Rekonstrukce - Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna vedla přes různé peripetie k tomu, že na dlouhou dobu uchopil moc do svých rukou muž, který pocit moci nade vše miloval. Gustáv Husák.
Nově zpřístupněné záznamy z ruských archivů, které obsahují i diskuse mezi československou a sovětskou delegací, ale přinášejí poněkud kuriózní obraz.
Sovětský vůdce Leonid Brežněv se už 23. srpna – tedy dva dny po invazi – na schůzce v Kremlu hádal právě s Husákem. Začátek jejich komunikace tak vůbec nenaznačoval, že se právě slovenský politik stane „vyvoleným“, který bude v Praze realizovat představy Moskvy o pacifikaci Československa.
Fakta, která mají čeští historici nově v rukou, pochází převážně ze spolupráce s Ruským státním archivem nejnovějších dějin v Moskvě.
Jitka Vondrová z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a specialistka na události osmašedesátého roku uvedla pro Insider, že materiály od ruských kolegů jsou selektivní a někdy podány ve zkreslené formě, ale i tak má řada z nich velmi cennou historickou hodnotu.
Jako ty vypovídající o počátečním nesouladu a střetu mezi Husákem a sovětským vedením.
Husák byl členem delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou, která jednala v Kremlu 23. srpna o řešení situace poté, co Československo obsadila okupační vojska a někteří politici včetně Alexandra Dubčeka byli odvlečeni do Moskvy.
Budoucí vrchní představitel normalizace na tomto jednání Brežněvovi do očí tvrdil, že invaze je chyba. Na rozdíl od prezidenta Svobody, který neřekl nic, co by bylo možné vykládat jako kritiku Sovětů a jejich kroků.
Kromě jiného Husák podle stenografického záznamu řekl: „Plně chápu, že sovětští soudruzi chtějí dostat určité záruky, že Československo se nebude rozvíjet mimo rámec socialistického tábora, že tam bude zlikvidována protikomunistická, protisovětská propaganda a případně že to bude spojeno s určitými personálními změnami. Myslím, že se toho mohlo dosáhnout i bez vojenského zásahu.“
Dále tehdejší první tajemník Komunistické strany Slovenska pokračoval: „Byl bych velmi rád, kdybychom se mohli při těchto jednáních domluvit na některých podmínkách. Když už ne na postupném odchodu vojsk, tak aspoň pokud jde o dislokaci a nevměšování se do našeho běžného života. To všechno vyvolává takovou nervozitu, že normální život není možný. (…) To, co se stalo v posledních dnech, zapůsobilo na československé národy velmi špatně.“
Jeho výstup Brežněva a další politiky ze sovětského vedení rozčílil.
Sovětský vůdce si vzal slovo a neskrýval rozladění. „Soudruhu Husáku, také bych mohl klidně a zevrubně za čtyřicet minut všechno vysvětlit. Já i soudruh Kosygin jsme už mluvili, ale takhle nenajdeme základ pro jednání.“
Později se Brežněv znovu do Husáka opřel. „Přečtěte si, soudruhu Husáku, vaše noviny. Co jste sedm měsíců trpěli. Je ve vašich novinách aspoň jeden slušný článek na ochranu strany? Proč za to všechno nechcete nést odpovědnost? Jste přece ve vedení.“
Gustáv Husák v Moskvě rovněž mírně obhajoval mimořádný XIV. Sjezd KSČ ve Vysočanech, který se konal v prvních hodinách po invazi a na jehož anulování Kreml bezpodmínečně trval.
„Mohl bych snadno říci, že sjezd byl nelegální a že s ním nemám nic společného. Musí se ale přihlédnout k tomu, že velká část delegátů z českých krajů se toho sjezdu zúčastnila.“
Tím popudil předsedu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Nikolaje Podgorného, který tehdy patřil do skupiny pěti šesti nejvlivnějších lidí na mocenské špici sovětského režimu.
„Soudruhu Husáku, copak můžete takhle mluvit o sjezdu? My ten sjezd nepovažujeme za sjezd. Je to srocení.“
Zpočátku to tedy na Husákův triumf vůbec nevypadalo. Navíc Sověti věděli, že si odseděl devět let jako politický vězeň, což automaticky snižovalo důvěru v něj.
Vývoj situace ale rodákovi z Bratislavy-Dúbravky hrál do karet. Pokus dosadit ihned po invazi k moci takzvanou revoluční dělnicko-rolnickou vládu Vasila Bilaka a Aloise Indry Brežněvovi nevyšel.
V Kremlu věděli, že Bilak nemůže vést KSČ, i když měl takové ambice, protože je doma zdiskreditovaný a neoblíbený.
Bylo třeba najít někoho, kdo by byl pro Čechy a Slováky přijatelnější, ale přesto se držel cesty vytyčené Moskvou.
A tady už ruské archivy zatím svá tajemství nevydávají. Pro Čechy zatím nejsou k dispozici dokumenty popisující, jak po srpnu 68 Sověti jednali s jim loajálními politiky, jako byl Bilak, a jak dospěli k názoru, že právě Husák by nakonec mohl být vhodnou osobou k nahrazení už nepřijatelného Dubčeka ve vedení strany.
Ví se, že se Husák sešel na jaře 1969 na dvou klíčových schůzkách se sovětskými představiteli. V březnu v Bratislavě s ministrem obrany Andrejem Grečkem a pak 13. dubna na dodnes informační mlhou zahaleném setkání s Brežněvem na letišti v Mukačevu (ukrajinském městě nedaleko slovenských hranic, do roku 1939 patřícím Československu).
O této tajné schůzce kromě Husáka a Brežněva vědělo na obou stranách jen několik málo lidí a podle všeho právě na ní padlo definitivní rozhodnutí, že Dubčeka na sovětské přání nahradí Husák.
Čtyři dny poté se tak na zasedání pléna Ústředního výboru KSČ 17. dubna 1969 stalo.
Nový stranický vůdce ještě tehdy pořád tvrdil, že invaze 21. srpna byla spíše nedorozuměním než potlačením kontrarevoluce, ale pod tlakem Moskvy a bilakovského konzervativního křídla ÚV KSČ prudce změnil kurs.
Do konce roku nové československé vedení odvolalo prohlášení z 21. srpna odsuzující invazi, anulovalo vysočanský sjezd a odsoudilo reformní Akční program KSČ z dubna 1968 jako revizionistický. Z Husáka, který dva dny po invazi kritizoval sovětské rozhodnutí přímo v jámě lvové v Kremlu, se stal poslušný vykonavatel sovětské vůle.
Proč, kdy a s jakými záměry se bývalý prezident a šéf československých komunistů rozhodl pro takovou otočku, to zřejmě věděl jen on sám a vzal si to s sebou do hrobu.
Martin Novák
