Od naší asijské zpravodajky - Ze všech ostrovů, které Tchaj-wan obklopují, je právě Lanyu na jihovýchodě tím nejhůře dostupným. Když je dobré počasí, létá tam několikrát za den malé, devatenáctimístné letadlo. Na každou cestu se online prodávají jen čtyři letenky. Větší kapacitu má trajekt, který na hlavní ostrov pluje dvě a půl hodiny. Plavba je známá pro silné vlny, na palubě je proto připravený dostatek plastových sáčků pro případ, že by se někomu udělalo špatně. Na konci plavby jich ze zásob výrazně ubude.
Přesto je Lanyu oblíbeným cílem turistů, ať už těch lokálních z hlavního ostrova, nebo z ciziny. Místo láká na kulturu kmene Tao, který zde žije už stovky let a který se ničím nepodobá tomu, co nabízí Tchaj-wan. Liší se jazyk, který spadá do rodiny austronéských jazyků, podoba domů i způsob obživy. Tradiční rybaření však z velké části už nahradil turismus.
Lanyu má ještě jednu specialitu - jako na jediném místě z celého Tchaj-wanu je zde úložiště jaderného odpadu.
"Byl jsem ještě na škole, když nukleární odpad přivezli," říká pro Aktuálně.cz starší muž, kteří si nepřeje uvést své jméno. "Naše problémy nešíříme. Nevím, co by si ostatní mysleli," vysvětluje, proč se jinak přátelsky působící obyvatel Lanyu nepředstaví. Když se v 70. letech začalo úložiště řešit, místní podle něj nerozuměli tomu, co se na jihu ostrova buduje, měli za to, že jde o továrnu na konzervované potraviny. V té době navíc vládla Tchaj-wanu autoritářská vláda jedné strany.
Až po otevření úložiště v roce 1980, kdy do něj postupně bylo navezeno kolem sta tisíc barelů, se místní dozvěděli, co jen několik kilometrů od jejich domovů vyrostlo. "Pochopili jsme, že to není dobré. Lidé kvůli tomu mohou onemocnět, nechceme to tady," říká.
V barelech je nízkoaktivní jaderný odpad, nejde tedy o vyhořelé palivo, ale o ozářené věci, které byly používány v jaderných elektrárnách. Škodlivé mohou být až sto let. Při styku s odpadem nedochází k okamžitým dopadům na zdraví, ale radiace se akumuluje. Zdravotní potíže tak mohou přijít až po letech.
"Radiace, které jste vystaveni, zvyšuje riziko rakoviny," říká pro Aktuálně.cz Prentice Koo z tchajwanské pobočky Greenpeace. Přesná data na to, jak radiace ovlivňuje život lidí na ostrově, ale nemá. Vzorek lidí, kteří by se mohli testů zúčastnit, je příliš malý - na ostrově žije jen pět tisíc lidí. Posoudit zdravotní dopady proto není možné, dodává Koo.
Státní energetická společnost Taipower, která úložiště spravuje, žádné negativní účinky úložiště nepřipouští. V muzeu, které zde stojí, pouští Aktuálně.cz edukační video, které přes příběh dvou dlouho ztracených přátel ukazuje krásy ostrova. Úložiště, kde jeden z nich pracuje, je jen jednou z dalších pamětihodností. "Aha, takže je to bezpečné," říká ženská postava, která se zprvu do komplexu bála.
Stejně jako ve videu i ve skutečnosti se dá dostat blízko k úložišti. Kovové úkryty, pod kterými jsou barely uloženy, se nachází za plotem, lze je ale pozorovat z pódia, vedle kterého je maketa lodi kmene Tao. Na opačném konci je výhled na moře.
Tchajwanské "o nás bez nás"
Když se místní dozvěděli, co vláda na jejich ostrově postavila, začali protestovat. I díky podpoře dalších Tchajwanců nakonec bylo rozhodnuto, že barely budou odvezeny. K tomu mělo dojít už před více než deseti lety, radioaktivní odpad je na místě ale dodnes.
"Nemůžou najít vhodné místo, kam to umístit. Smutné je, že hledali i v jiných místech, kde žijí původní kmeny," říká Si Mateneng, člen kmene Tao, který se výzkumu původních kmenů věnuje na místní vědecké instituci Academia Sinica.
Zatěžovat jiný kmen nechtějí ani dvě mladé ženy, které nedaleko tradičních lodí pokuřují vlastnoručně ubalené cigarety. "Nechceme, aby se radioaktivní odpad ukládal jinam a lidé na jiném místě se museli potýkat se stejnými problémy," říká Kris a Sharon, které chtějí uvést jen svá anglická jména. Stejně jako první oslovený muž se obávají, aby někdo nepřišel na to, že s médii mluvily.
Si Mateneng, který kvůli své akademické činnosti žije v hlavním městě Tchaj-pej, jejich obavám rozumí. Ostrov žije z turismu, nikdo proto nechce poškodit jeho pověst a případně přijít o výdělek. Velké uplatnění tu lidé nenajdou, i proto mnoho mladých odešlo za prací na hlavní ostrov.
Lidé zároveň nechtějí naštvat komisi, která rozhoduje, kam se investují kompenzace, které místní kvůli úložišti dostávají. Finance jdou málokdy tam, kam by si kmen Tao přál. "Potřebujeme, aby se ostrov rozhodoval sám za sebe. Oni se k nám chovají jen jako k místu, které láká turisty," říká Si Mateneng a kromě komise odkazuje i na celou vládu.
Plastový odpad
Ostrov, který lze objet autem - častěji ale na skútru - za dvacet minut, se potýká ještě s jedním problémem. Jde o množství plastového odpadu, který sem přináší mořské proudy. Odpadky jsou jasně vidět z paluby malého letadla, povalují se na plážích, jinde tvoří dekorace.
Kris a Sharon říkají, že to je něco, čím ostrov v současnosti žije. O radioaktivním odpadu mluví jako o "problému starých lidí".
Plastové naplaveniny má vystavené u svého stánku se suvenýry i starší pár, který také nechce prozradit své jméno. Muž říká, že často rybaří, sbírá proto odpadky, které přineslo moře. Vždy potom kontroluje čárové kódy z balení produktů, aby měl přehled, odkud připlavaly.
"Jsou odevšad," říká a vyjmenovává. Kromě Tchaj-wanu pochází z Japonska, Jižní Koreje, Filipín nebo i Číny. U svého stánku má vystavené i dvě lahve, jednu plastovou a jednu skleněnou, které obsahovaly vzkaz v lahvi. Ten v plastové připlul z Číny, druhý až z Havaje.
Stejně jako on sbírají odpadky i další místní, přesto se jim na ostrově hromadí. Kvůli těžké dostupnosti na hlavní ostrov je jejich převoz složitý. Nestará se o to navíc vláda, ale musí to dělat sami. "Nemají žádný respekt k místním," uvádí směrem k vládě muž, který dodává, že k volbám nechodí.
"Jsme to my proti světu," doplňuje.
