reklama
 
 

Velkou válku neznáme, ale stále na ni doplácíme

28. 6. 2014 5:00
Sarajevským atentátem byl z lahve vypuštěn džin vraždění a ničení, s nímž se potýkáme dodnes, říká v rozhovoru historik Eduard Stehlík.

Praha - "První světovou válku objevujeme až teď - při stém výročí jejího propuknutí," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz vojenský historik a šéf odboru válečných veteránů ministerstva obrany Eduard Stehlík

Právě dnes je to 100 let, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii. Vražda následníka trůnu se stala spouštěčem "Velké války".

Aktuálně.cz: Proč 1. světovou válku objevujeme až teď, když už pamětníci nežijí?

Eduard Stehlík: Druhá světová válka přišla tak brzy po té první, že až na několik výjimek neumožnila objektivně zpracovat "Velkou válku", jak se té první také říká. Včetně všech s ní spojených hrůz.

Přebily je totiž ty mnohem otřesnější (genocida, masové vraždění civilistů, holokaust...) z následujícího světového konfliktu. Takže Velká válka jako by se ztratila a upadla do zapomnění, překrytá tou druhou... válečné hrůzy nevyjímaje.

Nejsou jí ostatně - až na výjimky - věnovány žádné serióznější práce či výzkumy. Mnohem více toho dokonce víme o husitských či napoleonských válkách, nehovoře už o té třicetileté. Přestože například Čechy a Moravu zasáhla Velká válka mnohem krvavěji než ta druhá.

Sarajevský atentát

Sarajevský atentát

Před 100 let zavraždili v Sarajevu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii. Prohlédněte si grafiku s detaily události, která spustila první světovou válku.

A.cz: Opravdu se přesně neví, kolik v ní zahynulo našich předků?

Jen v odhadech. Dodnes přesně nevíme, kolik - a hlavně kde - v ní zahynulo českých vojáků. Určitě je to víc než 100 tisíc padlých. Uvádí se dokonce až 250 tisíc. A další statisíce lidí byly zraněny či doživotně zmrzačeny - i psychicky.

Ne nadarmo se mluví o ztracené generaci. O lidech, které doslova paralyzovaly válečné hrůzy. Do té doby si totiž Evropa užívala desetiletí míru, rozvoje vědy, techniky, umění a blahobytu. Stačí se projít po Praze. Nejkrásnější domy vznikaly na přelomu devatenáctého a dvacátého století: i dnes tedy obdivujeme secesní hotely, nádheru Obecního domu, půvabné Muchovy plakáty... i dnes jsme okouzleni krásou, která tehdy vznikala.

A tohle vše najednou zbortí atentát na následníka císařského trůnu Ferdinanda d'Este. Prakticky ze dne na den se rozpoutá peklo, které se koncentruje jen na poměrně malá území o několika desítkách kilometrů,... ale se statisíci mrtvých. Výmluvné je koneckonců i to, že věrohodná databáze padlých vojáků a válečných hrobů z velké války vzniká vlastně až dnes.

A.cz: Nezapomínáme na Velkou válku - na poučení z ní - náhodou i proto, že po té druhé následovala studená válka, pak ta korejská a hned po ní karibská se Suezskou krizí, mnohaletý konflikt ve Vietnamu a v Afghánistánu...? Většina těchto konfliktů hrozila přerůst v jadernou katastrofu.

Tak to přesně je. Přičemž právě první světová válka zformovala mapu světa do takové podoby, že z toho vyplynula většina následujících krvavých konfliktů. I kvůli současnému válečnému vření na Ukrajině bychom si měli uvědomit, že "dech" anebo důsledky první světové války - třebaže uplynulo celých sto let - pociťujeme více či méně dodnes.

A.cz: Zmínil jste civilizační šok z bleskového nástupu Velké války. Co je pro ni nejvíce charakteristické, možná šokující?

Oněch šokujících pekel je víc. A je to umocněno i tím, že vůbec poprvé bylo nasazeno letectvo.

Aviatici byli do té doby nadšenými davy vzýváni málem jako nadpozemské bytosti. A tito hrdinové po sobě najednou při vzdušných soubojích hned zpočátku války střílí - nejdříve z brokovnic - anebo hází na hlavy lidí ruční granáty a bomby.

Poprvé byly nasazeny i tanky, kulomety, dělostřelectvo (do té doby nebývalých ráží) a samozřejmě bojové otravné látky. Proto ony hektakomby mrtvých. Jde o zcela jiný typ do té doby nevídaných bojů s cílem zabít co nejvíce lidí. Například v bitvě u Verdunu nešlo německým generálům ani tak o dobytí francouzského města a pevnosti. Oni ho chtěli nechat především vykrvácet, zabít a povraždit co nejvíce Francouzů.

A lidé jednoduše zmizeli?

A.cz: Budeme se tedy bavit o Verdunu?

Druhá světová válka přišla brzy po té první... Hrůzy Velké války přebily mnohem otřesnější (genocida, masové vraždění civilistů, holokaust...) z následujícího světového konfliktu. Takže Velká válka jako by se ztratila a upadla do zapomnění.

Ne. Raději bych zmínil v Česku dávno zapomenutý pochod rakousko-uherských a tedy i českých zajatců přes Albánii už v prvních měsících Velké války. V Srbsku ví mimochodem o této albánské Golgotě málem každé dítě. Na rozdíl od Čechů. Jde o jednu z nejotřesnějších kapitol tohoto celosvětového konfliktu.

Po sérii bitev v letech 1914 až 1915 se rakousko-uherské a německé velení rozhodly, že jednou provždy vyřeší srbský problém: porazí srbskou armádu, zvítězí na Balkáně a přesunou armády na jiná bojiště - na východní či italskou frontu.

Srbská armáda se při rakousko-německé ofenzivě ocitá pod obrovským tlakem, ustupuje na jih Srbska... a její velitelé zvažují přechod do Řecka. Což by se možná podařilo, kdyby bulharská armáda Srbům ústupové cesty náhlým výpadem neodřízla. Z pohledu Němců a Rakušanů nezbývá Srbům zatlačeným v zimě až k albánským horám nic jiného než se vzdát. Srbové je ale překvapili - zničili své nejtěžší kanony a rozhodují se k přechodu hor směrem k Jadranu, kde by se nalodili na spojenecké válečné lodi.

Přechod albánských hor se všem jevil jako naprosté šílenství. Rakouské i německé velení proto zastavilo pronásledování. Prostě si vyhodnotilo, že zimní přechod hor nemůže nikdo přežít.

Jenomže se srbskou čtvrtmilionovou armádou ustupuje stejný počet civilistů a šedesát tisíc válečných zajatců, z nichž polovinu tvořili Češi. Ze 600 tisíc lidí přešla na druhou stranu hor polovina a ze tří zajatců přežil jeden. Z vyčerpaných a vyhladovělých lidí se v otřesných podmínkách stávala, s prominutím, zvířata.

V dochovaných deníkových záznamech si můžeme přečíst o tom, jak ztrhaný osel táhne nějaký náklad a za ním číhá dvacet vyhladovělých rakousko-uherských vojáků. A jakmile ten osel padne, roztrhají ho a snědí ještě zaživa. Kvůli klasu kukuřice vznikaly rvačky na život a na smrt. Kanibalismus se stával běžným jevem.

Nejtragičtější přitom je, že když ti lidé přes hory přejdou a ocitnou se na pobřeží Jadranu, tak Italové donutí zdecimovanou srbskou armádu, aby pokračovala na jih do jiných přístavů, protože oni ty Srby nemusí. Cestou zemřelo dalších minimálně padesát tisíc lidí.

Rodiny těchto obětí nemohou proto ani tušit, kde jejich blízcí zahynuli. Obdržely nanejvýše zprávu, že padli v počátcích války do zajetí... a pak zmizeli. Zajímavé přitom je, že mnohé Čechy, kteří tohle peklo přežili, potkáme v roce 1917 ve francouzských legiích.

Kdyby Ferdinand d'Este přežil

A.cz: Dovolte spekulativní otázku, kterou historici nemají rádi. Předpokládám, že pokud by bosensko-srbský aktivista Gavrilo Princip nezastřelil v Sarajevu následníka trůnu Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii Chotkovou, válka by stejně dříve či později vypukla... Zřejmě by se našel jiný důvod.

Nikdo z historiků nemá takové otázky rád. V dějinách žádné "kdyby" neexistuje. Přesto si ale myslím, že tehdejší politické poměry v Evropě k válce rychle a nevyhnutelně směřovaly. Jiná příčina by se určitě našla. Možná by válka propukla o rok či dva později.

A.cz: Ještě jednu spekulativní otázku. Mohl by Ferdinand d'Este jako císař udržet monarchii pohromadě?

Doufám, že bude poslední. Pokud by Ferdinand d'Este zasedl na trůn dříve - ještě před Velkou válkou -, mohlo být v historii Evropy leccos jinak. Monarchie by asi nebyla zaměřena dualisticky a přeměnila by se nejspíše ve federaci vícero národů, které by si v ní našly své místo. Rozpad Rakousko-Uherska si ostatně mnozí politikové neuměli na počátku války ani představit. Včetně otce-zakladatele Československa Tomáše Masaryka.

Válka by ale monarchii velmi pravděpodobně stejně rozložila. Fakt ovšem je, že první úvahy o samostatném Československu vznikají za hranicemi monarchie mezi krajany - ať už ve Francii či Rusku. Zachování monarchie si umím představit jen tehdy, pokud by zásadní vnitropolitické změny nastaly ještě před válkou a konflikt by nenastal. V jeho závěru se ostatně císař Karel pokoušel monarchii modernizovat, na to už ale bylo pozdě.

Dodnes přesně nevíme, kolik - a hlavně kde - v ní zahynulo českých vojáků. Určitě je to víc než 100 tisíc padlých. Uvádí se dokonce až 250 tisíc.

A.cz: Není příliš známo, že pozdější československý premiér Milan Hodža patřil k nejbližším spolupracovníkům Ferdinanda d'Este, který - stejně jako Hodža - nesnášel dualistický systém rozdělující říši na dvě poloviny. Už vás na toto téma nebudu dál dráždit, ale zajímá mě to jen proto, že úvahy na téma podmínek přežití Rakouska-Uherska dodnes nevymizely a vlastně je možná tak trochu posiluje i rozšiřující se Evropská unie.

Možná někdy v tom stýskání po starém dobrém Rakousko-Uhersku se slzou v oku zapomínáme na nepokrytý národnostní útlak a znevýhodňování menšinových národů, nadřazenost Německa, Rakouska a Maďarska, policejní perzekuci... tohle vše je najednou smazáno a my vidíme dobrotivého tatíčka mocnáře, který na nás laskavým pohledem shlíží z portrétu. Připomíná mi to nostalgické vzpomínání na doby komunistické totality: lidé vzpomínají na své mládí, zajištění, jistou práci, v níž si něco vydělali, něco se dalo koupit... a najednou na tom režimu nevidí s odstupem let vlastně nic špatného. A čím je ta minulost vzdálenější, tím více si ji idealizují. Platí to koneckonců také o první republice... zvláště po hrůzných letech prožitých v protektorátu. Obraťme už ale, prosím, list.

Český charakter? To jsou legionáři

A.cz: Patříme k zemím, které si pietou připomínají výročí Velké války a desetitisíce padlých, zároveň ale slavíme vznik Československé republiky, ve který tento konflikt mimo jiné vyústil. Nelze se tedy nezmínit o československých legiích v Rusku, Itálii a Francii... o jejich fenoménu. Jak početné vlastně byly?

I kvůli současnému válečnému vření na Ukrajině bychom si měli uvědomit, že "dech" anebo důsledky první světové války - třebaže uplynulo celých sto let - pociťujeme více či méně dodnes.

Správně používáte pojem "fenomén legie". Pokud Masaryk říkal, že bez legií by nevzniklo Československo, tak to není fráze. Tak to prostě bylo a berme to jako fakt. Památník odboje uvádí v meziválečném období, že ruské měly 65 000 mužů, italské 20 000 a ty francouzské 10 000. Padlo kolem 6 000 legionářů. K tomu ovšem přičtěme krajany - dobrovolníky z USA, jichž bojovalo v americké armádě 42 000. Pro dnešní mladou generaci je to asi jen těžko pochopitelné.

A.cz: No právě. Jaké mohly být motivy mužů vstupujících do legií? Vždyť bojovali a umírali za stát, který neexistoval a nemusel ani vzniknout.

Při hodnocení historie děláme často jednu velkou chybu. Víme, jak to dopadlo, a tak na dávné události nahlížíme jen touto optikou. Rovněž o legionářích si říkáme: nechtěli sloužit Rakousku, vstoupili do legií, za čtyři roky se vrátili jako hrdinové a dostali trafiku.

Jenomže ti chlapi nevěděli, jak to dopadne. V zajateckém táboře za nimi přišli a řekli: jste Češi, tak pojďte bojovat za samostatný stát Čechů a Slováků. V zajetí měli pokoj od všech těch válečných hrůz - zákopů plných bahna a infekčních nemocí a strašlivých lidských jatek. Sotva zahrabali padlé, tak tam vlítl granát a lidské údy byly rozsety všude kolem, takže z nich žily tisíce krys.

Netěší mě připomínat tyto detaily, uvádím je jen proto, abychom si uvědomili, do čeho se vojáci ze zajateckých táborů vstupem do legií vraceli. Vidíte - a přesto se znovu hlásili na frontu, aby bojovali a umírali za vznik neexistujícího státu. Opravdu nevím, zda to dnes dokážeme v plné míře pochopit. Vždyť co kdyby vyhrálo Rakousko? V tom případě by už nikdy své rodiny neviděli. A pokud byli navíc jako legionáři zajati, čekala je jako "zrádce" šibenice.

A.cz: Jak to jen pojmenovat?

Klidně jako vlastenectví až za hrob - jakkoliv to zní otřepaně -, které vzniklo z letité práce spisovatelů, básníků, jazykovědců... ale i sokolů. Masaryk říkával: "Bez Sokola by nebylo legií a bez legií by nebylo republiky."

A.cz: Co vám na legionářích nejvíce imponuje?

Navštívil jsem většinu míst, kde českoslovenští legionáři bojovali a kde jsou i jejich hroby - ať už v Itálii, Francii či Rusku. A všude na těchto místech se člověku neodbytně vtírá otázka na morální sílu mužů z legií. První padlí roty Nazdar ve Francii či České družiny v Rusku se datují do let, kdy neexistovala žádná československá politická reprezentace.

Začínali zcela osamoceni. U Arrasu 9. května 1915 útočila Marocká divize na skvěle opevněné německé pozice a v první linii jde česká rota Nazdar jako jedna z nejlepších jednotek. Do německé obrany udělala čtyřkilometrový průlom. A pětačtyřicet Čechů přitom padne.

V dochovaných deníkových záznamech si můžeme přečíst o tom, jak ztrhaný osel táhne nějaký náklad a za ním číhá dvacet vyhladovělých rakousko-uherských vojáků. A jakmile ten osel padne, roztrhají ho a snědí ještě zaživa.

To samé se pak opakuje na východní frontě 2. července 1917 v bitvě u Zborova. Hlavní útoky měly vést ruské divize - brigáda Čechů tam byla vlastně jen do počtu. Jenomže oni prošli třemi pásmy zákopů protivníka, zastavili se po třech a půl kilometrech, vzali víc zajatců, než jsou počty vlastní brigády, a ukořistili nespočet kanónu i kulometů.

O bojích ruských legionářů proti bolševickým jednotkám bychom si pak mohli vyprávět hodiny a hodiny. U Samary například legionáři v červnu 1918 doslova převálcovali mnohem početnějšího a lépe vyzbrojeného protivníka. A stejně tak se legionáři v březnu 1918 vyznamenali při manévrovém boji u Bachmače, kdy jim hrozilo německé obklíčení. Bránili se, útočili, sháněli vlaky, přesouvali se na potřebná místa... projevovali až neskutečné hrdinství a organizační schopnosti!

A.cz: Skoro by se chtělo říct - kdo chce něco vědět o českém charakteru, měl by se seznámit z historií legií.

Nepochybně. Ale se vším všudy. I v legiích jsme totiž svědky lidských selhání a slabosti.

Hašek je fajn, ale Češi nejsou Švejci

A.cz: V čem byla první světová válka pro Čechy a Slováky osudová, pokud vůbec?

Pokud by Ferdinand d'Este zasedl na trůn dříve - ještě před Velkou válkou -, mohlo být v historii Evropy leccos jinak.

Snad - jakkoliv to může vyznít paradoxně - pozitivním významem. Většina zemí si připomíná Velkou válku miliony mrtvých. Na padlé vzpomínáme i my, zároveň ale - jak už jsem říkal - slavíme konec války nejenom jako konec vraždění, ale vnik nové státnosti. Osudová je tedy pro nás tím, že na mapě Evropy vzniká po tři sta letech nový stát, který prokázal svoji životaschopnost i v uplynulých sto letech od jeho vzniku. Jakkoliv nám k té stovce scházejí ony čtyři roky, které trvala první světová válka.

A.cz: A co Češi bojující na straně Rakouska-Uherska?

Není to poprvé, kdy spolu hovoříme o Velké válce. Určitě bychom na ně neměli zapomínat. Z Čechů, kteří bojovali na Sočské frontě, měli například Italové doslova hrůzu. Úsekům, kde bojovali Češi, se - pokud to bylo jen trochu možné - vyhýbali. Považovali je za vynalézavé a neobyčejně tvrdé vojáky.

Tím, co teď řeknu, se pustím tak trochu proti zažitému proudu, ale činy velké statečnosti se Češi prokazovali i v rakouských uniformách. Ostatně mnozí legionáři byli vyznamenáni za statečnost ještě jako rakouští vojáci. A Češi vynikali i jako letci, námořníci, ponorkáři, velitelé dělových věží, potápěči, v námořním letectvu a samozřejmě i ve vojenských kapelách... jako lidé, kteří pocházeli z nejprůmyslovější a technicky nejzdatnější části Rakousko-uherské říše.

Při hodnocení historie děláme často jednu velkou chybu. Víme, jak to dopadlo, a tak na dávné události nahlížíme jen touto optikou.

A.cz: Román Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války měl tedy podle Vás na pověst českých vojáků devastující účinek?

Možná nevíte, že legionáři označovali Haškův román za nejhorší knihu, která zasadila největší ránu národnímu charakteru. Já má ale Švejka rád - ale jen jako humoristickou knihu, která staví v mnoha případech na geniální a trefné nadsázce. Nepohlížejme ale na tento román jako na popis reality - ta s ní má společného jen pramálo. Postava Josefa Švejka vytvořila prototyp vyčuraného Čecha. Josef Švejk není předobrazem českého vojáka, který vždy byl, stále je a doufám, že i bude voják odvážný (což se ukazuje i v Afghánistánu) a přemýšlející. Není to voják typu bezmyšlenkovitě jednajícího robota, který se hrne do útoku, který nikdo nepřežije.

Varování i pro Ukrajinu

A.cz: Když už jsme se dostali k současnosti. Vidíte nějaké paralely mezi Velkou válkou a tím, čeho jsme svědky na Ukrajině?

Pokud Masaryk říkal, že bez legií vy nevzniklo Československo, tak to není fráze. Tak to prostě bylo a berme to jako fakt.

Příchod druhé světové války vyvolali naši předkové i tím, že nezvládli následky té první. Nebyli schopni uzavřít první světovou válku spravedlivými mírovými dohodami. Není přece účelem - teď mám na mysli i Ukrajinu -, aby byl poražený zcela zadupán do země, jako se stalo v případě Německa. Zadělalo se tím na obrovskou frustraci Němců z nespravedlnosti, což obratně využili nacisté. Němci se tehdy necítili poraženými. I příměří podepsali politici, což Němci vnímali tak, že neschopní politici srazili jejich zemi na kolena, zatímco armáda ji mohla zachránit. A do toho jim Francie diktovala: a ještě tohle nám dáte, tohle musíte zničit, tyhle letadla a lodě zlikvidovat, tohle nám budete platit... Jako by se vítězné mocnosti utrhly doslova ze řetězu a neuvědomily si, kam tím Německo ženou. A dohnaly ho až do nového světového konfliktu.

Sarajevským atentátem byl z lahve vypuštěn džin vraždění a ničení, s nímž se potýkáme až dodnes. Změnilo to dobu i celý svět. Od osmadvacátého června 1918 odstartovala souvislá řada válečných konfliktů, vraždění, teroru... jedna válka navazuje na druhou. Jakkoliv dějiny lidstva nebyly ani od té doby ničím mírovým. Reminiscence Velké války se nám zkrátka stále vracejí.

autor: Jan Gazdík | 28. 6. 2014 5:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama