Letní seriál - Myšlenka Rosanne Haggerty měla být lékem na obzvlášť skličující problém společnosti – bezdomovectví. Radikálové při návrhu na jeho řešení volně navázali na Hitlerovu myšlenku likvidace bezcenných lidí, kam podle nich patřili nejen mrzáci a duševně choří, ale i ti, co ostatní obtěžovali svým smradem, hlukem, závislostmi a žebrotou. Většině národa by vyhovovala spíše politika vystěhování nebo odklizení bezdomovců někam jinam, ale nedalo se dost dobře určit místo, kam by se mohli odklidit. Mars byl daleko a údajně tam nejsou podmínky k životu. Na Zemi pro ně místo není, všichni se totiž řídí heslem: Ano, je třeba bezdomovce někam odklidit, ale sem ne. Jen málo lidí si uvědomuje, že bezdomovci jsou prostě jedni z nás, a že je tudíž třeba v naší společnosti vytvořit pro bezdomovce podmínky pro důstojný život, protože stát se bezdomovcem je šancí každého z nás.
Mezi tyhle moudré „bílé vrány“ patřila i Rosanne, která vyšla z myšlenky renovovat místa, kde bezdomovci živelně přebývali, a zde pro ně vytvořit podporované bydlení.
Prvním takovým místem, kterého se ujala, byl zchátralý hotel Times Square v New Yorku a později ruiny hotelu Prince George tamtéž. Nákladem 500 000 dolarů vzniklo v hotelu Times Square 653 buněk pro podporované bydlení a centrum doprovodných sociálních a zdravotních služeb. Dlouho tato myšlenka míjela uši těch, kteří v tu dobu v Evropě demokraticky rozhodovali o těch druhých, nicméně s prohlubující se recesí se stále více opuštěných objektů stávalo útočištěm bezdomoveckých skupin. Do finančních problémů, konkursu a následného úpadku se dostávaly dokonce nedávno renovované hotely a penziony. Zkáza se plíživě, ale nezadržitelně blížila k centru města. Vznikal začarovaný kruh, lidé necestovali vůbec, nebo jen omezeně, města závislá na turistickém ruchu se měnila ve stále těsnější a de facto nepříjemné skanzeny plné hladových vlčáků toužících po turistických peněženkách. Cestování bylo stále méně příjemné a navíc nebezpečné – navzdory bezpečnostním opatřením a tvrdé mediální kritice. Taxikáři opět vyrukovali s živelnou tvorbou cen, jídla ve většině restaurací (a to nejen v centru) byla předražená a nekvalitní. Lidé omezovali svůj pobyt v ulicích města, takže vzrůstajícímu počtu bezdomovců ubylo objektů, které mohli oslovovat se žádostí o finanční a později i jakýkoliv jiný příspěvek, zejména o stravu. Z jídel byly nejvíce žádanými sladkosti – tyčinky, oplatky nebo bonbony.
V létě bezdomovci nepředstavovali pro město až tak vyostřený problém, většinou nebyli agresivní a nakonec se spokojili i s polévkou poskytovanou jednou z posledních charitativních organizací, kde nacházeli útočiště.
Krušná ale byla zima. Občasné silné mrazy zapříčiňující vysokou úmrtnost bezdomovců poutaly pozornost médií a následně i evropského řídicího centra. To mohlo nepříznivě ovlivnit už tak se tenčící přísun podpory pro sociálně slabé a mohly by se dokonce vynořit otazníky, co se vlastně s tou dotací děje. Bylo třeba situaci s bezdomovci viditelně řešit, a proto se vedení města dopracovalo k již více než 20 let starému dokumentu o Rosanne Haggerty a jejím počínání v New Yorku. Město nechtělo rozjet nic ve velkém, jen tak něco, co by uklidnilo evropské řídicí centrum a ukolébalo novináře.
Prvním opatrným a ojedinělým pokusem byla rekonstrukce opuštěné vily na rozhraní dvou městských částí; po nezdařených restitucích připadla vila opět městu a teď se měly obě městské části podílet na řešení otázky bezdomovců ve svých obvodech. Na rozdíl od americké předlohy byla nakonec přestavba a úprava prostor mnohem skromnější. Opravena byla hlavně vnější fasáda, zato ve vnitřních prostorách proběhly jen nezbytné, spíše kosmetické úpravy. Nicméně 8 pokojů s příslušenstvím (na tom evropské centrum trvalo) čekalo na své nájemníky.Vzhledem k tomu, že v té době už bylo ve městě napočítáno více než 20 000 bezdomovců, nemělo být obsazení buněk problémem. A nebylo – do každého pokoje bylo umístěno 4 až 5 žadatelů o podporované bydlení a radní obou městských částí si alespoň na chvíli oddechli.
Ne však nadlouho. Špatné izolace, nefunkční větrání, v podstatě nedodržení základních hygienických a stavebních norem brzy přinesly své kyselé ovoce. Nemožnost se izolovat od intimního života ostatních udělala z „vysněného“ pobytu peklo. Nejen spolubydlící, ale i ti v sousedních buňkách slyšeli a hlavně cítili zažívací problémy ostatních. Byly nemalé, díky nepravidelné a nekvalitní stravě a občasnému holdování alkoholu. Pít však bylo možno jen v omezené míře, silná opilost mohla být a často byla důvodem k vyloučení ze společného bydlení. Bydlící se střídali a jediným kritériem pro přijetí byla nouze, resp. bydlení na ulici, parku nádražích – tzv. outdoor. Časté byly krádeže, vzájemné napadání, hádky. Přemýšlelo se o izolaci jedinců v rámci buňky a nakonec se objem celé buňky rozdělil minimálně na čtyři samostatné prostory se společným sociálním zařízením. Díky jejich speciálnímu způsobu uzavírání prostřednictvím vysunovací boční stěny se jim začalo říkat šuplíky.
Život v šuplíku byl bezpečnější a pohodlnější než na ulici či v jiných zařízeních, nicméně nebylo s kým si „pokecat“. Jakmile se člověk zavřel do šuplíku, nebyl důvod jej znovu otevírat, pokud na něj nepřišla tělesná potřeba či nepociťoval touhu se osprchovat. Jediným místem setkávání byl prostor před vchodem do dvorku, kam se chodilo kouřit. Nekuřák tam však vypadal divně, a tak bylo lepší zůstat v šuplíku, případně prohodit pár slov se spolubydlícím před záchodem nebo sprchou, či si počkat na návštěvu sociálního pracovníka. Ten většinou neměl moc chuti se „vykecávat“; rozdělil úklidovou službu, zkontroloval jednotlivé buňky a celkový stav domu – a vypadl.
Tato samospráva fungovala až do zimy 2020, kdy uhodily mimořádně silné mrazy. Tlak na přespání kdekoliv, kde by člověk neumrznul, se zvyšoval. Šuplíkáři se stali jakousi šlechtou mezi lidmi v nouzi a na jejich obydlí byl vyvíjen ze strany bezdomovců stále větší tlak. Napřed se jen krčili před vstupními dveřmi, až byli vpuštěni do chodeb. Postupně vypáčili zámky od buněk a obsadili záchody a sprchy. Pokud se člověk chtěl jít vysprchovat anebo na záchod, musel je požádat, aby mu prostor uvolnili. Nakonec jsme se přestali téměř sprchovat, protože bezdomovci neustále nadávali, že musí chrápat na mokré podlaze. Později odmítali vzdalovat se z toalet i během naší potřeby a s výrokem Neser mě a ser zůstávali obtočeni kolem mísy. Na druhé straně se nelze divit jejich lpění na obsazeném prostoru, protože pokud se (byť jen na chvíli) vzdálili, stávalo se, že po návratu jejich místo už bylo obsazeno někým jiným.
My jsme byli stále opatrnější a naše šuplíky jsme ustavičně zamykali, a to jak zevnitř, tak vně – i během sebekratšího odskočení si.
Včera se mi docela dařilo, prodal jsem celkem devět Nových Prostorů. To je časopis, který prodáváme, a z každého prodaného kousku máme polovinu. Z toho většina z nás šuplíkářů žije, přece jen musíme platit malý nájem, něco jíst, pít a někdo kouřit. Já nekouřím, tak jsem si mohl dovolit koupit ještě jednu petlici a zámek a zašupovací závoru, abych si svůj šuplík lépe zajistil proti vetřelcům. K některým z nás se do šuplíku vloupali bezdomovci s tím, že si jen lehnou na zem, a teď už šuplíkáře vyhazují z jejich vlastní postele.
Tomu jsem chtěl předejít, a proto jsem hned po návratu do domu začal na svém šuplíku pracovat: zvenčí jsem připevnil pomocí šroubováku na kapesním noži petlici a zevnitř závoru. Teploty venku klesly pod minus dvacet, a tak se dal očekávat další příval promrzlých, nemytých a přiopilých bezdomáčů. Šel jsem se již navečer preventivně dvakrát po sobě vyčůrat, abych nemusel jít v noci, což znamenalo otevírat šuplík, slézt dolů a klopýtat přes bezdomáče, kteří byli nejen stočeni na záchodě, ale posedávali a polehávali všude: v chodbičce před záchodem, ve sprše, jeden spal dokonce vestoje opřen o žebřík vedoucí k mému šuplíku. Zavřel jsem šuplík na obě závory, tu starou i tu dnešní novou, ulehl na lůžko, přetáhl přes sebe i přes hlavu duchnu (jediné, co mi zbylo po rodičích) a rozsvítil baterku. Nebylo dobré, když venku prosvítalo ze šuplíku světlo, to na vás pořád někdo tloukl a řval, ať ho pustíte dovnitř. Postupně jsem se uklidnil a začetl se do posledního Nového Prostoru, který jsem neprodal, a tak mně zbyl. Pokaždé jsem si ho přečetl od A do Z, občas jsem do něj i napsal, ale poslední dobou se nic nedělo, aspoň ne nic zajímavého. Že je všechno čím dál horší, to nakonec viděl každý, tak proč s tím otravovat.
Najednou jsem z chodby uslyšel křik, opilé hlasy a mlácení na stěny šuplíků v sousedních buňkách: Otevřete, hajzlové, než vám to tu rozmlátíme. Zhasl jsem baterku, stočil se do klubíčka a čekal. Pak někdo vešel k nám do buňky, odkopl ležící na zemi a stoupal po žebříku nahoru. Ten někdo se zastavil před mým šuplíkem, kopl do něj, až závory zapraštěly, a zařval: Otevři, ty podělanče, ty elito!
Hana Malinová
Autorka je socioložka, hudebnice, autorka divadelních her a především generální ředitelka organizace R-R neboli ROZKOŠE bez RIZIKA.
-
Pozn. red.: Úvaha Hany Malinové je součástí seriálu „Jaké bude Česko v roce 2020″, který v Insideru odstartoval 10. 7. Ve vydání s tímto datem také naleznete detailnější informace o celém projektu.
