Praha – Zástupy mrtvých první světové války nevytvořila jen bojiště a zákopy.
U příležitosti stého výročí vyhlášení "velké války" – manifest císaře Františka Josefa I. ´Mým národům´ Vídeň zveřejnila 28. července 1914 – je namístě si připomenout, že nejvíce zabíjela zbraň, kterou žádný člověk nevymyslel.
Ke konci války, na konci roku 1918, propukla epidemie španělské chřipky. Rozšířila se z francouzských a britských vojenských nemocnic. Přesuny velkého množství lidí, špatné hygienické podmínky a nemožnost nákazu léčit způsobily katastrofu.
Dodnes se neví, kolik lidí přesně epidemii podlehlo. Odhady se pohybují někde mezi pětadvaceti až čtyřiceti miliony.
"Španělská" se jmenuje kvůli tomu, že země na Pyrenejském poloostrově patřila k nejvíce postiženým a jako jedna z prvních tento fakt přiznala. Nakazil se dokonce i král Alfons XII.
Chřipkových epidemií od té doby bylo mnoho, ale žádná s takovými následky. Byť se to v posledních letech hemží "zvířecími" chřipkami, jako jsou ptačí nebo prasečí.
Vedoucí české Národní referenční laboratoře pro chřipku Martina Havlíčková si nemyslí, že by svět měl jednou provždy vyhráno a že by se podobná smrtící epidemie nemohla opakovat. Byť je nepravděpodobné, že by si znovu vyžádala tolik obětí.
"Musíme být realisté a uvědomit si, že infekce nezná hranice ani bariéry. Třeba u viru SARS v Asii byla výhoda, že jeho sdělnost byla významná, ale podstatně menší než u chřipky. Nemoc se šířila přesto dost rychle na to, aby během několika desítek hodina byla na jiném kontinentu.
Máme leteckou dopravu, tím se ztratil fenomén, který existoval před několika desítkami let nebo v době první světové války. Tehdy cestovat z jednoho kontinentu na druhý byla záležitost několika týdnů, ne-li měsíců. Dnes je to jiné, letecká doprava propojuje svět během několika hodin. Z tohoto důvodu je kontrola infekcí komplikovanější, pokud je vůbec možné něco udržet na jednom místě," uvedla pro Aktuálně.cz Martina Havlíčková.
Teprve před šesti lety vědci rozluštili, proč byla španělská chřipka takovým zabijákem. Tři geny, které ji způsobovaly, se rozmnožovaly přímo v plicích.
Poprvé se objevila v roce 1916, ale nejvíce obětí si vyžádala v druhé polovině roku 1918 a roky následující. Tedy vlastně v závěrečné fázi války a po jejím skončení.
V souvislosti s válkou je pozoruhodné, že při zkoumání příčin epidemie španělské chřipky pomohl i dávno mrtvý politik. Diplomat a poradce britského krále Jiřího V. Mark Sykes.
Se Sykesem je spojena takzvaná Sykes-Picotova dohoda, kterou si Velká Británie a Francie po první světové válce rozdělily sféry vlivu na Blízkém východě.
Méně se ví, že Sykes zemřel už v roce 1919 právě na španělskou chřipku.
Díky svému postavení a hodnověrným historickým záznamům byl jednou z dobře zdokumentovaných obětí španělské chřipky. A jeho tělo spočívalo v dobře zapečetěné olověné rakvi, takže z něj šlo odebírat vzorky potřebné pro výzkum.
Podle Martiny Havlíčkové bude při budoucích epidemiích důležitá především rychlost, s jakou se na ně zareaguje.
"Samozřejmě jsou větší léčebné možnosti. Antibiotika, antivirotika, vakcíny. Mnoho věcí, které v roce 1914 nebo 1918 k dispozici nebyly. Což neznamená, že bychom nad vším zvítězili. I v dnešní době, kdy máme tolik možností, představují infekční choroby stále významnou hrozbu a skoro bych řekla, že je tendence to podceňovat. S tím, že na všechno už máme léky a protizbraně.
Zavádějící jsou, řekla bych, béčkové filmy, kde všechno vyřeší v hlavním vysílacím čase, ke konci jsou všichni šťastní a ještě se hlavní hrdinka provdá. Takto to nechodí. Zvládnout novou infekci je z hlediska výroby vakcíny nebo účinného léku program na řadu měsíců. To není žádná rychlovka," říká přední česká specialistka.
