Paříž - Zatímco jí v kuchyni hraje rocková muzika, snaží se čtyřiadvacetiletá Audrey zůstat pozitivní, i když ji příští týden čeká velká operace - už dvanáctá od doby, kdy byla přesně před rokem postřelena při teroristickém útoku na koncertu v pařížském klubu Bataclan. "Jsem opravdu vděčná doktorům, kteří vynakládají tolik péče, aby se mi pokusili zachránit nohu. Ale už jsem se smířila s tím, že mi ji možná budou muset nakonec stejně amputovat," říká dívka, která má neustále po ruce berle a léky proti bolesti.
"Člověk se musí jednoduše snažit žít naplno a uchovávat si pozitivního ducha kvůli všem těm lidem, co tehdy zahynuli. Nesmíte to vzdát, musíte žít za ně a pro ně. Neustále na ně myslím," dodala v rozhovoru pro britský list The Guardian Audrey, která si nepřála zveřejnit příjmení.
Francie si v neděli připomíná první výročí teroristických útoků, při kterých v Paříži zemřelo 130 lidí při koordinovaných úderech islámských radikálů na národním stadionu, v restauracích a v klubu Bataclan. Rok poté stále ještě zůstává v nemocnici devět těch, kdo přežili. Jedenáct dalších včetně Audrey mohlo odejít do domácí péče, ale stále ještě je čekají další chirurgické zákroky.
Řada dalších se musela vyrovnat se zraněními, která jim obrátila život vzhůru nohama. A zhruba 600 osob je v péči psychologů kvůli psychickým následkům, jež mohou být natolik ochromující, že mohou každodenní život změnit v boj.
Jednou z nich je i 42letá Dominique, která stále potřebuje léčbu posttraumatické stresové poruchy. Léčit se ovšem začala až s několikaměsíčním zpožděním - dlouho jí trvalo, než si uvědomila, do jaké míry ji psychologické následky omezují a brání jí v běžném životě.
Po útoku nesnese kontakt s nikým cizím
Útoky ji zastihly v klubu Bataclan, kam šla na vystoupení skupiny Eagles of Death Metal. V panice, která propukla po začátku střelby, ji pod sebe zmáčklo několik lidí, ale pak se nějak dostala ven - dodnes si ale nevybavuje, jak.
Její život se ale nenávratně změnil. Neumí si například představit, že by někam jela metrem. "Během útoku lidi popadali všude kolem mě a na mě, takže je pro mě teď nesnesitelný fyzický kontakt s kýmkoli cizím. A nesnesu být někde uzavřená, nebo třeba vjet do tunelu," dodává v rozhovoru, který zveřejnil list The Irish Times Dominique, jež před útokem pracovala v pařížském veřejném sektoru.
Každý den ji sužuje nespavost, záblesky vzpomínek na to, co se stalo, fyzická bolest bez zjevné příčiny, problémy se zažíváním, pocity viny za to, že přežila, i vyčerpávající přehnaná obezřetnost, která ji nutí zkoumat každé veřejné místo z hlediska bezpečnosti. V autobuse se naučila sedat si hned za řidiče, protože kdyby propukla střelba, byla by ihned mrtvá a nemusela by sledovat, jak umírají ostatní.
Cítí také jistý druh odosobnění, odpojení od svého okolí. "Změnil se můj vztah s prostorem a časem. Necítím teplo nebo chlad. Můj mozek usuzuje, že když svítí sluníčko a lidi nosí trička, musí asi být léto, ale sama teplo necítím a neuvědomuju si, že je léto," vysvětluje. "Jako bych byla ve čtvrté dimenzi, v nějaké zóně soumraku. Někdy dokonce sama sebe nepoznávám v zrcadle," dodala Dominique, která také nechce uvádět své příjmení.
Mezi těmi, kdo přežili, je i 48letý Denys Plaud, který se neustále musí vyrovnávat s nečekanými záblesky vzpomínek. Objevuje se v nich střelba hrozící proniknout jeho chatrným úkrytem v klubu Bataclan. Mučivé ticho před další várkou palby. A pak to, jak musel překračovat mrtvoly, když se po útoku snažil zoufale dostat ven, na svobodu.
"Rok mi připadá jako minimální doba na to, abych se zotavil a oplakal mrtvé," řekl Plaud agentuře AP. "Stejně jako válečný veterán, i já budu muset pořád žít s těmito děsivými vzpomínkami. Nedokážete je přimět, aby vybledly. Můžete se jen naučit s nimi žít."
Lidé se snaží z bolesti vypsat
Plaud, který se živí doučováním matematiky a fyziky, napsal knihu, která mu pomohla zpracovat jeho trápení. Také majitel kavárny Gregory Reibenberg, kterému umřela manželka v náručí, napsal knihu, aby pomohl jejich devítileté dceři vyrovnat se s touto tragédií a "najít nějaký smysl v té nesmyslné události".
K těm, kdo píší, patří i Daniel Psenny, pro kterého ovšem bylo psaní způsobem obživy i před útoky. Tento novinář listu Le Monde uslyšel střelbu a uviděl lidi, jak v panice prchají nouzovými východy a okny. Vyběhl jim na pomoc a vtáhl do domu, kde bydlel, zraněného Američana. Když ale chtěl zavřít dveře, zasáhla ho do paže střela ze samopalu.
I rok poté stále chodí na rehabilitaci. "Ztratil jsem v ruce část citlivosti a pohyblivosti prstů. teď už je to o něco lepší než před rokem, ale pořád je to dost vyčerpávající a těžké," řekl. "Nejsme stejní, jako jsme byli předtím. Náš život a to, jak ho vnímáme, cítíme, žijeme, se dělí na 'před' a 'potom'," dodal.
