Michal Pavlásek z Etnologického ústavu Akademie věd odjel do Makedonie pomáhat tisícům uprchlíků, kteří na jihu země čekají na vlak k srbským hranicím. Dohromady měsíc kompletoval a rozdával balíčky s jídlem a hygienickými potřebami. Běžencům radil, kdy vlaky jedou, a pomáhal v jejich složité životní situaci.
Přečtěte si exkluzivní reportáž přímo z příhraničního města Gevgelija na jihu Makedonie, kterou Michal Pavlásek napsal pro online deník Aktuálně.cz. Svědectví se vztahuje k událostem z letošního srpna.
Gevgelija (Makedonie) - Dny tady ubíhají až moc rychle, není čas nad obrazy událostí přemýšlet, hodnotit, diskutovat. Jen díky mobilu víme, že je čtvrtek 20. srpna. Míříme s nachystanými balíčky humanitární pomoci do cíle, na vlakové nádraží v Gevgeliji.
Každodenní rutina opakující se několik letních týdnů – balíčky připravit, transportovat ze Skopje, rozdat, informovat uprchlíky o časech odjezdů vlaků. Ptát se jich, jestli nemají urgentní problémy. S přicházející nocí ještě rozdat nashromážděné papírové kartony – provizorní karimatky, aby lidé nemuseli spát na betonovém peronu. Druhý den stejný kolotoč.
Makedonské město Gevgelija čítající 15 tisíc obyvatel je jedním z uzlových bodů takzvané balkánské trasy uprchlíků směřujících do Evropské unie. Variantu migrace přes jihovýchodní Evropu v tomto roce volí stále větší počet uprchlíků.
Prostorem makedonsko-řeckých hranic jich poslední dobou proudí denně i tisíce.
Vlakové nádraží v Gevgeliji je místem, kde běženci čekají ve frontách na potřebné vstupní dokumenty - třídenní tranzitní vízum jim umožní legální průchod Makedonií. Ze sousedního Srbska pokračují dál na západ.
Musíš nám pomoct!
Ještě včera bylo na nádraží mnoho uprchlíků. Dnešek je ale jiný. Nádraží je takřka liduprázdné. Několik skupinek místních prodávajících na peronu ovoce, cigarety, vodu a SIM karty v hloučku navzájem nervózně odpaluje jednu cigaretu od druhé.
"Dneska žádný byznys nebude." Mezi sebou hovoří o událostech na nedaleké hranici s Řeckem. Víme, že policie uprchlíkům uzavřela průchod hranicí, ale nikdo další informace nemá.
O půlnoci volá kamarád, že se na nádraží podařilo dostat více než stovce uprchlíků, kteří v noci hraniční hlídky obešli alternativní cestou – korytem řeky. Během chvíle jim rozdal potravinové balíčky. V dodávce jsme jich měli nachystáno asi tisíc, ale uzavřená hranice distribuci znemožnila.
Zůstáváme v nedalekém parku, kde obvykle ve stínu stromů uprchlíci hledají klid a odpočívají před dalšími nejistými dny cesty. I park je liduprázdný.
Ve tři hodiny ráno je ale tichu hluboké noci konec. Náhle jej protne nářek žen a křik dětí. Tmou se nese až k nám. Běžíme na nádraží se zlou předtuchou, která se záhy vyplňuje.
Muž se srdečním kolapsem se třese na betonové zemi. Vystrašené obličeje jeho příbuzných se dovolávají pomoci pohraniční policie. Marně. "Nic mu není, hraje to na nás," odpovídá jeden z nich na naše prosby, ať už konečně zavolají ambulanci. Voláme ji tedy my a za půl hodiny je muž převážen do nemocnice.
"Viděla jsem muže z řad policistů, jak toho muže bil," svěřuje se jedna z žen a její slova potvrzuje jeden z místních prodavačů na perónu. Muž neuposlechl příkazu nastoupit do korby přistavěného nákladního vozu, který ještě před naším příchodem odvezl asi 50 lidí zpět na území Řecka. Další deportace uprchlíků probíhá za naší přítomnosti.
"Jděte do Řecka, tam je OSN, Evropská unie, všechno. Tady nemůžete zůstat. Pokud to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Jsou tady připraveny stovky policistů. Nikdo vás nechce, Maďarsko vás nechce, Německo vás nechce. Jeden za druhým ihned nastupujte do transportu, máte na to dvě minuty."
Když nastupuje poslední muž do deportačního transportu, rozpoznávám v něm Abdula. Muže, kterého jsem předtím uklidňoval slovy: "Všechno bude v pořádku, nikoho už zpět nevrátí." Věřil jsem tomu.
Když se naposledy ohlédl, vykřikl: "Prosím tě, pomoz nám, musíš nám pomoci!"
Dřív tak časté slovo "nemůžu" jsem ze sebe už nedokázal dostat. Jen jsem nepřítomně sledoval, jak uprchlíky odvážejí.
"Nemůžu…"
Domů. Ale kam domů?
Chci vystrašené děti sedící v hloučku na schodech uklidnit, ale neustále mají strach, že jsem někdo z místní pohraniční policie, která má za úkol všechny příchozí deportovat do Řecka.
Atmosféru strachu umocňuje krátká přítomnost hloučku místních fotbalových chuligánů. "V naší zemi nemáte co dělat, táhněte zpátky, táhněte domů!" vmetou jim do tváře. Ženy tisknou své děti do náručí. Domů… Ale kam domů?
"Jen prosím zavolejte někoho z tisku, někoho z médií, nesmíme se vrátit zpět. Jsme lidi jako vy. Nejsme zvířata," prosí anglicky muž středního věku.
Nabídne mi, že kolem mě spolu s dalšími vytvoří lidskou hráz, abych mohl jejich situaci, kdy v hloučku sedí na zemi obklopeni pohraniční policií, dokumentovat na kameru.
"Celá má rodina je mrtvá, prosím, pomoz mi. Nemám dost peněz, nemám pas, prosím, pomoz mi." Tentokrát slovo "nemůžu" ze sebe dostanu.
Neustále se ozývají nářky. "Chceme jen začít nový život." "Nemůžeme se vrátit do Sýrie, tam na nás život nečeká."
"Musíš nám pomoct!" Tato slova se ozývají tolikrát, že jsem schopný odpovědět pouze, že jsem v Makedonii nikdo, neznám nikoho, kdo by mohl pomoci. Nemůžu dělat vůbec nic.
O to víc rezonuje společné skandování. "We need help! We need go! We are humans! SOS!"
Nikdo neposlouchá.
Návrat do migrační normality
Zatímco na nádraží v Gevgeliji zoufalí uprchlíci skandují, v Ženevě se schází vedení UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, pozn. red.). Účastníci vyjadřují velké obavy ze zhoršující se situace na řecko-makedonských hranicích. Vysoký komisař pro uprchlíky António Guterres byl makedonským ministrem zahraničí Nikolou Poposkim ujištěn, že v budoucnu se další uzavření hranice neplánuje.
V pátek 21. srpna se v odpoledních hodinách přes řecko-makedonské hranice dostává více a více lidí. Hranice se pozvolna otevírají. Uzavření hranic je neudržitelné.
O víkendu je "špunt" vytvořený hraniční policií, která se den předtím slzným plynem a obušky pokoušela neprostupnost hranice hájit, odzátkován.
Do Gevgelije se dostává prozatím největší uprchlická vlna, jež následně projde z Balkánu Evropou. Do pohybu se za den dostane na 5000 uprchlíků.
Všichni jedou vlaky a mnoha autobusy do města Tabanovce k srbským hranicím. Překračují je v naději, že to nejhorší mají za sebou. Situace v Maďarsku, Rakousku nebo v České republice jim ale velkou naději nedává.
