Pacific Rim – Útok na Zemi

Režie: Guillermo del Toro

Obsazení: Idris Elba, Charlie Hunnam, Charlie Day, Rinko Kikuči, Max Martini ad.

Co říká distributor: Z moře se vynoří obrovské příšery Kaiju a pustí se do války s lidstvem, která si vyžádá miliony životů a lidstvo na roky zatíží. Pro boj s Kaiju byla vyvinuta speciální zbraň: masivní roboti zvaní Jaegers, kteří jsou simultánně ovládáni dvěma piloty, jejichž mozky jsou propojeny neurálním mostem. Jenže i tihle roboti se tváří v tvář nezničitelným Kaiju zdají být téměř bezmocní. Na pokraji porážky nakonec síly bránící lidstvo nemají jinou možnost než obrátit svoji naději směrem ke dvěma nečekaným hrdinům: bývalému pilotovi a nezkušenému nováčkovi, kteří se dají dohromady, aby společně řídili slavného, nicméně zároveň zjevně zastaralého Jaegera.

Verdikt: Nejít

Některým čtenářům této recenze postačí samotná anotace distributora: Naši planetu sužují obrovská monstra z jiné dimenze, kterým čelí obrovští roboti, které ovládají hrdinní piloti. Hlavní hrdina má trauma, a když je po pěti letech znovu povolán do akce, musí všem kolem i sám sobě dokázat, že na to má. Respektive, musí se spojit ještě s jiným vyděděncem a tito musí společně dokázat, že na to mají... zatímco dva věčně se hádající vědátoři hledají odpovědi na otázku, jak to celé definitivně zastavit. Tolik východiska. Kdo z vás se nemůže dočkat návštěvy kina? A kdo má dojem, že je na to celé trochu starý?

Hrdinovo trauma, kočkování mezi vojáky, drsňácké repliky armádních figur – to vše jako by vypadlo z amerických žánrových filmů osmdesátých a devadesátých let, přičemž postavy pronášejí přesně ty repliky, přesně tím tónem a přesně v tu chvíli, aby bylo zřejmé, že zcela vědomě jako by vypadly z amerických žánrových filmů osmdesátých a devadesátých let (např. Top Gun).

K tomu si připočtěte celkovou nesoudržnost filmu. Postupně se proměňuje tak, že se z něj v každé další fázi vývoje stává jiný film, než jaký jste sledovali o chvíli předtím... No, není to přímo průšvih. Zejména proto, že v rozporu se současnými normami konečně zase snímá velkolepou akci v delších a přehledně komponovaných záběrech, bez kulometného střihu a těkavé kamery. Osvěžující. I tak je ovšem tenhle blockbuster zbytečně dlouhý.

-

Před půlnocí

Režie: Richard Linklater

Obsazení: Julie Delpy, Ethan Hawke, Athina Rachel Tsangari, Panos Koronis ad.

Co říká distributor: Jesse a Celine jsou manželé a vychovávají dvě dcery. Oba jsou starší, moudřejší, ale také ztracenější. Společně tráví letní dovolenou v prosluněném Řecku. Jesse tu hledá inspiraci pro další psaní, ale Celine již unavuje být mu stále svůdnou francouzskou múzou. Jako dárek dostanou od přátel pobyt na jednu noc bez dětí v luxusním hotelu na pláži. Jak může pár, který žije v dlouholetém vztahu, takový čas strávit? Romantické chvíle narušuje neodbytná realita: rozhovory na téma stereotypní rodinný život, výchova dětí, práce, nenaplněné sny a přání, zklamání, pomalé vyprchávání lásky. Jejich vztah bude prověřen v mnoha nečekaných směrech dříve, než hodiny odbijí půlnoc…

Verdikt: Jít

„Taky bych chtěla umět se takhle hádat,“ poznamenala jedna z kolegyň na novinářské projekci filmu Před půlnocí. Dotkla se tak základního kamene úspěchu jedinečné filmové trilogie Richarda Linklatera, která se osmnáct let od první vídeňské epizody s názvem Před úsvitem a devět let od pařížského pokračování Před soumrakem prozatím završuje na řeckých ostrovech.

Podmanivost jiskření mezi americkým spisovatelem Jessem a francouzskou aktivistkou Celine vždycky spočívala především v rovině textu: v bravurních dialozích, duchaplných, vtipných i drásavých slovních výměnách, které by ze sebe žádní dva smrtelníci nemohli v reálné konverzaci tak pohotově a bystře sypat.

Největším úspěchem tvůrčího tria Linklater-Hawke-Delpyová ovšem je to, že tenhle konverzační proud nepůsobí nijak artificiálně nebo divadelně. Naopak: dostáváme se hrdinům pod kůži a zjišťujeme, že jejich sny, touhy a strachy jsou podobné těm, které zažíváme (nebo jsme kdysi zažívali) my sami, a rozdíl je jen v tom, že svoje pocity nedokážeme tak přesně popsat.

K dojmu, že se před námi na plátně odehrává něco, co se nebezpečně podobá našemu prožívání (a tedy životu samotnému), přispívá funkčně civilní a neviditelná režie, která jen prohlubuje pocit nekašírovanosti a pravé intimity.