Zátarí - To je vše, co tady máme, říká Syřan Luaj Hadždž Alí a ukazuje na svůj bicykl, na kterém sedí jeho dcera a neteř.
V jordánském uprchlickém táboře Zátarí, který se rozprostírá na ploše 2000 hektarů, se kola stala nepostradatelným dopravním prostředkem.
Tábor je domovem 79 000 Syřanů, kteří doufali, že se vrátí domů hned po pádu prezidenta Bašára Asada. Věci se ale nevyvíjejí tak rychle, jak si přestavovali, takže tábor už není jen dočasným útočištěm. Mnozí tam založili zahradu a někteří vysazují stromy, které ale ponesou ovoce až za několik let.
Uličkami uprchlického tábora se na kolech proplétají muži, kteří mají namířeno na tržiště nebo do práce pro humanitární agentury. Skončilo někdejší hodinové plahočení se do supermarketu, na kole se tam dá dojet za deset minut, píše list The New York Times.
Zátarí je v provozu čtvrtým rokem a z dočasné zastávky se již stalo regulérní město. Hranice Evropy sice překračují tisíce uprchlíků, většina jich ale zůstává poblíž Sýrie. V Turecku je jich asi 1,9 milionu, v Libanonu 1,2 milionu a v Jordánsku 630 000. Agentury OSN musely nedávno kvůli nedostatku financí snížit potravinové příděly, což se v Jordánsku týká zhruba 229 000 Syřanů, kteří žijí ve městech bez pracovního povolení. Na tábor Zátarí ještě nedávno mnozí pohlíželi s pohrdáním, dnes už ale jako na stabilní kotvu.
Dětský fond OSN (UNICEF) zavádí za 38 milionů dolarů (927 milionů Kč) vodovod a kanalizaci, Německo buduje za 20 milionů solární elektrárnu. Uprchlíci v táboře provozují na 2500 obchodů, v nichž se měsíčně utratí asi 14 milionů dolarů. "Zvykli jsme si. Je tady pořádek co do služeb i bezpečí. Na trhu si mohu koupit vše, co potřebuji," říká matka pěti dětí Ula Muhammadová.
Přesto je ale většina uprchlíků připravena využít šance a odejít. Stěžují si na dodávky elektřiny, na příděly vody a na špatné školy. Loni bylo ve třídách až 90 dětí a testy, které požadují jordánské školy, udělala jen tři procenta dětí z tábora.
Z Jordánska prchá denně v průměru 120 Syřanů, ale podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) lidé ze Zátarí utíkat moc nechtějí. Tábor řídí Hovig Etyemezian z UNHCR, který ale upozorňuje, že v poslední době mladí Syřané prodávají majetek, aby měli peníze na cestu do Evropy. Patří k nim i jeden muž, který prodal svou maringotku a chce se dostat za bratrancem do Německa. "Mám vzdělání a pět let jsem nepracoval," říká tento šestadvacetiletý laboratorní technik.
Dvaačtyřicetiletý Básim Zuhrí by odešel také, ale nemá 400 dolarů, které potřebuje na cestovní pasy pro dvě manželky a pět dětí. Provozuje sice půjčovnu svatebních šatů, v níž se dá na den pronajmout róba za 25 dolarů, v létě ale jeho hospodaření poznamenaly výdaje za generátor. Za měsíc za něj Zuhrí platí 155 dolarů. "Už jsme se tady zařídili, máme vše, co potřebujeme," říká.
Za maringotkami jsou miniaturní dvorky a existují specialisté, kteří dokážou na jejich zadní stěnu namalovat podle přání hory, jezera i stromy. Mnozí ale dávají přednost skutečným rostlinám a pěstují kukuřici, rajčata, melouny, slunečnice nebo sází jabloně i olivovníky.
Je-li měřítkem komunity kvalita školství, pak na tom Zátarí není dobře. Rodiče si stěžují, že se toho děti moc nenaučí, učitelé zase říkají, že je těžké učit děti, které ze školy na několik měsíců zmizí. Podle OSN chodilo loni do školy zhruba 20 000 z celkových asi 29 000 dětí, které v Zátarí přebývaly. Letos přibylo tříd, takže by v nich nemělo být víc než 50 žáků. Otevřeno je také 32 center, která poskytují kurzy práce s počítačem, sváření nebo zapojování elektřiny. Etyemezian z UNHCR by rád v táboře otevřel střední školu. "Nejvíce starostí mi dělá to, že rodiče nevidí důvod posílat děti do školy, když je prý stejně nic nečeká. Vzdělání, to je budoucnost Syřanů," říká.
Za elektřinu tábor každý měsíc platí milion dolarů (přes 24 milionů Kč). Pračky a televize jsou zakázané, ale jsou všude. V červnu byly dodávky elektřiny sníženy na šest hodin denně. Sluneční elektrárna bude spouštěna až příští rok.
První kola se v táboře objevila před rokem, když Amsterodam daroval 400 bicyklů, jež zůstaly opuštěny v jeho ulicích. Teď je jich mnohem víc a obchodníci je prodávají po 100 dolarech.
Alá Humsí prožil dva roky v jordánských městech, a když se mu narodila dcera, odjel do Zátarí. Na kole jezdí každý den do centra, kde učí zájemce holičskému řemeslu, odpoledne stříhá a holí ve vlastním podniku. Večery tráví se ženou nad kávou při sporech, zda zůstat, nebo odejít. "Duševně žijeme ve středověku. Když jsem příteli zarecitoval arabský verš, který znamená 'Jak těžký by byl život bez naděje', řekl mi: 'Zapomeň na naději a pojď koupit rajčata'."
