Rijád - Sportovat s šátkem na hlavě a někdy i se zahaleným celým tělem může být velmi nepohodlné a především náročné. Pro mnoho muslimských žen to ale nepředstavuje překážku, která by jim ve výkonu sportu měla zabránit. Chtějí hrát fotbal, tenis, krasobruslit nebo se dokonce účastnit závodů v triatlonu stejně jako ostatní. Přesto se ale odmítají vzdát své kultury a víry.
Díky sportovnímu hidžábu a abáje (zahaluje celé tělo) se tyto překážky postupně redukují. Moderní lehké materiály už umožňují muslimkám v podstatě cokoliv, a tak význam ženského sportu na Blízkém východě pomalu roste, píše The Washington Post.
Na blížících se olympijských hrách v Rio de Janeiru budou například Saúdskou Arábii reprezentovat hned čtyři ženy. I přes velký pokrok, kterým tato země v oblasti práv žen v poslední době prošla, platí pro olympioničky přísná pravidla. Na veřejnosti musí nosit abáju a také během tréninku se musí snažit, aby je cizí muži neviděli s odhalenýma nohama, pažemi nebo jen v obtaženém trikotu.
Některé sportovkyně ale v nutnosti zahalovat celé tělo vidí určité výhody. Jako trénink navíc to například vnímá Sarah Attarová ze Saúdské Arábie, která nyní žije ve Spojených státech. Ona sama běhá zahalená jen při závodech, kdy reprezentuje svoji rodnou zemi. Během závodů a tréninku v USA ale používá stejný trikot jako její soupeřky.
Sportovní hidžáby a abáji jsou nedostatkové zboží a každý sport vyžaduje specifické vlastnosti sportovního úboru.
Sestry Nada a Najla pocházejí z Kuvajtu a společně propadly kouzlu triatlonu. Potřebují proto zahalit svá těla do oděvu, ve kterém zvládnou běh, jízdu na kole a plavání. Firem, které takové oděvy vyrábějí, je ale poskrovnu.
"Když Najla začínala, plavala v triku s dlouhým rukávem," vzpomíná její trenér. Teprve před čtyřmi lety objevila speciální plavky zahalující paže i nohy. V nich se ale špatně jezdilo na kole a běhalo.
Trvalo ještě nějakou dobu, než pro ni španělská firma vytvořila speciální oděv vhodný na triatlon. Její výkon se nebývale zlepšil a na 100 metrech v bazénu zrychlila o 14 vteřin. "Ten den u bazénu jsme téměř plakali štěstím," líčí trenér.
Pokrok ve sportu díky šátkům
Pravidla ženského sportu se v jednotlivých zemích liší. Libanon je například velmi otevřený, zatímco Írán sportovkyním moc nepřeje. S hidžábem ale nakonec všechny země svým obyvatelkám sportovat dovolí.
Změny vychází z žen samotných a jejich touhy sportovat. Jsou to právě ony, kdo stojí za politickým pokrokem ve světovém sportu.
Například FIFA povolila nošení hidžábu při fotbalu na počátku roku 2014. "Podívejte, je to populární sport," řekl k tomu jordánský princ Alí ibn Husajn v rozhovoru pro americký list. Coby prezident západoasijské fotbalové federace a člen FIFA podporuje rozvoj ženského sportu.
"Když jsme poprvé představili ženský fotbal, Íránci vzdorovali s tím, že nenechají své dívky hrát, pokud budou na stadionech přítomni muži. Ale pokud jim to správně podáte, což jsme udělali, musejí nakonec akceptovat status quo," vysvětluje. "A věci se pak snadno posunou kupředu."
Mění se i podmínky pro trénink. Jednadvacetiletá Faye z Kuvajtu se účastnila už olympiády v Londýně v roce 2012. Cesta za vidinou reprezentace své země na vrcholné soutěži ale byla více než strastiplná. Teprve v 17 letech jí bylo dovoleno trénovat s muži v bazénu, který splňuje olympijské parametry. Velkým průlomem bylo také to, že se na její tréninky mohl chodit dívat vlastní otec, rovněž bývalý vrcholový sportovec.
I přes potíže kvůli vhodnému oblékání tak jde sport v muslimských zemích kupředu. Trénink v nevyhovujících hábitech mnoho žen chápe jako heslo "Těžce na cvičišti, lehko na bojišti".
Pokrok oproti předchozím generacím je znatelný. Zatímco jejich matky začaly studovat na univerzitách, babičky sotva kdy vůbec vycházely z domu. O olympiádě je nenapadlo ani snít.
