Minulý týden proběhla série jednání mezi Ruskem na jedné straně a Spojenými státy nebo NATO na straně druhé. Oficiálně se k požadované dohodě ohledně bezpečnostních otázek a Ukrajiny nedospělo, protože obě strany odmítly ustoupit ze svých požadavků. Oslovení analytici ale podle svých slov doufají, že jednání byla ve skutečnosti optimističtější, i když vstup Ukrajiny do NATO prý není v blízké době v plánu.
Napětí v současnosti vyvolává hlavně soustřeďování ruských vojsk u hranic s Ukrajinou. K tomu ale dochází podle Lukáše Dyčky, bezpečnostního analytika z estonské Baltic Defence College, opakovaně. "Jde o 'normální' styl chování Ruska v posledních letech," připomíná expert.
Momentálně není podle něj v ničím zájmu, aby se Ukrajina stala členem NATO. V opačném případě by ji totiž aliance musela bránit před Ruskem. "A podobný konflikt nikdo nechce. Pro všechny je tedy současný stav výhodný, jakkoliv to zní vůči nadějím Ukrajiny vstoupit do NATO tvrdě," konstatuje Dyčka.
Pro srovnání nabízí analogii s Tureckem: čtyřicet let mu Evropská unie slibovala členství, až si Turci jednoho dne našli vlastní cestu. Něco podobného se nyní děje podle bezpečnostních expertů s Ukrajinou a Gruzií v otázce NATO. Oběma zemím se slibuje členství, avšak tyto sliby je budou ještě dlouho držet v naději.
Přesně to NATO podle Dyčky potřebuje. "Otázkou ale je, co se stane, až Ukrajincům dojde, že ať udělají cokoliv, v NATO zřejmě nikdy nebudou. Z tohoto pohledu je a bude Kreml spokojen. Proto také dělá to, co dělá. Moskva potřebuje vykreslit Západu Ukrajinu jako stát, s nímž jsou ustavičně problémy. A je jedno, zda za to Ukrajina může, či ne. Z pohledu Evropy se na hranicích s Ukrajinou ocitnou každého půl roku ruští vojáci a Ukrajinci budou pokaždé volat o pomoc. Západní státy to přestane dříve či později bavit. Nikdo nechce mít za kamaráda někoho, kdo ho stále s něčím otravuje a vyžaduje pomoc," přirovnává analytik.
"Přesně to je cílem Ruska: vykreslit Ukrajinu jako někoho, s nímž jsou spojeny permanentní krize, problémy a jen samé starosti. Tohle je ta vysoká hra Kremlu, která ruskému prezidentovi (Vladimiru) Putinovi zatím do puntíku vychází."
Hrajeme Putinovu hru?
Ukrajina je svou rozlohou i počtem obyvatel velká a na nerostné suroviny bohatá země. Pokud si svou sílu Ukrajinci uvědomí, zreformují ekonomiku a armádu a zbaví se korupce, pak může jejich země podle analytiků hrát zcela jinou roli než dnes. "Pak se Ukrajina může změnit ve stabilní regionální mocnost s nemalým vlivem. Ale potrvá to léta," dodává Dyčka.
Podle bývalého šéfa rozvědky generálního štábu Andora Šándora dělá nejen Česko chybu, když se o Ukrajině baví jako o zemi, která chce celá vstoupit do NATO či Evropské unie. "V západní části Ukrajiny převládají tendence ke vstupu do NATO. Avšak o východní či jihovýchodní Ukrajině to říci nelze. I mezi třicítkou aliančních států se najde několik vlivných a velkých zemí, které nebudou souhlasit s přijetím Ukrajiny do NATO. A už vůbec ne v rozpolceném stavu, v jakém je dnes," míní Šándor.
Experti pak poukazují i na jiný problém kyjevské vlády: dosud nebyla schopna naplnit mírové dohody z Minsku, které by zaručovaly například větší autonomii pro Rusy na jihovýchodě Ukrajiny, protože je neprotlačí parlamentem.
Někdejší šéf české rozvědky připomíná ještě jeden aspekt: "Možná někdy zapomínáme, že každá velmoc je nervózní, když se k jejím hranicím blíží jiná velmoc."
I proto Lukáš Dyčka poukazuje na to, jak asi reaguje obyčejný Rus, když mu tamní státem ovládaná televize sděluje, že NATO jeho zemi vyhrožuje sankcemi kvůli pořádání vojenského cvičení na vlastním území. "Podle mě to Rus nemůže pochopit. Nemůže to strávit," míní expert.
Rusko přitom také v kaliningradské oblasti rozmístilo moderní balistické raketové komplexy Iskander s doletem do střední Evropy, aniž by ho Západ jakkoliv vyprovokoval.
Podle Dyčky by Putina ve skutečnosti více ohrozilo, kdyby ho Západ vykreslil jako zkorumpovaného člověka a dokázal by tuto informaci doručit i ruské populaci. Zasáhnout hrdost a prestiž ruské vládnoucí elity by prý mohlo být efektivnější než některé silové nástroje, přitom to Západ málo využívá.
"Pokud bude mít Kreml 'nabito' našimi argumenty, že Rusko nesmí cvičit armádu na svém území, tak kvůli tomu Rusové rozhodně nepůjdou protestovat do ulic proti Putinovi," míní expert.
Ze strany Západu chybí i podle Milana Mikuleckého, bezpečnostního analytika působícího na Blízkém východě, nápaditější zpráva, kterou Rusku doručuje. "Svým způsobem děláme stále to, co chce Putin. Hrajeme s ním jeho hru," soudí.
Nedůvěra mezi Ruskem a NATO
Bezpečnostní analytici poukazují na celou řadu kritických míst ve vztahu Ruska a Západu. Bývalého šéfa armádní rozvědky Šándora nejvíce znepokojuje až nebývalá míra nedůvěry, která podle něj stále narůstá.
"Pro mě je například stále nemyslitelné, že náměstek ruského ministra zahraničí se svým americkým protějškem prohlásí do celého světa, že Rusko v žádném případě na Ukrajinu nezaútočí, a nikdo toto ujištění nebere vážně. Jako by šlo o pouhé plácnutí do vody. Důvěra mezi Západem a Ruskem klesla na bod nula. Přitom kdo jen trochu rozumí plánování vojenských operací, tak si je vědom, že sto tisíc ruských vojáků cvičících na hranicích s Ukrajinou není k jejímu přepadení či ovládnutí Donbasu ani zdaleka dostatek," říká.
Někdejší zpravodajec odmítá tvrzení, že obě strany nemají kam ustoupit. Ruské vedení podle něj dobře ví, že nemůže vzájemné vztahy s aliancí stavět na přemrštěném požadavku, aby na území České republiky, Polska či Maďarska nebyly rozmístěny žádné alianční jednotky. Z toho prý Rusko klidně ustoupí.
Současnou "hru nervů" považuje za mimořádně nebezpečnou. "Snadno při ní může dojít k nechtěnému či vyprovokovanému incidentu, po němž může následovat požár," dodává Šándor.
Pozvánka pro Ukrajinu a Gruzii
Případná ruská agrese, při níž by osamocená Ukrajina neměla moc šancí, nedává Milanovi Mikuleckému ekonomický smysl. "Na tuhle otázku hledají dnes odpověď stovky analytiků. Situace se navíc mění každým dnem. Jasné je ale jedno: Ukrajina by v tomto konfliktu nemohla od Západu očekávat vojenskou podporu," tvrdí.
"To, že Západ dal v minulosti Ukrajině a Gruzii naději na vstup do NATO, byla obrovská chyba," myslí si Mikulecký. "Ne proto, že by Rusku bylo něco do toho, který stát chce a může vstoupit do aliance. Ale proto, že Ukrajina s Gruzií nesplňují ani minimální podmínky atlantické charty. Poškodilo to jak tyto země, tak vztahy mezi NATO a Ruskem."
"Bylo velkou chybou, když na summitu NATO v Bukurešti byla v roce 2008 do NATO pozvána Ukrajina s Gruzií. Poslední kapkou byl pak v roce 2014 převrat na Ukrajině. Rusové se tak stále více cítí ohroženi tím, jak se aliance přibližuje k jejich hranici," tvrdí Šándor. "Dnes už ale nemůžeme ustoupit od tohoto pozvání. Nemůžeme Ukrajině natvrdo říci, že do NATO vstoupit nemůže - nemůžeme ji jen tak hodit přes palubu."
Tomáš Pojar, poradce českého premiéra pro zahraniční politiku a prorektor Vysoké školy CEVRO Institut, se stejně jako Lukáš Dyčka domnívá, že od ruské anexe ukrajinského Krymu a války na východní Ukrajině jsme svědky dalšího kola politické hry Ruska. Alianční politiku otevřených dveří ale nepovažuje za chybnou.
"Kremlu říkáme jen to, že každá země má právo si zvolit svoji cestu," míní Pojar.
Nechce se příliš vyjadřovat k polemice o tom, kdo koho víc provokuje. "Západ podle mě bere Rusko velmi vážně. I proto bychom se měli zamyslet nad svými vlastními kroky v souvislosti s napětím na ukrajinsko-ruské hranici a nad tím, co vše tam Rusko podniká."
Možná katastrofa pro Ukrajinu
I Pojar nicméně říká, že pokud se Rusko rozhodne k další invazi na Ukrajinu, NATO kvůli tomu do války nepůjde. "Bude ale Ukrajinu podporovat a výrazně posílí vojenskou přítomnost na svém východním křídle."
Schyluje se tedy k nové studené válce? "Jde o to v jaké její době a v jakých aspektech. Někdo může říct, že určitý druh studené války mezi Západem a Ruskem už nastal. Ale nesrovnával bych to s tím nejkrizovějším obdobím nejvíce uzavřených hranic. Nová železná opona v Evropě ještě není. Já si ji nepřeji, a pokud by už musela být, tak jen doufám, že to bude na východ od nás," shrnuje Pojar.
Naděje na uklidnění mimořádně vyostřených vztahů podle Lukáše Dyčky stále existuje. "Obě strany by spolu nejednaly, pokud by nebyly ochotny se dohodnout. Možná se dohodnou na kompromisu a nebudou chtít, aby o něm veřejnost věděla. Něco ve stylu starořímské zásady 'chléb a hry'. Lidem se dostalo oživení, že se něco děje. Elity semkly vlastní populaci kolem sebe. Za vše ale nakonec mohou zaplatit Ukrajinci, což už možná nikoho trápit nebude. Pro ně to ale může být katastrofa," nastiňuje jeden z možných scénářů.
