Doněck (od našeho zpravodaje) - Východoukrajinský Doněck se probouzí z nedlouhé zimy.
Jaro místní očekávají s napětím. Obávají se, že se na Donbas vrátí ozbrojený konflikt. Naplno a se vším všudy - s dělostřelectvem, raketomety a tanky.
Zvuk dělostřelecké kanonády a svištění min tu za bezmála dva roky znají moc dobře. Jak v samozvané "Doněcké lidové republice", tak na druhé straně fronty, kontrolované ukrajinskou vládou. Ti, kteří tu žijí, se naučili na dálku rozpoznat ráži i to, kdo právě vystřelil.
Klid zbraní, který měl platit od letošního 14. ledna, jim stojí leda za mávnutí ruky. "Jakýpak klid zbraní? Celý Doněck slyší ty výbuchy," říká lhostejně v hlavním městě proruských separatistů čtyřicetiletý Serjoža.
Na okraji války
S Pavlem Botkou, jedním z českých ozbrojenců, který v Donbasu bojuje od loňského roku, se setkáváme ve vesničce Staromychajlivka. Fronta je od posledního domku vzdálena jen pár kilometrů.
"Vidíš, tam už jsou pozice Ukrajinců," ukazuje rukou do dáli. V tentýž moment se ozvou exploze. "Pět kilometrů od nás leží doněcké letiště. Tam se bojuje pořád," vysvětluje Botka.
Občas nějaká ta střela zabloudí i sem. Krátery hyzdící pole se staly něčím tak obyčejným jako kupy prázdných lahví od vodky před staromychajlivskými domky. Válečná všednodennost v celé své kráse.
"Svátky jsme strávili prací," řekne český ozbrojenec, když se ho zeptáte, jak oslavil Vánoce a Silvestra. Jeho jednotka má "zamezit průniku ukrajinských diverzantů za frontovou linii".
"Střílejí převážně Ukrajinci. Kromě Gradu (samohybný raketomet - pozn. redakce) stříleli ze všeho - z tanků, minometů ráže 120 mm," popisuje situaci na blízké frontě.
Obyvatelé Staromychajlivky podle něj válečné strádání a mimořádně drsnou zimu s teplotami 20 stupňů pod nulou zvládli. Prý bez větších problémů.
"Pravidelně dostávají humanitární pomoc. Některým to nestačí, naše skupina, co je tady, jim malinko pomáhala. Byly tady dvě rodiny, které poměrně dost peněz dávaly za léky, takže jsme jim vypomáhali s jídlem," vysvětluje.
Hlídač drahého kovu
Před plechovými vraty s oprýskanou barvou běhají tři psi. Nad nepřístupným pozemkem jakési šachty ční důlní věž. Nejde poznat, jestli tu horníci přestali fárat kvůli válce, nebo dávno před ní.
Ze zelených dvířek vychází bodrý šedesátník Nikolaj. "Hlídám tady věž, aby ji nerozřezali a neprodali do šrotu. Železo tady hned mizí," usmívá se muž, kterému místní přezdívají Děda.
Bývalý horník má za sebou 40 let práce v dolech. Po celou dobu konfliktu zůstal v Staromychajlivce. "Když nás ostřelují, tak prostě zesílím televizor. Ale i tak je to hrozné. Můj dům dostal zásahy ze všech stran. Ve vesnici je vůbec hodně poničených domů. Několik lidí přišlo o život. Letos aspoň střílí míň, loni to bylo horší. Stejně se ale střílí každý den," popisuje Děda život ve vsi na dohled bojiště.
Nejvíc ho mrzí, že od začátku války nedostal žádnou humanitární pomoc. "Pomoc vydávají starším šedesáti let. Mně je padesát osm, takže si nezasloužím jíst? Ještě že jsem měl doma připravené zásoby na zimu. A teď navíc vzrostly ceny v obchodech. Co si můžu koupit za svou výplatu 3000 rublů (přibližně 915 korun - pozn. redakce)?" lamentuje hlídač.
Ze Staromychajlivky během konfliktu odjela asi třetina lidí. Po dočasném zklidnění bojů se někteří vrátili. "Někdo se vrací. Ti, kteří našli v Rusku nebo na ukrajinské straně práci, ale sotva přijedou zpátky," krčí rameny Nikolaj.
Nenávist k sousedům
Se Serjožou sedíme v malém bistru nedaleko centra Doněcku. Jíme čebureky, smažené taštičky z těsta plněné masem, jehož původ nám číšník - a současně majitel podniku - nechtěl prozradit.
Vyhublý čtyřicátník přiznává, že ho rozčilují nové poměry ve městě. Do Doněcka se vrátilo velké množství lidí, kteří loni a předloni utekli před válkou do Ruska nebo na území kontrolované Kyjevem. Na silnici se znovu tvoří zácpy, restaurace ožívají.
"Nedávno se mě ptala známá, která se vrátila z Ruska, proč diskotéky zavírají po deváté večer. Sakra, ona nemůže pochopit, že pořád žijeme ve válce a zákaz nočního vycházení je pro naši bezpečnost?" zlobí se.
Serjoža mohl - podobně jako jeho známá a stovky tisíc dalších obyvatel Donbasu - před válkou uprchnout. Jeho manželka našla ještě v březnu 2014 práci v Dněpropetrovsku. Nakonec se rozhodli, že v Doněcku zůstanou. Když hlavnímu městu proruských rebelů hrozilo, že ho ukrajinská armáda dobude, rodinu odvezl na několik měsíců na Krym.
Během nejostřejších bojů na doněckém předměstí jeho bytem proletěla střepina ukrajinské rakety. "Stále toho lituji, mohl jsem pomoci bránit Doněck před ukrajinskou armádou. Připadám si, jako bych kluky zradil," říká. Za dva roky, co konflikt trvá, prý nevzal do ruky zbraň.
