Ternopol /Od našeho zvláštního zpravodaje/ - Za zamrzlým, zasněženým jezerem vystupuje silueta dvou věží řeckokatolického kostela a dvou kouřících komínů.
Kolem se rozprostírají řady paneláků ze sovětské éry. Některé opravené, jiné beznadějně chátrající.
Město Ternopol, ležící nedaleko polských hranic v oblasti kdysi známé jako Halič, drží na Ukrajině jeden primát. Je nejopuštěnější a nejvylidněnější. Nejvíce Ukrajinců odsud odešlo za prací do ciziny.
Z dvaapadesáti milionů Ukrajinců jich po Evropě od Ruska až po Portugalsko pracuje přes šest milionů. Jejich peníze pomáhají přežít těm, kteří zůstali. Obzvláště nyní v době krize, která zasáhla zranitelnou Ukrajinu nejvíce z celé Evropy.
Pomoc z Evropy
Marie Vasiljevna Mokryjová žije v malém domku nedaleko centra Ternopolu spolu se svojí osmnáctiletou vnučkou Natálií.
Penzi má jen 600 hřiven. Obě tak žijí hlavně z toho, co vydělá jejich dcera a Natáliina matka v České republice.
„Nebýt dcery a peněz, které nám z Česka posílá, nevím, jak bychom vyšli. Moc mi chybí, ale neměli bychom z čeho zaplatit nájem, jídlo ani teplo. Všechno se teď navíc zdražuje," říká dvaasedmdesátiletá žena a dodává, že snad každá rodina v Ternopolu má někoho v Evropě.
Na jedné z hlavních ulic ve městě svítí billboardy s jednoznačným sdělením. Agentura nabízí víza do USA, Evropské unie, Kanady a některých dalších zemí. O klienty tady nouzi nemá.
„Kdysi tady byla velká továrna na kombajny. Byla ale závislá na dodávkách součástek z Ruska, které po rozpadu Sovětského svazu ustaly. Takže podnik zbankrotoval. Byla jsem ráda, že se Ukrajina osamostatnila, ale mělo to i svoje negativní stránky," říká Marie Vasiljevna.
Generace vychovaná prarodiči
V posledních letech dohlíží na svou vnučku, které bude v létě osmnáct. Dorůstá tak generace mladých Ukrajinců, kteří kvůli složité hospodářské situaci vyrůstali s prarodiči, protože rodiče museli vydělávat jinde.
„Kdo ví, co vůbec bude s Ukrajinou, když všichni mladí odcházejí a zakládají své rodiny jinde," obává se Mariin syn Viktor, který několik let pracoval v Řecku.
Současná krize vytváří v Evropě tlak na odchod cizích pracovníků do jejich domovských zemí. Toho se na Ukrajině děsí, protože už takhle zemi zasáhla recese mimořádně krutě.
O práci přišel od loňského podzimu přibližně každý desátý Ukrajinec, protože ocelárny a chemické továrny, které tvoří základ ekonomiky země, kvůli slabé poptávce buď vůbec nevyrábějí nebo omezily provoz.
Starosti Čechů na ukrajinské hlavy
Sedmnáct z šestatřiceti oceláren má velké problémy, takže dělníci nedostávají platy nebo jsou na nucené dovolené. Průmyslová výroba klesla v lednu meziročně o více než třetinu, ukrajinská měna hřivna ztratila od podzimu polovinu své hodnoty vůči dolaru.
Ti Ukrajinci, kteří si v minulých letech vzali půjčky v západních měnách, se kvůli tomu dostali se splácením do nezáviděníhodné situace.
Žádný jiný stát v Evropě se nedostal do tak hlubokých problémů. Starosti a obavy Čechů by tak asi většina Ukrajinců brala všemi deseti.
Některé banky omezily možnost vybírání vkladů, protože nemají hotovost. Některé menší jsou na pokraji bankrotu, ostatně bank je na Ukrajině více než stoosmdesát.
To je vidět i v ulicích Ternopolu.V některých částech města je zhruba každá třetí budova bankou.
„Nečekám, že bude brzy lépe. Já už se toho určitě nedožiji, možná moje vnučka," vidí Marie Vasiljevna budoucnost pesimisticky.
Její velká kamna na plyn domek dokonale vyhřívají, ale ani toto není do budoucna jisté. Nikdo neví, zda zadlužená Ukrajina dostojí svým závazkům a včas bude platit Rusku za dodávky plynu.
Pro Ukrajince ale není krize ničím nezvyklým, v jejich moderních dějinách se většinou střídají špatné časy s ještě horšími.
„Na začátku devadesátých let byla také velká krize. Skoro nebylo jídlo, stály se fronty na chleba. Ve dvacátých a třicátých letech také byla bída a hlad. Lidé na Ukrajině prostě počítají s tím, že se něco takového stane," tvrdí pětadvacetiletá Táňa z Ternopolu, která také pracuje v Praze.
Sněženkám krize nevadí
Ráda by se vrátila na Ukrajinu a žila tam, ale za maličký plat, z něhož by více než polovinu dala za nájem a služby, prý prostě nemůže.
Krize nekrize, u pravoslavného kostela na Ruské ulici v Ternopolu jdou na odbyt sněženky, které zde prodává Valentina z nedaleké vesnice.
„Nevím, co bych vám řekla o krizi. Jezdím sem z vesnice a lidi pořád kupují sněženky. Někdy prodám i dvě krabice za den," usmívá se a ukládá si do kapsy tři hřivny za jeden svazek sněženek.
