Genscherovo "Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci…" s nedopovězeným "vycestovat na Západ" znamenalo pro východoněmecké uprchlíky konec až mnohatýdenního čekání v tvrdých podmínkách stanového městečka. To vyrostlo v opečovávané zahradě barokního paláce. Emigranti, kteří do Prahy přišli později, se už dovnitř ani nedostali a chladné podzimní dny trávili venku na dlažbě.
"Sloužili jsme víkendové pohotovosti, tenhle víkend jsem měla mít původně volno, ale nakonec jsem si službu dobrovolně vzala za někoho," vzpomíná na události z konce září 1989 Ivana Vlnasová. Na velvyslanectví pracovala jako jedna z asi dvou desítek českých zaměstnanců, tlumočila a překládala komunikaci s českými úřady. "A tak jsem tu nádhernou chvíli zažila, to je nezapomenutelné," říká.
"V létě 1989 na ambasádě nastal totální nával. Lidé přelézali přes noc plot a každé ráno tam byly stovky a stovky nových lidí, nedalo se to ututlat," popisuje události, které pohnutým zářijovým okamžikům v barokním paláci se žlutou fasádou předcházely. Podle vzpomínek tehdejšího velvyslance Hermanna Hubera rostoucí počet uprchlíků naznačoval, že nejpozději v polovině srpna přísnost úřadů a policistů socialistického Československa polevovala.
Východní Němce poháněla také obava, že vedení NDR během podzimu uzavře hranici do Československa, jedinou, kterou tamní obyvatelé mohli překročit bez zvláštního víza.
"Postupně jsme museli začít vyklízet kanceláře, až jsme nakonec seděli v reprezentačních prostorách, já jsem třeba pracovala v přípravně před kuchyní velvyslance. Pak jsme uprchlíky umístili i tam," vzpomíná tlumočnice Vlnasová. Ve stejné budově a na stejné pozici pracovala až do ledna letošního roku.
Železná mříž do západního Německa
Prostory paláce však brzy přestaly stačit. "Na zahradě postavili veliké vojenské stany, do toho byly potřeba postele, matrace, ti lidé museli jíst, to znamená polní kuchyně, potraviny, hygienické potřeby, oblečení," vyjmenovává Aleš Sládek. V roce 1989 pracoval jako celník a na starosti měl zásilky pro sbor diplomatů sídlících tehdy v Praze. "Všechno se vozilo ze západního Německa," říká.
Sládek tehdy nosil veškeré své pracovní pomůcky - plombovací kleště, razítko a několik "čísel" pro záznam do evidence - nepřetržitě s sebou. "Vždycky když ambasáda zavolala, šel jsem pracovat. Nevím, kolik jsem odpracoval hodin, ale bylo to určitě víc než osm denně, za kolik nás platili. Byli tam lidé, kteří na to jídlo a další věci čekali," vysvětluje.
"Jeden pán na mně zanechal hrozně velký dojem. Když vejdete na velvyslanectví, za pěknou vstupní bránou je železná mříž. A kdo se dostal za tu mříž, byl v západním Německu. Já jsem tam jednou na něco čekal a přišel ke mně pán, kterému bylo asi 40 let. Když se dostal za mříž, rozbrečel se," vzpomíná Sládek. "Mně tehdy bylo 27 let a vůbec jsem nechápal, jak může mít takovou radost, že opouští svou zemi," dodává.
Vzpomíná také na zboží, které mu prošlo rukama a které v tehdejším Československu nebylo k mání. "Třeba krabicové mléko, různé druhy konzerv, provizorní toalety, to tu nikdo pořádně neznal," vyjmenovává dnes 57letý vystudovaný ekonom, který nyní pracuje ve školství.
Obyvatelé jednotlivých stanů si nejprve vařili sami, velvyslanec Huber například vzpomíná na to, jak mezi sebou soutěžili, kdo uvaří chutnější pokrm, a on byl porotcem. Jak ale lidí přibývalo a místa ubývalo, nálada v provizorním uprchlickém táboře se zhoršovala.
"Hrozili, že budou držet hladovku. Mladíci ze stanu 16 si na protest oholili hlavy. Pak zmizely dvě desítky kuchyňských nožů," vylíčil ve svých pamětech dnes již zesnulý velvyslanec, který v Praze působil až do roku 1992. Později se ukázalo, že jejich noví majitelé měli prostě pocit, že by je rádi měli stále u sebe, třeba na obyčejné krájení chleba.
Humanitární pivo
Tlumočnice Ivana Vlnasová tehdejší dění přirovnává k tomu, jako kdyby zažila válečný stav. "Do práce jsme chodili ve sportovním oblečení, překračovali jsme na schodech spící lidi, nebyl tam vůbec žádný prostor," vzpomíná. Přítomnost uprchlíků, jejichž počet na konci září rychle stoupal k tisícovce, přilákala i pozornost Pražanů.
"Slyšel jsem, že někteří prodávali přes plot velvyslanectví rum. Za východoněmecké marky, které měli ti uprchlíci ještě u sebe. Další se chodili dívat, když Německý červený kříž rozdával na ulici před ambasádou pivo v plechovkách, které my jsme neznali. Vsadil bych se, že dost Čechů si tam na to pivo samo došlo," směje se Aleš Sládek.
Ivana Vlnasová si naopak pamatuje, jak Češi rozdávali v chladných podzimních dnech svým německým sousedům čaj v termoskách. "Jednou se nám zpozdila zásilka jídla a byly tam malé dětičky, to mi rvalo srdce," popisuje nelehké podmínky. "Nedovedu si představit, jaké to muselo být. Někteří tam byli i měsíc, což znamená týdny totálního nicnedělání," říká.
Praha ochromená trabanty
Symbolem východoněmeckého exodu v roce 1989 přes Prahu se stala auta trabanty. Ty nechávali východní Němci stát po celém městě. "Já si třeba pamatuji jednu rodinu, která byla na velvyslanectví tak natěšená, že zaparkovali auto dole na Malostranském náměstí na tramvajových kolejích a odešli," popisuje Sládek. "Nebo jeden mladý kluk, který čekal, než se dostane do paláce dovnitř. Dával mi klíče od auta a říkal, kde ho zaparkoval. Tak jsem mu slušně poděkoval a šel dál," dodává celník.
Právě jeho úřad měl pak vyhledávání a evidenci opuštěných aut na starosti. "Jezdili jsme po Praze a hledali je. Příbuzní pak měli možnost si je po revoluci odvézt," dodává Sládek.
Na konci září se západoněmeckým úřadům podařilo s NDR a vedením Sovětského svazu dojednat, aby uprchlíci mohli vycestovat na Západ. Prvních několik tisíc odjelo z Prahy speciálně vypravenými vlaky. Scénář se pak opakoval ještě několikrát až do začátku října, kdy východoněmecké úřady hranici do Československa uzavřely. Znovu se otevřela až na začátku listopadu, krátce předtím, než železná opona definitivně padla.
Ministr zahraničí západního Německa Hans-Dietrich Genscher na svůj proslov později vzpomínal jako "na jeden z nejdojemnějších okamžiků života". Památku mnoha tisíc Němců z NDR, kteří v létě a na podzim roku 1989 přes velvyslanectví v Praze hledali a nalezli cestu ke svobodě, dnes připomíná plastika od umělce Davida Černého v podobě trabantu na čtyřech nohách.
Kdo je Ivana Vlnasová
Tlumočnice a překladatelka, do letoška zaměstnankyně jazykové služby velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze. Její tatínek ji kdysi postavil před životní volbu: medicína nebo jazyky. Vybrala si francouzštinu a po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 zůstala díky stipendiu rok ve Francii. "Chtěla jsem se vrátit do Prahy, ale tatínek řekl ne. No a tam jsem se začala jako samouk učit německy," vypráví.
Druhý jazyk ji už nepustil a několik let po studiu germanistiky na pražské filozofické fakultě dostala nabídku ucházet se o práci na ambasádě tehdy znepřáteleného západního Německa. "Člověk chodil do práce vlastně do úplně jiného systému, nazývala jsem to skleníkem," popisuje. Nejvíc si cenila slušného chování, vystupování a hodnot demokracie, které její kolegové ctili. "Všechno, včetně vůní na toaletách tam vlastně bylo lepší," směje se tlumočnice.
Vzpomíná, jak na prvním ze školení v západoněmeckém Bonnu, kde se připravovala na práci, přijela oblečená v kožichu. "Sedla jsem si tam na recepci ministerstva zahraničí a hned vedle mě visel plakát 'nezabíjejte zvířata'. A moje sebevědomí spadlo pod stůl," dodává pobaveně.
