reklama
 
 

Žlutý mrak a nachová kůže. První chemická válka má dědice

7. 7. 2014 7:00
V dubnu 1915 Němci u Ypres nasadili v zákopové bitvě chemické zbraně. Nerozhodují války, přesto jsou ve skladech dál.

Praha - Vyčerpávající boje v zákopech u belgického městečka Ypres nevedly k žádnému výsledku.

Ani Němci na straně jedné, ani spojené francouzské, britské a kanadské jednotky neměly šanci na žádný průlom.

Krátce po šesté hodině večer 22. dubna 1915 dalo německé velitelství pokyn použít zbraň, která měla bitvu rozhodnout. Vojáci otevřeli nádoby s chlórem.

Sarajevský atentát

Sarajevský atentát

Před 100 let zavraždili v Sarajevu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii. Prohlédněte si grafiku s detaily události, která spustila první světovou válku.

Načasování doporučili němečtí armádní meteorologové s tím, že v tu dobu bude vát vítr příznivým směrem. K zákopům nepřátel.

Co se tam poté dělo, popsal jeden z britských vojáků, který nebyl v předních liniích.

"Viděl jsem postavy běžící v křečích a zmatku. Nad nimi  se vznášely šedivo-zelené mraky, postupně nabývaly žluté barvy. (…) Pak k nám přiběhli francouzští vojáci. Oslepení, kašlající, ve tvářích měli otřesnou růžovou barvu, s nehybnými rty v agónii. Za nimi zůstaly v zákopech, zamořených plynem, stovky jejich zemřelých a umírajících kamarádů."

První světová válka, jejíž sté výročí si Evropa připomíná (28. června atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda a 28. července rakouské vyhlášení války Srbsku), dala světu vedle mnoha jiných válečných hrůz také chemické zbraně. U jejich zrodu stáli věhlasní vědci: němečtí laureáti Nobelovy ceny Fritz Haber a Walter Nernst.

Nejčastěji chemické zbraně nasazovali ve válce Němci, v roce 1917 také hořčičný plyn. Nazývaný též yperit právě podle belgického Yprés. Historikové odhadují, že v důsledku použití plynů zahynulo na bojištích přes devadesát tisíc lidí.

Nervové plyny se nestaly zbraní, která by rozhodovala války, ale zůstávají jako psychologický strašák.

"Hitler chemikálie ve druhé světové válce nepoužil, protože sám jako voják německé armády byl svědkem útoku chlórem. Bál se toho. Později se asi většina těch, kteří chemické látky měli, bála odvety. Třeba v podobě atomové bomby," řekl Aktuálně.cz plukovník Jan Gajdoš, ředitel vyškovského Centra ochrany proti zbraním hromadného ničení.

Vědomí, že nepřítel tuto zbraň může použít, doléhalo například na spojenecké vojáky během války v Perském zálivu v roce 1991. Nacvičovali chemický poplach a zkoušeli si protichemické obleky.

Tehdy tam působila československá protichemická jednotka, která měla na starosti monitorování chemických látek v ovzduší a zajištění případné pomoci, pokud by irácká armáda pod vedením Saddáma Husajna plyny jako VX, yperit nebo tabun použila k zastavení ofenzívy spojenců.

Tehdejší velitel československé protichemické jednotky plukovník Ján Valo řekl Aktuálně.cz, že sto let od začátku první světové války je skeptický.

Podle něj se chemické zbraně budou vyrábět dál. Obává se zejména malých skupin, které nepředstavují žádné státy, a je tak těžké je od použití zbraní hromadného ničení odradit odstrašujícími prostředky.

"Vždy budou existovat skupiny se snahou se k těmto zbraním dostat. Nejde jen o chemické zbraně, ale i o biologické, které jsou ještě daleko nebezpečnější. Bohužel nepředpokládám, že v budoucnosti už nasazení chemikálií jako bojového prostředku neuvidíme. I proto, že tyto zbraně se dnes dají bez problémů vyrobit i z komponentů, které jsou široce přístupné. Dokonce bych řekl, že tajná, skrytá výroba těchto zbraní se spíš bude rozšiřovat," uvedl Ján Valo.

Saddám Husajn tehdy chemikálie nepoužil. Věděl, že by následovala tvrdá odveta. Toto je faktor, který chemické zbraně dodnes provází.

Sáhne po nich ten, kdo ví, že mu protivník nehrozí stejným zničujícím způsobem. Italové je použili v roce 1936 v Habeši, Japonci rovněž ve třicátých letech v Číně, Saddám Husajn na konci osmdesátých let nejprve proti kurdským civilistům doma v Iráku a pak i proti íránským vojákům ke konci osmileté irácko-íránské války (věděl tehdy, že íránská strana plyny ve svém arzenálu nemá).

Pokud existuje možnost odvety, existuje šance, že se útočník zalekne. Posledním případem je Sýrie.

Ačkoliv vyšetřovatelé OSN neurčili,  kdo mohl za chemický útok na předměstí Damašku loni 21. srpna, Spojené státy a Francie pohrozily vojenským zásahem.

Neuskutečnil se, protože syrský režim souhlasil s odevzdáním všech svých zásob chemických zbraní. Poslední várku odevzdala podle Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) minulý týden.

Nervových a paralyzujících plynů nicméně zůstává ve skladech po celém světě dost. Spojené státy a Rusko je pravděpodobně nikdy nevyužijí, z dob studené války však mají ve skladech miliony tun.

autor: Martin Novák | 7. 7. 2014 7:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama