Její organizace se prakticky přes noc změnila v síť zajišťující humanitární pomoc pro lidi v okupovaných oblastech. "Brzy byl nedostatek potravin a veškerého zboží, protože se nic nepřiváželo. Začali jsme organizovat humanitární pomoc přes internet. Rozváželo se zboží rodinám s dětmi, důchodcům a invalidům. Ale v květnu jsme s tím přestali. Začalo být nebezpečné být v kontaktu s lidmi na území pod kontrolou Ukrajiny."
Rusové podle ní zkoušeli dvojí taktiku: lidi v Chersonu izolovali a pak se je snažili takzvaně kupovat. Těm, kteří se přidají na stranu okupantů, slibovali výhody.
"Rozdávali peníze všemi hrstmi. Říkali: 'Když si vezmeš ruský pas a ruské dokumenty, dostaneš deset tisíc rublů a seženeme ti práci.' Důchodcům nabízeli deset tisíc rublů také. Mému tátovi je 75 let, v Chersonu zažil celou dobu okupace, ale odmítl ruský pas a všechno, co mu nabízeli," vypráví Hrišková.
Ukrajinka je teď na návštěvě v Praze, kam ji pozvalo hnutí Nesehnutí, pomáhající Ukrajině. Zde se můžete podívat na stránky fondu Sjednocení, pro který Anastasja Hrišková pracuje.
"Nebyl internet, jediná možnost byla připojit se přes VPN (virtuální privátní sítě - pozn. red.). To využívali mladší lidé," vzpomíná na dny strávené v Chersonu. "Starší na vesnicích poslouchali potichu rádio. Jinak byla dostupná jen ruská televize, ukrajinskou vypnuli."
Do Chersonu se pořád nevrátila
Po třech měsících se Hrišková rozhodla i s dítětem odjet. Prý to bylo těsné, později už bylo složité a nebezpečné město opustit.
"V první řadě jsme smazali z notebooků a mobilů vše, co by nás mohlo ohrozit, kdyby je prohledávali. Jeli jsme kolonou v den, kdy bylo špatné počasí, vítr a hustý déšť. To asi pomohlo, orkům (ukrajinská přezdívka pro ruské okupanty - pozn. red.) se nechtělo v takové zimě se s nikým moc zdržovat. Na kontrolních stanovištích hledali vojáky, prohlíželi tetování na těle. Když viděli, že máme děti, jen zkontrolovali dokumenty a nechali nás projet."
Rodné město Anastasji Hriškové ukrajinská armáda osvobodila 11. listopadu. Zatím se tam ale nevrátila, s dítětem žije v Umani jižně od Kyjeva. Cherson měl před válkou skoro čtvrt milionu obyvatel, dnes jich tam je padesát tisíc. Rusové město ostřelují z východního břehu Dněpru.
"Voda a elektřina v Chersonu je, ale v okolních vesnicích je to horší. Přitom platí, že čím blíže jste břehu Dněpru, tím je nebezpečí větší. Vím od známého z vesnice Sadovo, která leží asi třicet kilometrů od Chersonu, že tam občas přiletí ruský dron a vypustí granát na obytný dům nebo zahradu," říká žena.
O pocitech, jaké zažívala při listopadovém osvobození Chersonu, a o shledání s rodiči se jí mluví těžko. "Jak popsat, když ztratíte kus své rodné země a pak se vám zase vrátí?" ptá se.
Matka, která také žila v Chersonu po celou dobu osm měsíců trvající okupace, vyprávěla dceři i o některých bizarních zážitcích z Rusy, kteří prý vypadali, jako by přiletěli z jiné planety. "Ruští vojáci šli na tržiště, a když uviděli bedny s jahodami, ptali se, co to je. Neznali jahody, nikdy je neviděli."
Ukradli víno i konvici
Realitou okupovaných území je také rabování v bytech a domech. "Já i manžel jsme se dostali na seznam hledaných osob, takže přišli k nám do bytu. Ukradli čajovou konvici, fotoaparát, láhev vína, ale nábytek nebo další zařízení nerozbili. Ve srovnání s jinými lidmi jsme měli docela štěstí," uvádí Hrišková.
A co bude dál? Ukrajinci podle ní věří ve vítězství a tato víra jim pomáhá přežít mnohé útrapy. Ale otázkou také je, jaká bude situace po vítězství.
"Že by se Rusové vrátili (do Chersonu) jako okupanti, je nepravděpodobné. Museli by přejít Dněpr a při tom by je ukrajinská armáda likvidovala, neměli by šanci. Jenže jak to udělat, aby budoucnost země byla bezpečná, nehrozilo ostřelování a abychom žili v bezpečí, to nevím. Aby se lidé mohli bez obav vracet domů, aby mohli chodit po ulici, aby děti mohly do školy…"
