Proč teď a je na to vhodná doba?
Když se před mnoha lety ustanovovalo americké letectvo, nešlo jen o to, aby vzdušné síly nesly samostatné označení. Už od počátku se letci uvnitř širší americké armády vyznačovali svojí vlastní a de facto soběstačnou kulturou. Odlišnou od všech ostatních.
Jejich jedinečné a rozhodující postavení ještě posílil moment, kdy bombardér Enola Gay shodil za druhé světové války na Japonsko atomovou bombu. Ničila bomba, ale "zbraní", která ji donesla na místo určení, byl zmíněný bombardér B-29 Superfortress. V padesátých letech pak už bylo letectvo páteří americké obranné politiky. Navíc jaderné bomby se pomalu staly nepoužitelnými, protože mocnosti se jimi vzájemně držely v šachu.
Americké letectvo se osamostatnilo až v roce 1947, když za druhé světové války prokázalo, jak rychle se vyvinuly technologie, které využívá. Jak impozantně mohou fungovat a jak jim vkládají do rukou zodpovědnost za vzdušný prostor.
Samotná armáda přitom nějakou dobu tvrdila, že samostatné být vůbec nemusí a že ho mohou mít na starosti její specialisté, vždyť jde vlastně o "vzdušné dělostřelectvo". Podobně teď není z myšlenky osamostatnění vesmírné složky nadšené ani americké letectvo. "Stane se to bez nich," nehal se slyšet Todd Harrison, šéf leteckých studií Centra pro strategická a mezinárodní studia.
Vznikající "vesmírné síly" v tuto chvíli navíc v americké armádě podle The Week žádnou oddělenou kulturou nedisponují. To, jak se bude kultura vesmírných sil do budoucna budovat, bude proto záležet i na tom, z nakolik odlišných oblastí budou pocházet jejich členové. Mohou se etablovat z astronautů, letců, námořníků i počítačových hackerů. I podle toho může vzniknout síla orientovaná na posádky či jednotky, nebo naopak na kyberbezpečnost a satelity.
I přes kritiku Trumpova "velkého" prohlášení a nejasností, které kolem něj panují, se ale řada kritiků shoduje, že vesmírná dimenze americké obrany si už renovaci nepochybně zaslouží.