Je současná vláda s převahou žen výjimkou, nebo spíš důkazem hlubšího trendu ve finské společnosti?
Tak velká převaha žen je dosud výjimečná, ale směr vývoje odpovídá obecnému trendu, v rámci kterého se ženy dostávají stále více do popředí. Rovnost pohlaví je podobný jev, jakým byly ve své době nacionalismus, sociální stát nebo Paasikiviho-Kekkonenova linie - tedy opatrná politika prezidentů Juhy Paasikiviho a Urha Kekkonena směrem k Sovětskému svazu, která pomohla udržet nezávislost země. Zdá se být přirozeným výsledkem vývoje, proti kterému není politicky korektní se stavět. Situace odpovídá také širšímu severskému trendu, v současnosti mají téměř všechny severské země premiérku.
Finland's new female-powered government sworn in!
— Finland Explorer (@FinlandExplorer) June 7, 2019
See more: https://t.co/WIWlXQKd3I#Finland #Government #FinlandExplorer #WomenPower pic.twitter.com/xWWxe7H5Bs
Jak Finové složení vlády hodnotí? Je pro ně normální, nebo se nad ním pozastavují?
Žádná kritika se neobjevila, alespoň ne z politicky významných pozic. Občas můžete zaslechnout ojedinělé komentáře, ale v současnosti, na rozdíl od dřívějška, feministkám nevadí, že je ve vládě většinově zastoupené jedno pohlaví. Podle mnohých takovýto genderový poměr znamená pokrok.
Jaký byl poměr mezi muži a ženami ve finské politice na přelomu 20. a 21. století?
Ve vládě bylo v té době několik žen, ale ne polovina. K zásadním postům se ženy dostaly teprve později - první ministryni zahraničních věcí jsme měli v roce 1995, premiérku v roce 2003, prezidentku v roce 2000.
V parlamentu měly ženy zhruba čtyřicetiprocentní zastoupení, tedy o něco málo vyšší než v současnosti. Ve velkých politických stranách ale ženy tehdy nedosáhly na funkci předsedkyně. První byla Anneli Jätteenmäkiová v roce 2002.
Finky získaly v roce 1906 jako první Evropanky právo volit do parlamentu i být voleny. Kdy začaly být v politice skutečně viditelné?
Největší zlom se datuje do 80. let. Vývoj byl ale dlouhý. V prvním parlamentu v roce 1907 zasedlo 17 poslankyň (v současnosti má finský parlament celkem 200 křesel - pozn. red.), pak ale jejich počet spíše klesal, dokud se trend po druhé světové válce neotočil. První ministryně byla jmenována roku 1926, druhá 1948.
Od 50. let se ustálilo, že v každé vládě zasedaly jedna až tři ženy, většinou jako ministryně školství nebo sociálních věcí. Na klíčové stranické nebo vládní posty ženy nepronikaly. Od 80. let ale následoval rychlý vývoj.
Politička, která je odrazem své doby
Co se ve společnosti změnilo, že je nynější vláda možná?
Změnila se struktura hospodářství a společnosti. Finsko se industrializovalo až velmi pozdě, teprve počátkem 60. let. Vznikla společnost služeb a úředníků, a ta dala lidem nové role. Vliv měly i vzory z ostatních severských zemí.
Jak na to reagovala společnost? Kdo to nejvíce kritizoval?
Kritiky bylo až příliš. Některé konzervativní kruhy byly kritické k feministkám a obviňovaly je z jednostrannosti. Například možnost, aby se ženy stávaly farářkami, byla ve Skandinávii schválena velmi pozdě. Obecně ale diskuse o rovnoprávnosti a jejím propojení se sociálním státem přináší stranám hlasy, opačný postoj vede k marginalizaci.
Jakou roli v tom hrají luteránské kořeny, případně malý podíl věřících Finů v posledních desetiletích?
Všechny severské země, které jsou zároveň "nejfeminističtějšími" státy, mají luteránské kořeny. Luteránství možná připravilo půdu pro hledání řešení zaměřených na celou skupinu, což se hodí pro rozvoj sociálního státu a provázání tohoto rozvoje s rovnoprávností. Díky ústupu od náboženství se také zmenšuje skupina, která na náboženském základě prosazuje politiku "žena u sporáku".
Dá se říct, že Sanna Marinová v čele vlády je typickou představitelkou současné finské politiky? Po éře budovatelů samostatného státu a přes éru tvůrců dorozumění se se Sovětským svazem.
Lze to tak říct. Je to politička, která odráží svou dobu. A v tom je i jedinečná, protože je svými postoji na finské poměry až výjimečně levicová. Jenže podpora její sociálně demokratické strany je historicky nejnižší a velmi malou podporu má i skalní levice. Podle posledních průzkumů podporuje levicové strany méně než 25 procent voličů.
Marinová klade důraz na sociální a ekologická témata. Znamená to, že na ně i sami Finové kladou větší důraz než na bezpečnost země nebo zahraniční politiku?
Teď jsou to důležitá témata, ale to se pochopitelně může rychle změnit v souvislosti s děním ve světě - s krizemi, které vzniknou. Například v prvních letech členství v Evropské unii, v počátcích války proti terorismu nebo během ukrajinské krize ustoupila tato témata do pozadí. Pokud by třeba v Pobaltí nastala vážná krize, do popředí by se rychle vrátily tradiční otázky bezpečnostní politiky.
Finsko v první linii
Finsko není členem NATO a premiérka je proti vstupu do aliance. Odráží to většinový názor Finů?
V průzkumech veřejného mínění se podpora členství v NATO již dvacet let pohybuje kolem 20 až 25 procent a nedá se očekávat, že by se to změnilo, pokud nebude znovu aktuální ruská hrozba nebo do NATO nevstoupí Švédsko. Je ovšem pozoruhodné, že zatímco ve Švédsku podpora členství významně narostla, ve Finsku nikoliv. Možná to pramení z vědomí Finů, že během krize by stáli v první linii, a tak nadále věří, že nejlepší strategií je nedávat Rusku záminku.
Marinová ale může mít i další politické důvody, proč se proti členství v NATO stavět. Její sociální demokraté se na levém křídle politického spektra vždycky vyhýbali všem vojenským aliancím, i těm západním.
Jaká je orientace finské zahraniční politiky po sto letech samostatnosti?
Pokud ji srovnáme s prvními roky samostatného Finska, je rozdílů pochopitelně mnoho. Zpočátku jsme aktivně hledali ochranu před Sovětským svazem. Po roce 1944 jsme se vydali cestou politiky ústupků, protože ta se zdála být jedinou možností, jak se vyhnout nástupu lidové demokracie. Po rozpadu Sovětského svazu se Finsko stalo nadšeným členem Evropské unie a zároveň se dál vidí v roli určitého prostředníka mezi Západem a Ruskem.
Co se podle vás bude dít ve finské politice a společnosti dál?
Od počátku 80. let do roku 2003 bylo pravidlem, že vlády vydržely bez výraznějších změn po celé volební období. Od roku 2003 se něco takového nepodařilo ani jednou. Sociální demokraté, Levicový svaz a Zelení teď tvoří levicový blok. Dohromady ale mají podporu výrazně nižší než 40 procent a u moci se drží jen s pomocí centristů, z nichž nemálo má k současné vládní politice výhrady.
Nikdo ale nechce sedět ve vládě se Stranou Finů (protiimigrační, nacionalistická strana - pozn. red.). Stejný model je ve Švédsku, kde jsou v izolaci Švédští demokraté. Není však jisté, jak dlouho se takový model udrží - kromě Švédska a Finska je jen málo zemí, kde se populisty daří izolovat.
