Od našich zvláštních zpravodajů - Novobarokní budova divadla a opery je obležená pytli s pískem a nedaleké Potěmkinovy schody k pobřeží, které proslavil ve svém filmu Křižník Potěmkin režisér Sergej Ejzenštejn, jsou nepřístupné. Kolem nich jsou vojenské hlídky.
V jiných částech ale obyvatelé Oděsy vzdorují válce a bombardování tím, že se snaží pokračovat v normálním životě. Na Děribasovské ulici, plné kaváren, restaurací a klubů, je každý večer plno. V parcích se prodává zmrzlina, matky se procházejí s kočárky a jedna z místních obyvatelek prodává ukrajinské vlajky a jiné národní symboly. A šíří optimismus.
"Vyhrajeme, protože se nevzdáme," říká přesvědčeně. "Z Oděsy na začátku války odešlo mnoho lidí. Bylo tu hodně zhasnutých oken a prázdných bytů. Ale z jiných částí Ukrajiny zase lidé přišli. Zeptejte se třeba tady Alexandra Sergejeviče, ten se přistěhoval z Chersonu."
Jdeme tedy k Alexandru Sergejevičovi, staršímu pánovi, který má tričko s americkou vlajkou a v rozhovoru dává přednost angličtině před ruštinou. A hned nabízí vysvětlení: "V devadesátých letech jsem odjel za prací do Ameriky. Teď jsem se vrátil na penzi domů, chtěl jsem být zase s rodinou."
Měl ale velkou smůlu. Vrátil se do Chersonu a za dva týdny vypukla válka. "Nemohl jsem tam zůstat, protože kdyby se Rusové dozvěděli, že jsem roky žil v USA, tak mě budou považovat za špiona. Ve městě mnoho obyvatel Rusové zatkli, prostě zmizeli beze stopy a nikdo neví, kde jsou. V dubnu jsem se rozhodl utéct, a tak jsem teď tady v Oděse," vysvětluje Alexandr, který je podobně jako další optimistiu. "Nakonec vyhrajeme, i když to nějakou dobu potrvá. A zase se vrátím do Chersonu."
Z Oděsy míříme na jih do nedalekého Čornomorsku, odkud díky dohodě zprostředkované Tureckem zase vyplouvají nákladní lodě s ukrajinským obilím. Novináře ale v přístavu rádi nevidí. "Nezlobte se, rádi bychom vám něco řekli a nechali bychom vás i fotografovat, ale teď na to není vhodná doba. Ale nakládáme lodě, které potom vyplouvají. Zatím je všechno v pořádku," vyprovází nás jeden z manažerů z vrátnice.
Všude kolem silnice jsou billboardy, které Ukrajince přesvědčují, že vítězství bude jejich, že nepřítele a agresora porazí, že mají důvěřovat ukrajinským ozbrojeným silám. Občas se objeví i plakát s nápisem "děkujeme" a vlajkami zemí, které Ukrajině pomohly. Česko je mezi nimi.
Reportáže z Ukrajiny
Reportéři Aktuálně.cz Martin Novák a Jakub Plíhal půl roku od zahájení ruské invaze projeli ukrajinskou jižní frontou a přinesli přímo z místa reportáže i fotogalerie:
- Ostřelují nás vším kromě atomovky. Ukrajinská pevnost Mykolajiv se stále drží
- Smrt může přijít kdykoliv. Ukrajinský Mykolajiv očima našeho fotoreportéra
- Rozdrtili Rusy, ale poslední kulku mají pro sebe. Reportéři v dějišti klíčové bitvy
- Manžela jsem našla v jámě, mučili ho. Reportéři v osvobozené vesnici na jihu Ukrajiny
- S ukrajinským vojákem na jižní frontě: Až vyženeme Rusy, vrátím se do milované Plzně
- Snímky z osvobozené vsi na jihu Ukrajiny: po Rusech zůstalo rozkradené silo a mrtví
- Vyhrajeme. Hrdá Oděsa vzdoruje válce, lidé se mezi opevněním snaží žít jako dříve
Po silnici vedoucí od přístavu míjíme velké zásobníky, ve kterých v přístavu skladují obilí. A na benzinové pumpě se dáváme do řeči s mladíkem, který nám čerpá do auta naftu a nabízí umytí čelního skla. Jmenuje se Alex a je námořník.
"Vzal jsem tuto práci, protože pět měsíců nebyla žádná plavba, nebylo co dělat. A něco vydělávat musím. Teď ale mám šanci, že zase brzy vypluji," vysvětluje a říká, že vystudoval námořnickou školu.
Okolí Oděsy ale válce neuniklo. V oblasti zvané Zatoka jižně od města Rusové vybombardovali silniční a železniční most. Tím odřízli od zbytku Ukrajiny oblast mezi Oděsou a rumunskou hranicí. Všichni mířící na sever teď musí složitě a dlouho jezdit jinou trasou.
Zatoka bývala turistickou destinací na břehu Černého moře s řadou hotelů, restaurací a domů k pronájmu. Teď je tu liduprázdno a jediné, co slyšíme, jsou lidé, kteří likvidují sutiny ze svých vybombardovaných domů.
