Praha - "Netušil jsem, že ještě čtyřicet let poté se budu o naší demonstraci bavit s novináři," říká dnes vnuk Stalinova ministra zahraničí, bývalý sovětský disident a obhájce lidských práv Pavel Litvinov.
Na den přesně před čtyřiceti lety byl jedním z osmi lidí, kteří se sešli na Rudém náměstí, aby protestovali proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Odměnou mu bylo pět let nuceného exilu na Sibiři.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz se ohlíží nejen za událostí, která poznamenala celý jeho život, ale také objasňuje důležitost Pražského jara pro sovětský disent a vysvětluje, proč není možné srovnávat nynější ruskou invazi do Gruzie se vpádem do Československa.
Více o demonstraci: Protestovali proti okupaci v Moskvě, teď míří do Česka
Aktuálně.cz: Jak jste se cítil v průběhu demonstrace na Rudém náměstí 25. 8. 1968?
Litvinov: Byl jsem vzrušen. Byl to takový veselý adrenalinový pocit. Nevím, jak to nazvat. Cítil jsem silné nutkání to udělat, styděl jsem se, že jsem Sovět, v jehož jménu byla tato invaze podniknuta. Chtěl jsem říci, že ne všichni Sověti ji podporují. Cítil jsem se skvěle, spíše povzneseně než vystrašeně.
A.cz: Jak přesně demonstrace probíhala?
Přišli jsme z různých částí náměstí a sedli si na malý schod. Natalie Gorbaněvská mi udělala plakát "Za vaši i naši svobodu", protože to bylo heslo, které jsem měl rád - že Rusové jako utiskovatelé nemohou být svobodní, pokud nejsou svobodní Češi. Jde o starý slogan z 19. století, kdy si tak připíjeli polští a ruští exulanti.
Zvedli jsme svoje transparenty, nekřičeli jsme, jen jsme tiše seděli. Náměstí bylo v tu dobu dost prázdné a obchodní dům GUM i Leninovo mauzoleum byly zavřeny. Okamžitě se k nám rozeběhli nějací lidé a křičeli "paraziti", "opilci" a začali nás mlátit. Byli to agenti KGB. Viktoru Fajnbergovi vyrazili čtyři zuby.
Teprve pak přišli ostatní, kteří nebyli agenty, a ptali se nás, co jsme zač. Vysvětlovali jsme jim, že v souladu s naší ústavou jsme přišli protestovat proti porušování práv československých občanů. Začala diskuse, ale agenti KGB se nás snažili překřičet.
Účastníci demonstrace:
Pavel Litvinov - odsouzen na pět let do vyhnanství, dnes žije ve státu New York
Natalie Gorbaněvská - 3 roky držena v psychiatrických léčebnách, dnes žije v Paříži
Viktor Fajnberg - 5 let v psychiatrických léčebnách, dnes žije v Paříži
Vadime Delaunay - 2 roky a 10 měsíců v pracovním táboře, zemřel roku 1983 v Paříži na infarkt
Taťána Bajevová - ostatní ji přesvědčili, aby řekla, že byla na Rudém náměstí náhodou, nebyla odsouzena, dnes žije v Moskvě a v New Yorku
Konstantin Babickij - odsouzen ke třem letům vyhnanství, zemřel roku 1993 v Moskvě
Vladimir Dremljuga - 3 roky v pracovním táboře, před propuštěním odsouzen na další tři roky, dnes žije v New Jersey
Larisa Bogorazová - odsouzena ke čtyřem letům vyhnanství, zemřela roku 2004 v Moskvě
A.cz: Co bylo pak?
Přijela policejní auta a odvezli nás na stanici, kde nás drželi dvě tři hodiny, než začal výslech, který byl legrační, protože jsme nic nepopírali. Pak jsme šli do našich bytů, které prohledali a sebrali nám samizdatové publikace, články, básně...
Gorbaněvskou a Fajnberga pak poslali do vězeňských psychiatrických léčeben.
Nás pět dalších (jednadvacetiletá Taťána Bajevová souzena nebyla - pozn. red.) bylo za dva měsíce souzeno za narušování veřejného pořádku, veřejné pomlouvání sovětské vlády a zabraňování plynulosti provozu na Rudém náměstí, což bylo směšné, protože Rudé náměstí je veřejná promenáda a provoz tam není žádný (smích).
Dostal jsem pět let vnitřního exilu na východní Sibiři. Larisa Bogorazová dostala čtyři roky na Sibiři, Konstantin Babickij tři roky, Vadim Delaunay a Vladimir Dremljuga dostali tři roky v pracovních táborech.
A.cz: Kdo proti vám svědčil?
Agenti KGB, kteří se tvářili jako pobouření občané. Bylo ale legrační, že měli všichni stejný P.O. Box, číslo 3405. Všichni přitom tvrdili, že tam byli náhodou a že se neznají. Nakonec se naštvala i soudkyně, takže je přestali vyslýchat. Snažila se, aby to nevypadalo tak podezřele.
A.cz: Kolik pozornosti bylo věnováno demonstraci a vašemu procesu v Rusku?
První zmínka v oficiálních médiích - a na dlouhá léta také poslední - přišla až dva měsíce po procesu a byli jsme v ní popsáni jako chuligáni, opilci a paraziti. Napsali o mně, že nikde nepracuju - samozřejmě, že ne, byl jsem vyhozen z práce a nemohl jsem žádnou najít, protože jediným zaměstnavatelem byla sovětská vláda.
Ale byla zde šeptanda a mnoho lidí také poslouchalo západní rádia. A pak také samizdat: Nataša Gorbaněvská publikovala náš časopis Kronika současných událostí, kde se o nás a dalších věcech psalo.
Myslím, že kdyby nás KGB nezatkla, nebo kdyby nás nechala druhý den jít, nebyl by žádný důkaz, že se naše demonstrace opravdu konala (smích), protože zahraničním novinářům, které jsme pozvali, KGB zničila filmy. Možná, že KGB má někde nějaké fotografie, ale pochybuji o tom. Jsou jen fotky dvou z pěti našich transparentů.
A.cz: Co znamenalo Pražské jaro pro vás jako disidenty a jaká pozornost mu byla věnována v Rusku?
My disidenti jsme události ve východním bloku sledovali velmi pečlivě, zejména v Polsku a ČSSR, kde došlo k nějakému uvolnění. Ze zahraničního rádia jsme slyšeli, že je zde nový generální tajemník Alexander Dubček, který chce vybudovat socialismus s lidskou tváří. Tento výraz se stal okamžitě legendárním.
A.cz: Objevil se i v oficiálním tisku?
Nevzpomínám si, zda se objevil okamžitě, ale nakonec ano. Já to poprvé slyšel v západním vysílání Dubčekova novoročního projevu z počátku roku 1968. Byli jsme ale podezřívaví, protože většina nás se domnívala, že komunisté nemohou učinit nic dobrého.
Sledovali jsme to velmi bedlivě. Někteří z nás byli také slavisté, takže jsme překládali články z československých novin, které se prodávaly v Moskvě, ale kterým nikdo nerozuměl.
Sama existence diskuse v nás vzbuzovala naději, že by to mohlo ovlivnit některé mladší komunistické kádry u nás - ne lidi jako Brežněv, kteří měli strnulé a hloupé myšlení. Doufali jsme, že pokud tento vývoj v ČSSR bude s požehnáním komunistické strany možný, bude možný i nějaký vývoj v Rusku.
A.cz: Určitě jste věděli, co vás čeká, pokud budete demonstrovat...
Jistě, očekávali jsme to nejhorší. Už dlouho jsme jim jako vůdci lidskoprávního hnutí leželi v žaludku, takže jsem čekal maximální trest sedmi let v pracovním táboře a pět let v exilu. Nakonec jsme dostali méně, než jsme se obávali.
Nejdůležitější pro nás bylo, že jsme demonstrací uspokojili naši vnitřní morální potřebu to udělat, a vyjádřit tak hanbu za sovětskou vládu. Ale také jsme věřili, že to nevyjde úplně do ztracena. Doufali jsme, že když se lidé dozvědí, že jsme byli potrestáni, budou nám více naslouchat.
Francouzský filozof Blaise Pascal říká, že věří jenom těm svědkům, kteří jsou ochotni si nechat kvůli svému svědectví useknout hlavu.
A.cz: Postavil jste se před třemi lety proti porovnávání americké věznice na Guantánamu s gulagem. Český premiér srovnává nynější ruskou invazi do Gruzie se srpnem 68. Je to férové srovnání?
Je férové v tom smyslu, že stejná ruská vláda udělala invazi na území svého malého souseda. Chci, aby odtamtud odešli a aby nic takového nedělali.
Ale určitě není férové srovnávat situaci v Gruzii a Československu. ČSSR byla mírumilovná země, která chtěla jen potichu vést vlastní život, bez zásahů svého velkého bratra.
Čtěte také: Historik: Moskva uplácí, chce mít v Praze uctivou vládu
Gruzie má naproti tomu nevyřešený etnicko-národní problém a většina Osetinců nechce být její součástí. Gruzínci tam poslali jednotky a zabili desítky lidí. Byla zde dohoda ohledně ruských mírových jednotek - nedůvěryhodná, ale Gruzie s ní souhlasila - a byl zde jakýsi status quo.
Jakkoliv to říkám nerad, měla ruská vláda nějaké důvody zakročit, když se něco takového děje na jejích hranicích. Samozřejmě to přehnala, ale gruzínský prezident Saakašvili nese na krizi stejnou vinu jako Putinův režim.
Pavel Litvinov a další dva demonstranti z Rudého náměstí, Natalie Gorbaněvská a Viktor Fajnberg, budou v pondělí 25. srpna od 18 hodin besedovat o svých životech v pražské kavárně Krásný ztráty.
