Tobruk /Od našeho zvláštního zpravodaje/ - V západní části Tobruku na východě Libye se objevují první domky, dílny a sklady, v dálce se rýsuje silueta přístavu a ropné rafinérie s plamenem ohně.
Klika na starém, ale udržovaném válečném hřbitově povoluje. Mezi stovkami bílých náhrobků trvá několik minut, než člověk narazí na první se lvem a křížem. Znakem někdejšího Československa.
František Adámek. Svobodník, Czech Army, stojí na náhrobku. Kolem jsou pak hroby několika dalších Čechů a Slováků, kteří padli při obraně Tobruku během německého a italského obléhání města v roce 1941.
Například Jaroslav Roznětínský, Rudolf Cífka, Leo Guttfreund. Data úmrtí jsou všechna z konce roku 1941. V Tobruku zahynulo dohromady čtrnáct Čechoslováků.
Mnoho Čechů a Slováků se na hroby svých krajanů v Tobruku od té doby nedostalo. Za Kaddáfího bylo dlouho nemožné jezdit do severoafrické země jako turista, a tak mohli na vlastní oči spatřit bojiště legendární bitvy jen geologové či lékaři, kteří kdysi v Libyi pracovali.
Až v devadesátých letech režim turistiku povolil, ovšem pouze omezeně a ve formě organizovaných zájezdů. Tobruk přitom leží na odlehlém severovýchodě země, odkud je to do jiných míst Libye velmi daleko.
Možnost navštívit místa, kde příslušníci 11. československého pěšího praporu (východního) od srpna 1941 válčili za svobodu tak daleko od domova a v tak odlišném prostředí pouště a sucha, se otevírá ve větší míře až teď. Tedy po Kaddáfího pádu a další válce, která se v Libyi odehrává sedmdesát let poté, co zde Češi a Slováci v řadách spojeneckých sil čelili ofenzívě německých a italských vojsk.
Kdyby režisér Václav Marhoul se svým filmovým opusem Tobruk pár let počkal, možná ho mohl natočit tady v autentickém prostředí a nikoliv v tuniských exteriérech. Točit za Kaddáfího bylo nemyslitelné.
Prohlédněte si galerii fotografií Tobruku, souvisejícících s druhou světovou válkou a československými vojáky:
Nejen pro Čechy. I slavný oscarový snímek Anglický pacient, který se částečně odehrává v Libyi a Tobruku, jeho tvůrci natáčeli v Tunisku.
Dnešní Tobruk má 150 tisíc obyvatel a je tak druhým největším městem ve východní části země ovládané rebely.
Začátek povstání proti Kaddáfímu byl v Tobruku v polovině února dramatický. Kaddáfího vojáci - podobně jako v jiných městech - stříleli do lidí ostrými náboji.
Zaútočili na rozhlasovou stanici, která hned v prvních hodinách revoluce přešla na stranu povstalců. Redaktoři a celý tým zachránili část techniky a za několik hodin zahájili z utajeného místa vysílání Rádia Svobodný Tobruk.
Na náměstí pak dav kladivy a vším, co bylo po ruce, rozmlátil a svrhl na zem sochu Kaddáfího Zelené knihy. Souboru diktátorových myšlenek, které museli Libyjci po léta poslouchat a odříkávat.
Ačkoliv se město od časů, kdy ho bránilo několik stovek Čechů a Slováků, výrazně rozrostlo, přístav se velmi podobá tomu, který je zobrazen na dobových snímcích a záznamech ze začátku čtyřicátých let.
Do tohoto přístavu československá jednotka připlula z Egypta a byla to jediná spojnice Tobruku se světem, protože ze všech tří stan na zemi už byl obklíčen německými a italskými vojsky.
Nad přístavem stále stojí historický hotel Džabal Achdár, kde se generál Erwin Rommel ubytoval v červnu 1942 poté, co nacisté Tobruk nakonec přece jen dobyli.
Hotel je ale dnes zavřený a chátrá, majitel se prý dávno odstěhoval jinam.
Válečné muzeum je v Tobruku umístěné v budově odsvěceného anglikánského kostela. Vrata jsou zavřená a vypadá to, že tomu tak je už spíše desetiletí než roky.
Místní obyvatelé samozřejmě žijí svojí revolucí a současnou válkou. Všude vlají černo-červeno-zelené vlajky, náměstí je oblepené fotkami obětí Kaddáfího režimu z Tobruku.
O tom, že zde kdysi bojovali českoslovenští vojáci, ví málokdo. Ostatně - povědomí o událostech z počátku čtyřicátých let je tady vůbec velmi mlhavé.
Pro Libyjce to nebyla jejich válka. Nežádali tehdy ani Brity, ani Němce, ani nikoho jiného, aby tady válčili.
Tobruk, stejně tak jako současnou metropoli rebelů Benghází, 2. světová válka do značné míry srovnala se zemí.
Češi? Pavel Nedvěd
"Co vím o Česku? Znám Pavla Nedvěda. Že už nehraje? Aha, to jsem nevěděl," říká jeden z Tobručanů na shromáždění před mešitou, kde se místní pravidelně scházejí a provolávají hesla odsuzující Kaddáfího.
Ani další oslovení toho o České republice mnoho nevěděli. A už vůbec ne, že by tady kdysi Češi a Slováci bojovali. Nic jim neříkalo ani jméno Rommel. A na zmínky o válce reagují většinou tím, že v "okolí jsou nějaké hřbitovy".
Najít je - i to tu může být problém. Taxikář mě na výzvu k jízdě na německý hřbitov (makbara almanya) dovezl na hřbitov francouzský.
Německý hřbitov je každopádně asi nejzajímavější stavbou současného Tobruku. Na náklady tehdejšího západního Německa jej v padesátých letech architekti vyprojektovali jako starou libyjskou pevnost, či pouštní hrad. S vysokými zdmi a čtyřmi věžemi.
Dovnitř je možné dostat se jen s pomocí rodiny žijící v nedalekém domě, která vlastní klíče. Kolem černé nádoby pro pietní oheň v antickém stylu, kde však žádný oheň neplane, jsou jména více než šesti tisíc padlých německých vojáků vepsána do mozaiky po obvodu pevnosti.
Miny stalé hrozí. Staré i novější
Na bývalých bojištích kolem Tobruku není ani dnes bezpečno. Na mnoha místech zůstala nevybuchlá munice. Stejně tak kilometry ostnatého drátu z té doby.
Zaminovaná je rovněž egyptsko-libyjská hranice, vzdálená asi 140 kilometrů od Tobruku. Tyto miny však pocházejí z druhé poloviny sedmdesátých let, kdy se vztahy mezi sousedy vyhrotily natolik, že v červenci 1977 spolu svedli krátkou válku s nasazením tanků a letadel.
Podivuhodné je, jak současná libyjská válka, do které se zapojilo i NATO, v některých ohledech kopíruje tu ze začátku čtyřicátých let.
I tehdy se vojska Osy a spojenců neustále zatlačovala tam a zpět. Nejprve Britové vytlačili na začátku roku 1941 Italy z celé východní Libye.
Když se do konfliktu zapojil Rommel a jeho Afrika-Korps, zahnal Brity až do egyptského El-Alamejnu a dokonce Káhira se ocitla v ohrožení. Odolával jen obklíčený Tobruk.
Pak se spojenci na konci roku 1942 operací Crusader znovu zmocnili celého pobřeží na východě Libye.
Němci vše znovu dobyli zpět a v červnu 1942 dokonce padl do jejich rukou i Tobruk. Nakonec ale spojenci Libyi ovládli, Britové dobyli Tripolis v lednu roku 1943.
Letos to v přibližně stejných místech vypadá podobně. V únoru na začátku revoluce povstalci ovládli celý východ země až skoro k městu Sirta - Kaddáfího rodišti.
Pak Kaddáfího jednotky zahájily útok a zastavil je až nálet NATO už v ulicích Benghází. Rebelové pak v euforii znovu obsadili dál na západě Adžedábíji, Brigu a Rás Lanúf.
Vládní vojska přešla podruhé do protiútoku, takže frontová linie nyní probíhá mezi městy Briga a Adžedábíja, kde tvrdě bojovali před 70 lety i vojáci Osy a spojenců.
Obležená Misuráta, ovládaná povstalci, má podobný osud jako tehdy Tobruk. Ze tří stran na zemi obklíčená Kaddáfího silami, jediný volný přístup je po moři.
Dokonce i slovník je podobný. Hitler před 70 lety nazval australskou devátou divizi, která bránila město, "tobruckými krysami." I dnes Kaddáfí v projevech označuje své odpůrce a vůdce rebelů za krysy.
