Připomínáme si výročí paktu Ribbentrop-Molotov, tedy spojenectví, které uzavřelo nacistické Německo a stalinský Sovětský svaz. Obě mocnosti si jím rozdělily vliv v Evropě. Co dnes o událostech roku 1939 ví průměrný Rus?
Když jsem včera letěl z Ruska do Prahy, udělal jsem na letišti před odletem takový malý experiment. Mladému muži v kavárně jsem vyprávěl, že jedu do Česka přednášet právě o tomhle paktu. Nevěděl o něm absolutně nic. Bylo mu tak třicet let, inteligentní člověk.
Podle dva roky starého průzkumu je na tom podobně skoro čtyřicet procent Rusů. To se o paktu nevyučuje v dějepisu?
Myslím, že učitelé se o tom zmíní, v hlavách naprosté většiny lidí ale nic nezůstane. A to je problém. Po naší hrozné totalitní minulosti bychom měli historii znát dobře. Ne mýty, ale fakta. A pakt Molotov-Ribbentrop je jednou z nejzásadnějších součástí dějin 20. století.
A dozvídají se děti ve školách fakta, nebo spíš mýty?
Neznám tolik současné učebnice, ale ještě v 90. letech v nich byl poměrně věrný popis toho, jak si dvě totality navzájem nadělily území dalších států. Ale žádná analýza toho, proč se Josif Stalin rozhodl ten pakt podepsat, jaké pro to měl důvody. A teď je těch informací k dispozici ještě méně.
Pakt Ribbentrop - Molotov
Smlouvu o neútočení podepsali 23. srpna 1939 ministři zahraničí nacistického Německa Joachim von Ribbentrop a Sovětského svazu Vjačeslav Molotov. Kromě spojenectví obou režimů smlouva obsahovala tajný dodatek o rozdělení vlivu v Evropě. Ten byl zveřejněn po skončení druhé světové války, jeho existenci nicméně Sovětský svaz popíral až do konce 80. let.
Podle tohoto dodatku přenechalo Německo Sovětům celé Pobaltí s výjimkou Litvy, k tomu Finsko a rumunskou Besarábii. Obě mocnosti si navíc měly napůl rozdělit území Polska. Právě vpádem německé armády do Polska o pouhý týden později, 1. září 1939, začala druhá světová válka. Rudá armáda na zemi zaútočila z východu 17. září.
Pakt přestal platit v červnu 1941, když nacistický vůdce Adolf Hitler rozhodl o vpádu do SSSR.
Podle stejného průzkumu, který jsem už zmiňovala, skoro polovina obyvatel Ruska s uzavřením paktu více či méně souhlasí. Jak je to možné?
Oficiální verze je, že to byla vlastně správná reakce na německou agresi. Že jediným cílem paktu bylo zabránit vzájemné válce a prodloužit období míru. To ale není pravda.
Objevuje se zmínka o těchto událostech v ruských filmech nebo seriálech?
Není to úplně oblíbené téma. Nejedná se o heroickou minulost našeho státu, jako je třeba bitva u Stalingradu nebo druhá světová válka jako taková. Té se u nás říká Velká vlastenecká válka.
Takže obecně se o druhé světové válce málo ví a to, co se ví, je překroucené?
V Rusku je dnešní podání historie omezené jen na pozitivní věci. Přitom i za komunismu se učilo o špatných věcech z předrevolučního carského Ruska. Možná až příliš. Lidé proto znají problémy jako nevolnictví nebo absolutní moci carů. Dneska už ale nejsou ani tahle témata oblíbená.
Jak to?
Protože prezident Vladimir Putin a jeho poradci chtějí vystavět naprosto pozitivní obrázek ruské minulosti. Je to takový romantizující přístup jako používali italští fašisté a němečtí nacisté, když hodnotili všechny antiliberální fáze z minulosti, klidně ze středověku, jako dobré. A Putin se k téhle romantizující tradici přidal.
Putin se přidal k tradici, kterou používali nacisté?
Ano.
A co by se tedy mělo změnit?
Abychom vlastní minulost mohli hodnotit upřímně, potřebujeme k tomu nějaké morální východisko.
Co tím myslíte?
Orientační bod, který nám řekne, co bylo v minulosti dobré a co špatné. Existují dvě tradice. Pro první, hegelovskou tradici (Georg W. F. Hegel byl německý filozof přelomu 18. a 19. století, pozn. red.), je zdrojem hodnocení to, jak je něco dobré nebo špatné pro stát. A na tuhle tradici navazují totalitní a autoritářské režimy.
Kdo je Andrej Zubov
Sedmašedesátiletý ruský historik, religionista a politolog. Dříve působil ve vedení Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) a na Ústavu orientálních studií Ruské akademie věd. Původně byla jeho specializací jihovýchodní Asie a náboženství, v poslední době se věnuje dějinám Sovětského svazu a Ruska.
Andrej Zubov napsal množství knih, Dějiny Ruska 20. století, jejichž byl hlavním editorem, vyšly i v češtině. Poté, co v roce 2014 přirovnal ruskou vojenskou intervenci na Krymu s nacistickou anexí Rakouska a Československa v 30. letech 20. století, přišel o místo na MGIMO. Angažmá mu tehdy nabídla brněnská Masarykova univerzita, on jej ale odmítl.
V roce 2016 se neúspěšně ucházel o mandát poslance Státní dumy, tedy dolní komory Federálního shromáždění Ruské federace.
Co je druhá tradice?
Ta klade do středu zájmu člověka. Míra jeho svobody určuje, jestli nějaký moment v dějinách byl pozitivní nebo negativní.
Můžete uvést nějaký příklad?
Třeba absolutismus. Pro stát asi ne úplně špatný způsob vlády, pro lidi velmi.
Chápu správně, že druhý přístup ruskému hodnocení dějin chybí?
Totálně. A to je rozdíl mezi dnešním vnímáním historie v Evropě a Rusku. Druhá světová válka byla pro evropské státy lekcí, aby přešly na ten druhý přístup. Protože první vedl k velkým tragédiím první poloviny 20. století. Lidé jako Konrád Adenauer, první kancléř západního Německa, nebo Robert Schumann ve Francii tuhle druhou tradici zavedli do politiky.
A ve východním bloku?
Tam - především v Sovětském svazu - jsme pokračovali v tom romantickém chápání státu jako nejvyšší hodnoty.
Sám jste začal studovat historii na univerzitě na konci 60. let. Když porovnáte přístup k interpretaci hlavně druhé světové války tehdy a dnes, co se změnilo? Třeba v bývalém východním Německu se oficiální výklad s pádem komunismu proměnil hodně.
Ano, i v Rusku. Za komunismu se druhá světová válka chápala - a dneska to zní směšně - jako třídní boj mezi pokrokovými komunisty a zastaralou buržoazií a fašisty. Dnes oficiální propaganda říká, že Západ toužil odjakživa po tom, Rusko rozdrtit, mimo jiné v druhé světové válce. A právě proto Rusko potřebuje nějaké nárazníkové pásmo, aby se bránilo proti nepřátelskému západnímu světu.
V čem má spočívat to nepřátelství mezi Západem a Ruskem?
Rusko reprezentuje tradiční, spirituální svět, zatímco Západ ten materialistický, který neustále touží Rusům brát peníze a přírodní zdroje. To je ale nesmysl.
Takže když Putin opakovaně pakt Ribbentrop-Molotov chválí, přispívá tím k tomuhle chápání druhé světové války jako jen dalšího příkladu snahy o zničení Ruska?
Přesně tak.
A skutečně neexistuje žádné vrozené nepřátelství mezi Evropou a Ruskem?
Skutečný konflikt je v tom, o čem už jsme mluvili. V přístupu k lidské bytosti. Stát, kde člověk je jenom prostředkem k něčemu dalšímu, je autoritářský nebo totalitní. Vidíme to v Rusku, Číně, Severní Koreji nebo třeba také ve Venezuele. I v Evropě se najdou politici, které takový způsob vlády přitahuje, třeba Marine Le Penovou (předsedkyně francouzské nacionalistické strany, pozn. red.). Proto ji Putin podporuje.
Historie pro lid
Takže ruské dějiny jsou vlastně Putinovou ideologií?
Jsou její velmi důležitou součástí. Ideologie na historii závisí a tady v Rusku dneska možná ještě více než za komunismu.
Jak je to možné?
Putin se nechal mnohokrát slyšet, že obdivuje ruského filosofa Ivana Iljina. Ten sám sebe označoval za následovníka Hegela, mimochodem.
Je to skutečně Putin sám, kdo takhle přemýšlí, nebo jeho poradci?
Asi i jeho poradci. Jednou, když jsem byl v Kremlu v pracovně Vladislava Surkova (bývá považován za jednoho z hlavních ideologů ruského režimu, pozn. red.), visely mu tam na zdi přesně dva portréty: Putin, samozřejmě, a právě Iljin.
Čím se chce Putin zapsat do dějin?
To je zajímavá otázka. Oni totiž ve skutečnosti existují dva Putinové. Jeden soukromý a jeden s maskou pro vnější svět. Skutečný Putin se o historii velmi zajímá a chce pochopitelně znát fakta, jak se skutečně stala, tedy jako každý normální člověk. Velmi pozorně si například přečetl moji knihu.
A pak je tu Putin pro lidi, kterým nabízí náhradní verzi - tu o ruském hrdinství a nekončícím zápasu se Západem.
Což mu pomáhá ospravedlnit autoritářský způsob vlády a udržet se u moci?
Přesně tak.
Má imperiální ambice?
Pochopitelně, jako všichni zastánci tohoto přístupu soustředěného na stát. Všichni sní o říši, snaží se ji udržet nebo vybudovat. Podívejme se na amerického prezidenta Donalda Trumpa, chce si koupit Grónsko. To je naprosto totéž.
Kam až ty ambice dosahují?
Chce tolik, kolik jen bude moct. Krym? To není špatné, ale celá Ukrajina? Mnohem lepší. Celý bývalý Sovětský svaz? Ještě lepší. Imperiální ambice nemají hranic.
Porazit svůj vlastní strach
V Rusku proti režimu v posledních týdnech demonstrují desítky tisíc lidí. Chodíte taky na protesty?
Pochopitelně. S celou rodinou, mojí ženou a dětmi. Také píšu texty na podporu protestujících na Facebook.
Nemáte strach?
Mám, samozřejmě. Existuje reálná šance, že vás nejen někdo zmlátí, ale že dostanete vysokou pokutu. Lidé jsou zatýkaní, všechno je možné. Všichni se bojíme, ale není možné vyhrát, aniž bychom porazili svůj vlastní strach.
Jsou ty protesty něco nového, mají šanci něco skutečně změnit?
Je tu nová generace ruských lidí. Osmdesát procent protestujících jsou mladí - 35, 40 let a mladší. Mají zkušenost s životem z Evropy nebo Spojených států, jsou na internetu, můžou číst v angličtině. Ve větších městech je takových lidí hodně. A teď protestují ne kvůli jídlu nebo penězům. Oni jdou do ulici kvůli vlastnímu osudu. Kvůli možnosti být skutečnými občany, ne poddanými. Protesty se budou jenom zvětšovat.
Může být Rusko někdy fungující demokracií?
Já v to doufám. V dnešním světě, se všemi dostupnými zdroji informací, je stále těžší autoritářské režimy udržet. Demokracie s sebou ale přináší vlastní vážný problém. Je to vláda většiny. A ta většina musí být vzdělaná, musí být schopná kriticky uvažovat o svém osudu.
Pokud tomu tak není, přijde nějaký oportunista, který chce být vůdcem, a podaří se mu většinu získat na svou stranu. To dnes vidíme v mnoha zemích - vzestup populistických lídrů. Takže naší povinností je lidi vzdělávat.
Když vás před pěti lety propustili ze Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě, nabídla vám místo brněnská Masarykova univerzita. Řekl jste ale, že chcete zůstat v Rusku. Platí to pořád?
Ano, jednoznačně. Jsem Rus a mojí povinností je pomoci ruským lidem získat lepší vzdělání. Ačkoliv je to nebezpečné.
Spoustu lidí by asi zajímalo, co se s Ruskem stane, až skončí Vladimir Putin. Máte nějaký odhad?
To nikdo neví. Nevíme, kdy ani jak odejde. Jedno je ale jisté: ruský režim, jak ho dnes známe, odejde společně s ním.
A můžeme doufat, že to, co přijde po něm, bude pro Rusko lepší?
Ano, já si to myslím. Nevím o kolik, ale ano.
Video: Zvýšíme prestiž ruské armády, slíbil Putin při oslavách konce války.
