Ve své knize píšete, že dříve byly Buča a Irpiň spojovány s výlety z Kyjeva, lesem, krásnou přírodou a dobrými restauracemi, ale nyní jsou symbolem neštěstí a bolesti. Snaží se tamní lidé nějak vrátit k životu, který vedli dříve, nebo je to nemožné?
V obou městech byla situace jiná. Buča byla úplně pod ruskou okupací, Rusové si tam dělali, co chtěli. Irpiň byla obsazena jen zčásti, o město se tvrdě bojovalo a frontová linie se neustále pohybovala. Lidé nevěděli, kdo v konkrétním okamžiku ovládá tu či onu ulici, jestli naši, nebo Rusové. Proto je Irpiň velmi zdevastovaná, ale přece jen tamní lidé měli o něco větší šanci na přežití. Měli možnost evakuovat se z určitých oblastí kontrolovaných ukrajinskou armádou.
Když dnes přijedete do centra Irpini nebo Buči, uvidíte lidi, jak si vyřizují své věci, usmívají se, postávají na zastávkách, pijí kávu, procházejí se s dětmi - prostě obyčejný život. Ale to je jen první pohled. Když se podíváte pozorně, všimnete si stop po ostřelování na zdech domů a plotů, uvidíte, že téměř každý druhý dům má úplně nová okna nebo je ještě rozbitý. Uslyšíte bzučení generátorů, protože po ruských raketových útocích máme velké problémy s elektřinou a světlem.
Mnoho obyvatel těchto měst nemá možnost se alespoň pokusit vrátit se do svého dřívějšího života, protože nyní nemají domov anebo některý z jejich příbuzných zemřel. Já jsem jednou z nich. Žila jsem v Irpini a Rusové zničili moji čtvrť, srovnali ji se zemí. Ruské letadlo shodilo dvě letecké bomby na úplně obyčejný činžák a můj dům byl ostřelován dělostřelectvem mnoho dní po sobě. Většina bytů v něm úplně vyhořela, takže i já jsem o svůj přišla.
V březnu 2022 se Rusům podařilo obsadit moji ulici, nějakou dobu bydleli u nás na dvoře, obcházeli byty a vykrádali je. Ale to není to nejhorší.
Po osvobození poblíž našeho dvora objevili těla tří zavražděných mužů. A jeden můj soused uhořel v bytě. To, co zbylo z jeho těla, se dalo dát do tašky. Viděla jsem exhumaci ruských obětí a po tom všem je obtížné vrátit se k normálnímu životu.
Jevhenija Podobná
- Ukrajinská reportérka, válečná novinářka a autorka televizních dokumentů.
- Narodila se v roce 1989, vystudovala žurnalistiku a biologii.
- Pracuje jako šéfredaktorka dokumentárních pořadů v televizní stanici UA:Peršyj.
- V roce 2020 získala prestižní literární Ševčenkovu cenu za knihu Dívky si zkracují vlasy. Je o příbězích žen-vojaček, které bojovaly od roku 2014 na Donbase v řadách ukrajinské armády.
- Letos jí vyšla kniha Města živých, města mrtvých: Příběhy z války v Buči a Irpini.
Pro většinu Ukrajinců zřejmě bude 24. únor dělícím datem jejich životů…
Učíme se žít s touto novou zkušeností a v nové realitě. Nikde, v žádném koutě naší země, se necítíme bezpečně. Letošní rok ukázal, že ruské rakety či drony mohou létat kamkoli - do soukromého domu na vesnici, do výškové budovy v metropoli, na univerzitu, školku, nemocnici. Nefunguje elektřina, jsou neustálé letecké poplachy a my musíme jít do krytů, protože nikdy nevíme, kam spadne další ruská raketa. Ani v městech, která jsou daleko od frontové linie, nelze žít tak jako před 24. únorem. Válka nás hodně změnila, zničila nám životy, ale zároveň nás i posílila a začali jsme si jeden druhého více vážit.
Uvedu vám příklad z Irpini. V prvních dnech po osvobození, jakmile byla těla obětí a miny odstraněny z ulic, lidé hromadně šli vyčistit město. Přidali se k nim dobrovolníci z Kyjeva a dalších měst. Chtěli doslova vyčistit město od Rusů a všeho, co si s sebou přinesli. Začaly se otevírat obchody, lidé se začali vracet domů z evakuace, chodit do práce.
Vzpomínám si na jeden okamžik. V létě jsem několikrát byla v parku Mama v Irpini. Na různých místech tam byli pohřbeni čtyři lidé. Dva muži, jež Rusové zastřelili, a matka se svým třináctiletým synem, kteří zemřeli na následky dělostřelecké palby při pokusech Rusů o dobytí města. Ihned po osvobození byly oběti exhumovány a znovu pohřbeny jinde. To, že na místě byly ještě nedávno hroby, připomínaly jen obdélníky s řidší trávou. V červnu už tam fungovala kavárna a děti jezdily na koloběžkách - obyčejný letní den v parku.
Co myslíte, že se stalo v Buči? Dovolili velitelé svým vojákům vraždit, nebo mělo jít o pokus zastrašit Ukrajince?
Je pro mě těžké pochopit, co se odehrává v myslích sadistů a maniaků. Rusové prostě rádi zabíjejí, cítí svou sílu tímto způsobem. Udělali to v Gruzii, Sýrii, Čečensku. Celá ruská společnost je prodchnuta kultem násilí. U nich síla stále vzbuzuje respekt - kdo je silnější, ten má pravdu a měl by mít moc. Rusové si váží Stalina a říkají, že byl dobrý vládce, protože za něj byl prý pořádek. Když jim vyprávíte o represích, táborech, vyhlazování národů, etnických čistkách a deportacích, stále opakují: ale byl za něj pořádek.
Na Ukrajině předvedli nebývalou míru násilí od začátku války - tedy už v roce 2014 na Donbasu. S příchodem Rusů do měst se tam objevily mučírny pro zadržené. Většinou jsou umístěny ve sklepech, proto se na Donbasu používá "dostat se do suterénu" pro to, když je někdo zadržen nebo unesen Rusy a podstoupí mučení.
Od roku 2014 až donedávna fungovala v Doněcku věznice s mučírnou, které se říkalo Izolace. Zadržovali tam lidi, kteří byli proti okupaci, nebo kvůli výkupnému. Oblíbeným způsobem mučení Rusů bylo připevňování drátů na genitálie. Také ve Slovjansku se v roce 2014 v podzemní mučírně děly hrozné věci. Proto pro mě to, co se stalo v Buči, nebylo překvapením, protože zkušenosti z Donbasu ukázaly, čeho jsou okupanti schopni.
Okupace Buči
- Ruská invaze začala 24. února 2022, o tři dny později dorazily do Buči jednotky ruské 64. motostřelecké brigády.
- Pod ruskou okupací se město ležící 25 kilometrů od Kyjeva nacházelo do konce března. Rusové město uzavřeli a nebylo jasné, co se v něm děje.
- Ukrajinská armáda vstoupila do Buči 1. dubna. Nalezla mnoho čerstvých hrobů, mrtvých lidí ležících na ulici nebo ve svých domech.
- Počet dosud identifikovaných a nalezených obětí překročil 450.
- Ukrajina viní z odpovědnosti za vraždění velitele 64. motostřelecké brigády plukovníka Azatbeka Omurbekova. Ruský prezident Vladimir Putin Omurbekova vyznamenal titulem Hrdina Ruské federace.
Myslím, že nemalou roli sehrálo i to, že byli upřímně přesvědčeni, že se budeme bát jejich tanků a kapitulujeme. A my jsme naopak kladli odpor. Dokonce i ti, kteří byli před invazí nakloněni Rusku. Teď to bude znít pateticky, ale opravdu se víc než smrti bojíme zajetí. Rusové nás soudili podle sebe. Jsou to velmi zbabělí lidé - bojí se úřadů, policie, šéfů v práci, vyslovit nahlas svůj názor a obhájit ho. A tady najednou viděli lidi, kteří se nebojí holýma rukama zastavit tanky a křičí: "Sláva Ukrajině!" To nám nemohli odpustit.
Největší počet lidí zabili v Buči v Jablunské ulici. Za měsíc okupace zastřelili nejméně 40 lidí. Obyčejných civilistů, kteří pro ně nepředstavovali žádnou hrozbu a neměli zbraně. Pouze v jedné ulici! Předtím vyslýchali někoho, kdo se jim zdál podezřelý, a požadovali, aby řekl o plánech velitelství a přiznal, kde sedí nacisté. Chtěli po lidech přiznání, že jsou špióni a sabotéři. Neustále stříleli na auta, i když viděli, že tam jezdí děti a ženy. V mé knize je příběh jedné mé kamarádky: Rusové stříleli na její auto, a když s dalšími dvěma ženami z vozu vyběhla, stříleli dál, i když viděli, že jsou to ženy a jedna z nich je zraněná.
Máte představu, kolik lidí přišlo o život během okupace a bojů nedaleko Kyjeva? V Irpini, Buči, Boroďjance a Hostomelu?
Čísla zatím nejsou konečná, neustále se nacházejí nové oběti a identifikují se ostatky podle DNA. V Buči je potvrzena násilná smrt nejméně 461 lidí, v Irpini více než 300. Celkově v Kyjevské oblasti zahynulo 1356 lidí, ale je to údaj k 1. září loňského roku. Stále je mnoho osob nezvěstných. Nevíme, zda zemřeli, nebo je odvlekli do Běloruska a Ruska.
Souhlasíte s názorem, že cílem agrese je zničení Ukrajinců jako národa, zničení ukrajinské kultury a historie?
Ano. I když se to právně velmi těžko prokazuje, to, co se nyní děje, má jasný název - genocida. K této válce z naší strany nebyl žádný důvod, nedali jsme k ní žádnou záminku a nikdy jsme neprojevili agresi. Válka mezi Rusy a námi trvá s přestávkami už po staletí. Ukrajinský jazyk, historie a kultura neustále čelily ruským represím. Například v 19. století, kdy byla část území Ukrajiny pod okupací ruské říše, byly vydány dva zákony zakazující ukrajinštinu. Jeden z nich uváděl, že ukrajinština neexistuje.
Když jsme před sto lety prohráli válku za nezávislost a dostali se do sevření Sovětského svazu, čekaly naše lidi těžké zkoušky. V roce 1933 nastal hladomor, miliony Ukrajinců tehdy zemřely strašlivou smrtí. V roce 1937 došlo k událostem známým jako Sandarmoh. Tehdy byli téměř všichni nejpopulárnější a nejtalentovanější ukrajinští básníci, spisovatelé, divadelníci a vědci odvezeni do Ruska a zastřeleni. Po desetiletí byli lidé masově posíláni do táborů, které se od těch nacistických lišily, zdá se, pouze nepřítomností plynových komor.
Pořád nechápu proč. Rusko investovalo šílené množství peněz do propagandy, do přepisování naší historie, do knih a filmů s mýty a příběhy, které potřebovalo. Neustále nám říkali, že jsme méněcenní, že jsme "mladší bratr". Strašili nás nějakými vymyšlenými historkami o nacionalistických maniacích, snažili se proti sobě poštvat různé oblasti.
Nějakou dobu to fungovalo. Lidé, kteří žili nebo vyrůstali v Sovětském svazu, byli zastrašováni, báli se drastických změn a byli méně kritičtí k propagandě. Pak ale vyrostla nová generace Ukrajinců, která chce mluvit svým rodným jazykem a studovat skutečnou historii, ne tu napsanou v Kremlu. Chtěli jsme žít lépe - podle zákonů, bez korupce, v zemi, kde by byla respektována lidská práva. Právě kvůli tomu začala v roce 2014 revoluce důstojnosti v Kyjevě. A když začala taková ukrajinská renesance, začala i ruská ozbrojená agrese.
Jakmile Rusové někam na Ukrajinu vstoupí, jednou z prvních věcí, kterou udělají v okupovaných místech, je to, že jdou do knihoven a vyřadí knihy, hlavně o historii. Místo toho nosí své učebnice do škol. I já jsem na jejich seznamu extremistických autorů. Bylo by to velmi vtipné, kdyby to nebylo tak smutné. Například ve městě Izjum v Charkovské oblasti zabili dětského spisovatele Volodymyra Vakulenka. Nebojoval, jen přišli k jeho domu a zastřelili ho. Jejich primárním cílem je zničit nás jako národ.
Jste optimistická ohledně toho, zda Ukrajina porazí okupanty a všechna území budou osvobozena?
Teď nejde o geopolitiku, a dokonce ani o území. Otázka stojí jasně: buď obstojíme a zvítězíme, nebo ztratíme naši státnost, zmizíme z mapy světa. Ukrajinci budou opět fyzicky likvidováni kromě těch, které lze zastrašit, zlomit a donutit ke spolupráci s okupanty. Přitom ale Rusové i ve své televizi říkají, že pak bude na řadě Polsko a pobaltské země, a neustále vyhrožují, že dorazí do Berlína.
Co si myslíte o pomoci, kterou Ukrajina dostává ze zahraničí? Měla nebo mohla by Evropa udělat více?
Na jednu stranu jsem velmi vděčná Evropanům. Zejména Polákům, Čechům, Litevcům, Lotyšům - je těžké vyjmenovat, kdo nám letos pomohl, kolik Ukrajinců přijali lidé v zahraničí do svých zemí a domovů. Na to nikdy nezapomeneme. V prvních dnech invaze, kdy jsem byla evakuována z Irpini, jsem dlouho nemohla plakat, nešlo to. A pak jsem viděla fotku, jak Rumuni na své hranici postavili podél cesty dětské hračky, aby si děti našich uprchlíků mohly jednu vzít pro sebe při překračování hranice. Tehdy jsem plakala, takový to byl projev podpory a lidskosti.
Od začátku invaze jsem byla v zahraničí jen jednou, v Polsku, a na každém kroku jsem cítila velkou podporu. Viděla jsem naše vlajky, nápisy, plakáty. Lidé neustále nabízeli pomoc. Bylo to velmi posilující. Když vám ujíždí země pod nohama a nevíte, co dál, je velmi důležité cítit rameno přítele, který říká: Nejsi sám, jsem s tebou. Takovými přáteli se pro nás stalo mnoho Evropanů z různých zemí a za podporu svých krajanů jim budu vděčná až do konce života.
Ale na druhé straně mě mrzí, že někdy jednání o dodávkách zbraní pro nás trvají tak dlouho. Každý den zpoždění stojí životy mnoha Ukrajinců. Vojáků, ale i dětí, které právě bydlely v domě, kam dopadla raketa. Chápu, že Evropa je velmi unavená, že uplynul rok totální války, ale bez vás nevydržíme. Bohužel, naše odvaha a síla nás samy o sobě nemohou zachránit. Zbraně, munici, protivzdušnou obranu a letadla nutně potřebujeme.
