Aktuálně.cz: Za dobu svého působení u Lékařů bez hranic jste se zúčastnila několika zahraničních misí. Můžete práci na záchranné lodi ve Středozemním moři srovnat s vašimi předchozími zkušenostmi? Byla tahle operace pro vás něčím jedinečná?
Jedinečná je už jen proto, že je na lodi. Nikdy předtím jsem na lodi nepracovala. Loni jsem se účastnila mise v oblastech zasažených ebolou. To bylo hodně frustrující, asi nejvíce deprimující projekt, na kterém jsem kdy dělala. Na ebolu umíralo hodně lidí a nám se jich bohužel nepodařilo moc zachránit. S pacienty jsem si ani nemohla vytvořit blízký vztah, protože jsem musela nosit všechno to ochranné vybavení.
Naproti tomu tento projekt je velmi intenzivní a dramatický. Zatím se nám podařilo zachránit skoro každého. Tohle byl pravý opak toho, co jsem dělala doposud. Rozhodně to pro mě osobně byla lepší práce.
Myslím, že celá situace kolem uprchlické krize v Evropě je velmi skličující. Ale moje zkušenost z té lodi, kde jsme zachraňovali životy lidí, které jsme pak mohli lépe poznat, je vlastně jednou z nejkrásnějších v rámci práce pro Lékaře bez hranic.
A.cz: Na lodi jste předtím nikdy nepracovala. Jak těžko jste si na tak neobvyklé podmínky zvykala? Měla jste za sebou nějakou průpravu?
Jednou z podmínek pro vykonávání takové práce je dobrá schopnost přizpůsobit se. Je ohromující, na co všechno si člověk dokáže zvyknout. A já osobně jsem velmi přizpůsobivá. Přesto mě překvapilo, jak rychle jsem se na lodi začala cítit příjemně. Navíc ta loď je opravdu veliká a stabilní, takže jsem ani neměla mořskou nemoc.
Celá posádka navíc prošla třítýdenním školením ve Francii s bývalými profesionálními námořníky. Učili nás například, jak se bezpečně dostat zpátky na loď, pokud z ní vypadnete, jak zachraňovat lidi z vody a vůbec jak se chovat na moři. Bylo to velmi užitečné a rozhodně jsem ráda, že jsme si tím prošli.
A.cz: Řídila MSF předtím někdy podobnou misi na moři?
Ne, nic takového. Mise ve Středozemním moři sice netrvá prvním rokem, ale byla nová pro všechny. Navíc není čistě lékařská. Je to záchranná mise. Diskutovali jsme, zda je to vůbec v rámci našeho oprávnění, ale nakonec jsou přece tito lidé našimi pacienty v zemích, odkud odcházejí. A máme také projekty v Itálii. Proto nemůžeme jen tak stát a dívat se, jak někde v půli cesty mezi těmito místy umírají.
A.cz: Kolik členů týmu MSF pojme jedna loď?
Lodě jsme si pronajali spolu s profesionální patnáctičlennou posádkou z Ukrajiny a Filipín. Nás členů MSF - lékařů, sester a překladatelů - je na každé lodi dvanáct.
A.cz: Ve Středozemním moři působí od května. Změnila se od té doby situace?
Probíhá to podobně jako v loňském roce. Krize, o níž se letos tolik mluví, trvá už nějakou dobu. Takže už víme, že nejvíce lidí se na cestu vydává od června do září, protože v té době je moře nejklidnější. Teď bude počet běženců na moři klesat, protože bude rozbouřenější. Přesto bych ale neřekla, že se situace nějak významně změnila.
A.cz: Co tedy očekáváte s nadcházející zimou?
Operace bude pokračovat, lidé budou stále přicházet. Oni se na cestu nevydávají proto, aby tady vedli lepší život a měli větší televizi. Prchají, aby si život zachránili. A budou se o to snažit bez ohledu na počasí.
A.cz: Znamená to, že mise MSF na Středozemním moři je časově neomezená?
Neexistuje žádné datum ukončení mise. Nikdy to tak není. Vždy se orientujeme podle toho, kde a kdy jsme momentálně zapotřebí.
A.cz: Na začátku října zahájila ve Středozemním moři misi také Evropská unie. Jedná se o operaci Sophia, která je zaměřená na boj proti převaděčům. Ovlivnilo to nějak vaši práci?
Zatím jsem si žádného dopadu na naši misi nevšimla. Naštěstí. Osobně mě šokovalo, když se Evropská unie pro takovou operaci rozhodla. Ani si nedokážu představit, jak chtějí proti pašerákům bojovat. Podle mě to nejde bez toho, aby ohrožovali ostatní nevinné lidi na lodích.
A.cz: Jaký byl nejdramatičtější zážitek, který jste během svého působení na lodi prožila?
Nejdramatičtější byla asi chvíle, kdy jsme na člunu připluli k přeplněné lodi, která se každou chvílí mohla převrhnout. Bylo na ní asi 600 lidí. Všichni volali o pomoc, chtěli vodu nebo nám podávali děti.
Křičeli, že v podpalubí umírají lidé a jsou tam těhotné ženy. A my věděli, že se takové věci dějí, ale nemohli jsme jim pomoci, dokud nedorazila záchranná loď. Kroužili jsme na člunu kolem nich a uklidňovali je, že pomoc je na cestě. Stále jsem myslela na to, jestli právě v tu chvíli na té lodi opravdu někdo umírá. Měla jsem za to, že trvalo tak tři čtvrtě hodiny, než záchranná loď dorazila. Až pak mi došlo, že to byly téměř dvě a půl hodiny. Bylo to tak intenzivní, že jsem čas nevnímala. Byla jsem si jistá, že na lodi najdeme mrtvá těla, ale měli jsme štěstí a podařilo se nám zachránit všechny.
A.cz: Co se v jejich hlavách odehrává ve chvíli, kdy jsou konečně zachráněni a v bezpečí na vaší lodi? Mluvíte s nimi o tom, co bude následovat? Mají vůbec nějaký plán a představu o budoucnosti v Evropě?
Nejprve je to určitě úleva a pocit bezpečí. Cesta zpátky k italským břehům ale trvá dva dny a během té doby je vidět, jak se jejich emoce proměňují. Je to jako na horské dráze.
Po odpočinku začínají přemýšlet, co bude dál. A to je pro ně často skličující. Snažíme se s nimi mluvit, ukazujeme jim mapu a vysvětlujeme, kam připlujeme. Byla jsem překvapená, ale většina lidí, které jsem na lodi potkala, neměla o Evropě sebemenší představu. Většinou prostě jen chtěli utéct. Tito lidé jsou na cestě už dlouho a převážně v hrozných podmínkách, a proto přemýšlejí jen ze dne na den. Jen velmi málo lidí má jasnou představu o tom, kam přesně chtějí jít.
My jim říkáme, že to nebude jednoduché, a když jim ukazujeme mapu, je na nich vidět zděšení. Většina z nich ví, že cesta do Evropy je složitá, ale nemají představu jak moc. Netuší navíc, že ani pak po dosažení evropských břehů to nebude jednoduché. Že tím to nekončí.
A.cz: Jak prožíváte moment, kdy je opouštíte na břehu v Itálii a oni se setkávají s chladnějším přístupem místních úřadů?
To je těžké. Oni jsou tak plní naděje a tak šťastní. Navzájem se povzbuzují. My jim ale nenabízíme žádné řešení jejich složité situace. Naše práce je poskytovat lékařskou péči a zachraňovat životy. A to je trochu frustrující. Ale s námi měli alespoň těch 48 hodin dlouhý pocit bezpečí a lidské důstojnosti. Alespoň to jsme pro ně mohli udělat.
My je připravujeme i na to, že je ne všichni lidé v Evropě budou srdečně vítat. Jeden chlapec z Nigérie mi na to řekl, že o rasismu ví. Ale že pokud ho 70 procent lidí bude nenávidět, pořád je tu těch 30 procent lidí, kteří možná budou milí. A to mu za to stojí.
A.cz: V polovině září jste měla projev na půdě Evropského parlamentu, kde jste řekla, že je nutné, aby se změnil způsob, kterým se o uprchlické krizi v Evropě mluví. Jak by se podle vás měl změnit?
Měli bychom běžence vnímat jako lidské bytosti. Pak nebude tak jednoduché nestarat se o ně a nesnažit se jim pomoci. Musíme v sobě probudit lidskost a emoce, ať už jsou jakékoliv. Pro mě je třeba hnací silou hněv. Musíme si ale hlavně uvědomit, že to nejsme my, kdo má problém. Oni mají problém a myslím, že je naší povinností se snažit jim pomoci.
