Zažili bídu i hlad. Našli jsme krajany, kteří utekli z rozvrácené Venezuely do Česka

Simone Radačičová Denis Chripák Simone Radačičová, Denis Chripák
21. 3. 2019 5:30
Krajané, kteří uprchli z Venezuely, popisují, jak je ve zbídačené zemi těžké sehnat jídlo i běžné léky. Přečtěte si jejich příběhy.

Nedostatek potravin, léků, vysoká kriminalita a nulové naděje na lepší život přinutily české krajany ve Venezuele k radikálnímu rozhodnutí přestěhovat se do státu, odkud kdysi odešli jejich předci.

Deník Aktuálně.cz tři takové lidi z latinskoamerické země vypátral. Doma nechali své příbuzné, přátele i minulost a v Česku začali od nuly. Někteří přijíždí na vlastní pěst, další využívají programu ministerstva vnitra pro krajany, jenž jim s přesídlením pomáhá.

“Učinit rozhodnutí odjet ze země, ve které vyrůstáte mnoho let, opustit rodinu, přátele a nakonec i majetek, není vůbec jednoduché. Mnoho lidí stále váhá, neboť jakýkoli majetek je dnes kvůli hyperinflaci ve Venezuele téměř neprodejný. Proto je pochopitelné, že zájem krajanů o přesun do Česka je nárazový a reaguje na aktuální rodinnou situaci,” popsal pro Aktuálně.cz Miloš Sklenka, český velvyslanec v Kolumbii, který má na starosti i Venezuelu.

Podle něj ministerstvo zahraničí eviduje přes 300 venezuelských zájemců o pomoc při přesídlení. “Často se jedná o druhou a třetí generaci Venezuelců s českými kořeny, kteří už česky nemluví a musí se naučit český jazyk, aby se mohli integrovat do společnosti,” dodává.

Přečtěte si příběhy tří venezuelských krajanů, kteří do Česka přišli. Redakce jejich totožnost zná, kvůli bezpečnosti ale uvádí pouze jejich křestní jména.

Pracujete, ale jídlo musíte hledat v popelnicích

Beatriz

Ve Venezuele ztrácíte čas při činnostech, které jsou v jiných zemích bezvýznamné. Ztrácíte čas, protože nemáte elektřinu, nemáte vodu nebo musíte čekat ve frontách před supermarketem. Není to jako tady, kdy si můžete jen tak dojít do obchodu a nakoupit si. Nemáte čas si třeba přečíst knížku, vzdělávat se nebo jen tak odpočívat, popisuje Beatriz každodenní život v rodné Venezuele. Nyní už téměř dva roky žije v České republice.

Nedostatek jídla

Asi třetina obyvatel Venezuely si může dovolit jen jedno jídlo denně. 64,3 % Venezuelců zhublo. V průměru o 11,4 kilogramu.

Poprvé do Česka přijela na krátkou dobu v roce 1993 jako turistka. Vrátila se sem až po zhruba 20 letech, kdy se rozhodla více poznat zemi, odkud přijel do Venezuely její dědeček. Setkala se také se svými příbuznými, kteří žijí na Moravě. Tehdy ještě z Venezuely odejít nechtěla. V Česku si našla i přítele, který za ní pravidelně jezdil.

Za tu dobu se ale poměry ve Venezuele zásadně změnily. Jediné, co Beatriz vídala, když vozila syna do školy, byli zoufalí lidé, kteří hledali jídlo v odpadcích. “Vždy čekají, až přijede popelářský vůz, aby tam mohli hledat jídlo. Jsou to lidé, kteří jsou normálně oblečení. Je vidět, že pracují, přesto se nedokážou uživit, popisuje a dodává, že venezuelské rodiny potřebují 300 dolarů měsíčně, aby pokryly pouze výdaje na jídlo. “Jenže minimální mzda je šest dolarů,” krčí rameny.

Podle ní v zemi není v obchodech k sehnání rýže, mléko, olej, mouka, prací prášky ani zubní pasta. “Když máte šanci a něco získáte, prodáváte to pak dál za vyšší cenu. A stejné je to s léky. Je hrozné, že systém vás dovede k tomu, že musíte tohle dělat,” říká Beatriz.

“I když víte, kdo vás okradl, kdo koho zabil, tak stejně nepůjde do vězení.”

Aby dokázali přežít, shánějí Venezuelci potraviny a léky, kde se dá. V zemi kvete výměnný obchod. “Na Facebooku a na WhatsAppu vznikají různé skupiny třeba známých nebo lidí ze sousedství. Sdružují se tam lidé, kteří se často ani neznají a přeposílají si zprávy s nabídkou. Nabízí, že vymění třeba rýži za těstoviny a podobně,” vysvětluje.

Venezuelský režim zavedl složitý systém, jak šetřit s potravinami, elektřinou nebo vodou. Stát je přitom na dovozu potravin ze zahraničí závislý.

“Zažila jsem systém založený na posledním čísle občanského průkazu. Od pondělí do pátku mohli nakupovat vždy lidé, jejichž průkaz končil na dvě konkrétní číslice, každý den jiné. V sobotu pak mohli nakupovat lidé s pěti různými číslicemi, v neděli pak se zbývajícími,” popisuje Beatriz.

A podobné je to s elektřinou, která také funguje také jen “na příděl”. Úřady rozdělily město, kde Beatriz bydlela, do zón, kde různě vypínaly proud. Stává se, že místní mají proud třeba od šesti hodin ráno do večera. Pak už ne. “Pracujete třeba na počítači a zapomenete, kdy proud půjde a kdy ne, a najednou přijdete o všechnu práci, kterou jste si nestačili uložit,” dodává.

Volat policii nemá cenu

Vedle nedostatku potravin a léků sužuje Venezuelu také vysoká kriminalita. Přestože to měl Beatrizin syn do školy jen kousek, raději ho vozila autem. Bála se, aby ho někdo neunesl.

“Zastavila jsem před školou, vyšla ven, otevřela dveře synovi, vzala jsem ho za ruku a odvedla ke vstupu do školy, který byl asi pět šest metrů od auta,” popisuje Beatriz. Tvrdí, že únosci se zaměřují právě na děti. Ti znají telefonní čísla na své rodiče, po kterých pak únosci vyžadují výkupné. Ve Venezuele podle ní neexistuje právo a volat policii nemá ani cenu.

Léky nejsou

Ve Venezuele chybí 85 procent potřebných léků. Za poslední čtyři roky odešlo 13 tisíc lékařů.

“I když víte, kdo vás okradl, kdo koho zabil, tak stejně nepůjde do vězení. Lidé si dělají, co chtějí. Jediné, co funguje, jsou tresty v případě zneužívání dětí,” upozorňuje. “Když vám ukradnou třeba mobil a půjdete na policii, vysmějí se vám. Pro ně je to normální. Jste jedním z mnoha okradených”.

Radikální změna

O tom, že Beatriz z Venezuely nakonec přece jen odjede, rozhodly události jednoho dne na pláži. Tehdy za ní přijel její český přítel, chtěl si vyfotit západ Slunce na pláži, ale měl smůlu - zachytil i jednoho člena Národní gardy. “Byla z toho trochu napjatá situace. Vytáhli na něj pistole a chtěli jeho mobil. Moje sestřenice se to snažila urovnat. Nakonec ho nechali být. I on tehdy pochopil, že život je ve Venezuele stále složitější. To byl důvod, proč jsem se rozhodla požádat o české občanství a dát si doklady do pořádku,” vzpomíná.

Ve Venezuele nechala část rodiny i přátele. “Tatínek nechce přijet. Je mu přes 70 let a nechce tady začínat od začátku. Přijel by jen na návštěvu, ale zůstat nechce”.

“Když máte šanci a něco získáte, prodáváte to pak dál za vyšší cenu. A stejné je to s léky.”

Z její rodné země v posledních letech uprchly přes tři miliony lidí, hlavně do okolních států Latinské Ameriky. “Ani já bych ve Venezuele nezůstala, i kdybych neměla možnost odejít do Česka,” dodává Beatriz.

V červnu to budou přesně dva roky, co se společně se synem z prvního manželství přestěhovala k Ostravě. “Když jsem přijela, nakoupila jsem si dvacet kilo mouky. Šla jsem do supermarketu a koupila si pět kilo, pak dalších pět, dalších a dalších. A přítel mi řekl: Zase mouka? Ty nevíš, kolik máme doma mouky? Pak mi doma ukázal, že máme 20 kilogramů,” vypráví s tím, že podobné věci už nedělá.

Nejprve byla několik měsíců byla bez práce, nyní je už zaměstnaná. ”Omezuje mě jazyk. Mluvím sice špatně česky, ale aspoň trochu mluvím,” říká.

  • Beatriz
  • Petr
  • Carlos
 

Právě se děje

Další zprávy