Praha - Bojoval ve všech největších izraelských válkách. Poslední bitvu, která trvala osm let, dobojoval dnes. Od ledna 2006 byl v kómatu, na konci loňského roku se jeho stav výrazně zhoršil.
Ariel Šaron zemřel v nemocnici Šeba u Tel Avivu poté, co mu selhaly životně důležité orgány. Vedle prezidenta Šimona Perese odešel poslední politik, který jako dospělý zažil vznik židovského státu v roce 1948.
Tělo bude do pohřbu vystaveno v budově parlamentu. Šaron by měl být pohřben na svém venkovském sídle v Negevské poušti vedle své ženy Lily, která zemřela roku 2000. Do posledních chvil u jeho lůžka byli synové Gilad a Omri.
"Odešel. Odešel v okamžik, který si vybral," řekl dnes Gilad. V komátu byl expremiér po těžké mrtvici přesně osm let a osm dní, od 4. ledna 2006.
Zarputilý bojovník...
Pětaosmdesátiletý Šaron byl vždy bojovníkem, ať už v armádě, nebo politice. Věřil, že Izrael dosáhne míru s arabskými sousedy pouze tehdy, když bude silný, neporazitelný a nepřátelům dá svoji sílu pocítit.
Mnohokrát byl kritizován, degradován a odepisován. Ale vždy se dokázal vrátit. Jedinou výjimkou, kdy to už nedokázal, byla ona těžká mrtvice, která ho postihla 4. ledna 2006.
Nejčastější přezdívkou bývalého generála, ministra obrany a premiéra zůstává "Buldozer". Pro zarputilost, s jakou prosazoval své názory a cíle. Jak ve válce, tak v politice. Zarputile bojoval i se smrtí. Osm let jí vzdoroval v kómatu.
V roce 1953 velel speciální jednotce nazvané 101, která v odvetě za palestinské útoky prováděla bojové operace na území Jordánska. Při jedné z nich jeho muži připravili ve vesnici Kibíja o život několik desítek civilistů.
Ozvala se kritika, ale Šaron hovořil jednoznačně. "Egypt a Jordánsko vidí, že pokud je Izrael zranitelný, platí to i pro ně."
Ve válce v roce 1973 se Sýrií a Egyptem Šaronova jednotka překročila Suezský průplav v rozporu s příkazy armádního velení. Byl vyšetřován, ale komise konstatovala, že jeho rozhodnutí bylo ze strategického hlediska správné.
O deset let později však už verdikt další komise tak příznivý nebyl. Šaronovi přiřkla takzvaná Kahanova komise politickou odpovědnost za masakr v palestinských táborech Sabra a Šatíla v Bejrútu.
... i bojechtivý generál
V táborech zahynuly stovky lidí včetně žen a dětí. Zločin spáchali členové libanonských křesťanských milic, tehdejších izraelských spojenců. Šaron byl v době invaze do Libanonu ministrem obrany a komise mu dala za vinu, že izraelští vojáci - rozmístění v okolí táborů - masakru nezabránili, přestože to bylo v jejich silách.
Sabra a Šatíla a těžké bombardování Bejrútu zajistily Šaronovi špatnou pověst na Západě a nenávist v arabském světě.
Například bývalý americký prezident Ronald Reagan ve svých pamětech píše s uznáním a obdivem o většině izraelských politiků. Výjimkou byl právě Šaron. Reagan ho označil za bojechtivého generála.
Přezdívce "Buldozer" zůstal věrný na za začátku sedmdesátých let jako velitel jižní části Pásma Gazy. Aby zamezil útokům palestinských ozbrojenců, poslal do ulic tanky a buldozery. Ty z labyrintu úzkých tmavých uliček udělaly široké bulváry. Poté odboj ustal.
Musíme spoléhat na sebe
Svůj životní postoj shrnul v roce 2004 v Osvětimi, kde se zúčastnil shromáždění k šedesátému výročí konce druhé světové války: "Přestože jsme odhodláni dosáhnout míru, musíme být ostražití. Židé se při obraně svých životů nemohou spoléhat na nikoho. Pouze na sebe."
Po kariéře v armádě vystřídal "Buldozer" křesla ministra obrany, zemědělství, obchodu i zahraničí. Na premiérský post dosáhl v roce 2001 a vydržel v křesle předsedy vlády až do osudové mrtvice. Tedy pět let.
Z radikála a válečníka postupně přešel do role stoupence mírového procesu. V sedmdesátých letech říkával, že vlastí Palestinců je Jordánsko. V roce 2003 poprvé řekl nahlas a veřejně, že vznik palestinského státu vedle židovského státu je nevyhnutelný.
Stáhl židovské osadníky i armádu z Gazy a připravoval Izraelce na to, že v zájmu míru bude třeba přinést další oběti.
Jednu chybu přiznal. V roce 1995 se nepostavil proti demonstracím, na kterých kritici mírového procesu zostouzeli tehdejšího premiéra Jicchaka Rabina. Hysterie pak vedla k vraždě Rabina ultrapravicovým extremistou. Nad Rabinovým hrobem Šaron prohlásil: "Pokud bylo řečeno něco, co nemělo, je mi to velmi líto."
Zvláštností Šaronova osobního života byl fakt, že po smrti manželky Margaret se oženil s její sestrou Lily. V jeho posledních chvílích s ním tento týden byli synové Gilad a Omri.
K jeho koníčkům patřilo dobré jídlo (svoji obézní postavu bral s úsměvem) a farma Sycamore v Negevské poušti, kde trávil volný čas. Tam ho před osmi lety mrtvice zastihla.
A tam chtěl být podle vlastního přání pohřben, ačkoliv ostatky významných židovských a izraelských osobnosti obvykle bývají uloženy na jeruzalémské hoře Herzl.
