Šestačtyřicetiletý Tovtin je už čtvrtým ukrajinským vojákem, který bojuje přímo v zákopech a popsal situaci na frontových liniích a své zkušenosti v seriálu na Aktuálně.cz. V uniformě je hned od začátku války - od ruského vpádu loni 24. února.
"Jsem vystudovaný historik a dlouho jsem pracoval jako turistický průvodce v Zakarpatí. Ironií je, že skoro tři měsíce na konci roku 2021 jsem dělal v Praze na stavbě. Ostatně dost lidí ze Zakarpatské oblasti jezdí na kratší či delší dobu pracovat do České republiky," vysvětluje Vladislav.
"U nás se žertem říká, že z Užhorodu je to do Prahy blíž než do Kyjeva, a vlastně je to i pravda," dodává s úsměvem. A skutečně tomu tak je: po silnici činí vzdálenost mezi Užhorodem a Prahou 741 kilometrů, mezi Užhorodem a Kyjevem je to 806 kilometrů.
Po návratu z Prahy se Vladislav zapsal do výcviku dobrovolnických oddílů teritoriální obrany neboli domobrany. Tyto jednotky pomáhají armádě bránit území i dobývat zpět části země, které okupovali nebo okupují Rusové.
"Stalo se to několik dnů před začátkem války. Byl jsem doma, podal jsem přihlášku a začal výcvik na základně. Základní vojenskou službu jsem absolvoval před dvaceti lety, takže mé vojenské zkušenosti a dovednosti potřebovaly trochu osvěžit," vzpomíná Vladislav.
"Hrozba invaze už visela ve vzduchu - někteří lidé se připravovali na válku, balili kufry nebo obrazně řečeno čistili zbraně. Při nástupu 23. února důstojník řekl, že pozítří, tedy 25. února, půjdeme střílet na střelnici, a ptal se, zda jsme připraveni. 'Vždy připraven!' odpověděl jsem z legrace. Druhý den ráno, 24. února, začala invaze," dodává.
Od té chvíle je příslušníkem 68. pluku 101. samostatné brigády ukrajinské teritoriální brigády.
Jen blázni necítí strach
"První měsíc jsme byli doma v Zakarpatí. Hlídali jsme některé strategické objekty a hranice se Slovenskem a Maďarskem. V dubnu náš pluk vyrazil na východ. Sloužili jsme postupně na Donbase, zúčastnili jsme se ofenzivy v Charkovské oblasti a bitvy o město Izjum. Mojí zbraní je starý dobrý automat Kalašnikov AK-47," rekapituluje užhorodský historik.
Rozhovory Aktuálně.cz s ukrajinskými vojáky v zákopech
- Vyrůstal v Praze, teď bojuje na frontě. Skoro jsem přestal slyšet, říká Bohdan Patel.
- Vadim Adamov přímo z Bachmutu: Rusy kosíme palbou. Vrhají na nás další lidi
- Kulometčík Serhij Fiščuk o životě na frontě: Nepřítele sleduji v zaměřovači
- Vladislav Tovtin: V rukách střídáme lopaty a zbraně. Pomáhá mi káva
Strach prý pro něj na frontě není neznámou věcí, ale je třeba s ním pracovat. "Jak se říká, jen blázni necítí strach. Musíš vědět, co máš dělat a co se děje kolem tebe. Musíš se soustředit na to, co děláš, a musíš se naučit ten strach kontrolovat," uvádí Tovtin.
Kritických situací, kdy šlo o život, za víc než rok války zažil dost. "Těžkých momentů bylo víc. Několikrát jsme byli pod prudkou palbou, hlavně na Donbase. Často je to těžká, vyčerpávající práce, protože buduješ okopy a bunkry. Jsou dny a období, kdy v ruce držíš častěji lopatu než zbraň."
Tím se dostává k tématu a problému, který zmiňují ukrajinští vojáci velmi často: únava, málo odpočinku, málo spánku. "Když jsi na pozici, tak se moc nevyspíš. Kávu mám ale vždy s sebou, to je moje záchrana. Když nám dobrovolníci přivezli malý kávovar, byla to první věc, po které jsem skočil," vypráví Vladislav.
Pomoc dobrovolníků a dárců je podle něj pro ukrajinské ozbrojené síly klíčová. "Pomáhají se vším. S jídlem, oblečením, s auty. Nemáme o nic nouzi. Když potřebuješ nějaké specifické oblečení, na které jsi zvyklý, můžeš si ho objednat přes internet. Co se týká jídla, jsou dny, kdy je to na některých pozicích horší, ale aspoň člověk trochu zhubne," směje se. Benzin a nafta prý jsou, ale nesmí se s nimi plýtvat.
Jako Československo v roce 1939
Vladislav Tovtin byl u toho, když během ofenzivy v Charkovské oblasti padlo do ukrajinského zajetí mnoho Rusů, sám ale osobně prý žádného nezatýkal. "Je mnoho dní, kdy nepřítele ani fyzicky nevidíte. Taková je to válka," říká.
A dodává, že jinou možnost než boj a obranu Ukrajinci nemají.
"Bráníme svoji svobodu, svoji zem. Nikdo jiný to za nás neudělá. Jako historik znám příklad Československa z roku 1939 a to, jak to dopadlo. Co je ale důležité, je velká podpora, kterou máme ve světě, a pochopení, že Ukrajině je třeba pomáhat. V minulosti Ukrajina několikrát bojovala s Rusy za svoji svobodu, ale tentokrát má šanci být úspěšná, protože máme velkou podporu ze zahraničí. V tom je to jiné. Věříme ve vítězství a víme, že když nevyhrajeme, bude s námi zle," tvrdí.
"Lidé jsou možná překvapeni tím, jak Ukrajinci houževnatě bojují. Řekl bych, že překvapení je dané tím, že historii Ukrajiny málokdo zná. Nebo ji zná jen zprostředkovaně přes ruskou historii. Třeba v Česku znali Ukrajince hlavně jako dělníky ze staveb, zatímco teď to jsou najednou lidé, kteří zastavují ruské tanky," komentuje fakt, že mnoho lidí za hranicemi země ukrajinská statečnost a úspěšná obrana překvapila.
