Pánek Jurková od roku 2017 vedla České centrum v Bruselu, kde zažila nejen pandemii koronaviru, ale i předloňské české předsednictví Rady Evropské unie, které i po kulturní stránce představovalo velkou výzvu. O Česko se šest měsíců zajímala celá Evropa.
Kulturní diplomatka v Bruselu čelila pracovním výzvám i jedné osobní. Během pěti let, kdy centrum vedla, se jí narodila dcera Julie. "Není rozdíl být mámou v diplomacii a jakoukoliv jinou mámou. Vždy potřebujete podporu celé vesnice, jak se říká v angličtině. A já měla obrovskou podporu od rodiny a hlavně partnera," usmívá se.
Dodává, že na rozdíl od matek, kterým se děti narodí v Česku, byla její zkušenost specifická. Ačkoliv v zahraničí reprezentovala Česko, neměla nárok na mateřskou ani rodičovskou dovolenou.
"Zajímavé pro mě bylo, když jsem viděla, jak se v Česku klade velký důraz na to, aby mámy měly dostatek času a prostoru strávit se svým dítětem první rok jeho života. Ve chvíli, kdy jste v zahraniční službě, tohle najednou neplatí," vypráví. Po porodu si tak musela vybrat skoro celou dovolenou, aby s dítětem zůstala asi tři měsíce doma. Po návratu do práce se o dceru starali manžel a sestřenice, která za nimi do Bruselu přijela.
Každá země má něco
I přes to, že Pánek Jurkové přístup českých úřadu přišel limitující, nebránilo jí to ukazovat v Belgii svou rodnou zemi v tom nejlepším světle. "Nikdy jsem nečekala, že moje země bude dokonalá. Žila jsem v Beneluxu i ve Spojených státech a každý model má svoje pro a proti," doplňuje. Právě to se jí na její práci líbí nejvíc.
"Jsme přirozená spojnice k zahraničí, a nejen že zprostředkováváme českou inspiraci pro svět, ale zároveň přinášíme impulzy ze zahraničí k nám. Česká centra jsou přirozenou platformou pro dialog o tom, kdo jsme ve světovém kontextu. I ten pohled zvenku je strašně důležitý," míní.
I tak ale byla ráda, když se po pěti letech opět vrátila do Prahy, přestože pro celou rodinu šlo o kulturní šok. "Už jsem si potřebovala zase obnovit kontakt s rodnou zemí, protože jsem si některé věci musela připomenout," přiznává, že život věčného expata není pro diplomaty dobrý.
Po návratu také zjistila, jak nákladný je podle ní život v Česku ve srovnání s cizinou a že zaplatit tu dceři nějaké aktivity, dětské skupiny nebo hlídání není jen tak. Přesto ale rozhodnutí nelituje a v nové pozici šéfky Českých center, které se ujala na sklonku loňského roku, chce posílit roli této instituce.
Už ne jen pivo
Češi už si začínají uvědomovat, že kulturní diplomacie, kterou mají pod palcem už více než 30 let právě Česká centra, je důležitá. Podle červencového průzkumu od společnosti Behavio, který si organizace nechala vypracovat a jenž má redakce k dispozici, ji za důležitou považuje 70 procent Čechů.
"V to jsem ani nedoufala, ale je to hrozně hezké, protože víme, že lidé v zahraničí si s Českem kulturu spojují. Je skvělé, že to tak vnímají i lidé doma," dodává Pánek Jurková. Zdůrazňuje, že navzdory očekávání se ukázalo, že v tuzemsku panuje i poměrně široká shoda na národních hodnotách.
Za téměř stejně důležité pak podle průzkumu Češi považují humor, pivní kulturu, schopnost semknout se a solidaritu. Každá z těchto položek v průzkumu získala asi 20 procent.
Důkazem toho jsou i Česká centra. Jak jejich ředitelka říká, tuzemsko zůstalo jedinou zemí, která nechala i během probíhající ruské invaze otevřené své kulturním centrum v Kyjevě. "Má to obrovský význam. Jasně jsme ukázali, že Ukrajince neopouštíme ani na této frontě," dodává. Zvlášť vyzdvihuje tamní ředitelku Terezu Souškovou, která v zemi navzdory konfliktu zůstala.
Soušková tam pracuje hlavně s mladou generací a dětmi, kterým se pokouší zprostředkovat i jiný svět než ten zničený neustálým ruským ostřelováním. Od počátku války se také Česko snaží pomoci ukrajinským umělcům a nabídnout jim stáže nebo angažmá v bezpečí.
Jednotný příběh Česka
Pánek Jurková dodává, že v zahraničí o nás platí, že jsme "těžká kulturní váha". "Jasně, ve Francii to bude spíš Kundera, ve Spojených státech spíš Dvořák, v Japonsku zase Švankmajer, kterého tam prostě milují," vyjmenovává Pánek Jurková.
Česko se po více než třiceti letech od svého vzniku snaží vytvořit jednotný obrázek o sobě, který budou do světa posílat všechny organizace - nejen Česká centra, ale i CzechTrade, Národní sportovní agentura a další. Nyní tak probíhají rozhovory o tom, jak by takový jednotný portrét Česka mohl vypadat, aby zahrnul právě ty hodnoty, které jsou pro obyvatele nejdůležitější. I tady opět slouží příklady ze zahraničí, například z Nizozemska, které se před několika lety pokusilo v podstatě o totéž.
Jednotná image země, tedy to, pod čím si lidé ve světě dokážou něco představit, podle Pánek Jurkové není dobrá pouze pro naši zahraniční politiku, kterou kulturní diplomacie doplňuje, ale například i pro byznys a investice. Proto má na podobných snahách zájem i soukromý sektor.
Projekt by ale také měl pomoci Čechům uvědomit si, na co mohou být hrdí, a že okolní svět to vidí, a přestat se uzavírat do malé bubliny, vysvětluje. "Já bych fakt přála každému to, co dennodenně zažívám v práci, ten neustálý pocit hrdosti," popisuje.
"Když vidíte, jak lidi nadšeně hrají české videohry, když tleskají divadelní hře Dejvického divadla v Belgii o tom, jak Antonín Holý přispěl k vynálezu léku na AIDS, nebo když v New Yorku tleskají filharmonikům. Je důležité ukazovat tohle doma, přispívat našemu sebevědomí a ukazovat, jak důležité je sdílet naši zkušenost, hodnoty i osobnosti," uzavírá.
