Ve středu vpadla turecká armáda na sever Sýrie nedlouho poté, co z této oblasti Američané stáhli své vojáky. Máte zprávy z domova?
Voláme si, zajímá mě, jak to tam vypadá. Sleduju zprávy. První noc jsem ani nespal, nešlo to. Uklidňoval jsem sestru, protože její děti nemohly spát. Slyšely, jak padaly bomby na okraj města. Lidé z okrajových čtvrtí utíkají do centra, kde bydlí moje rodina. Naši příbuzní tam teď přespávají. Zatím jsou v pořádku a očekávají, že z okolí bude přicházet stále víc lidí hledat v centru Kámišlí útočiště. Kurdské jednotky zvolily novou taktiku, začaly opětovat palbu. Začaly i z Kámišlí posílat vojáky na frontu.
Překvapil místní obyvatele útok turecké armády?
Spíš nás překvapilo to, že nás USA prodaly. Prezident Donald Trump se asi probudil a řekl si, že stáhne své vojáky. Říkal, že to stojí moc peněz, jako kdyby naše krev nic nestála. Vůbec to srovnání s penězi… A co životy 12 tisíc mladých lidí, chlapců i dívek, kteří padli v boji proti takzvanému Islámskému státu (IS)? (Kurdové předtím bojovali spolu s Američany proti IS - pozn. red.)
Vnímáte to jako zradu?
Jak jinak by se to dalo nazvat? Jsme spojenci. Ještě v ten den, kdy se Trump domluvil s tureckým prezidentem Recepem Erdoganem, dorazila americká vojenská pomoc. Několik naložených aut americké armády přejelo hranici z iráckého Kurdistánu. Pravá ruka neví, co dělá druhá.
Trump prohlašoval, že udělá Ameriku znovu velkou, ale já si myslím, že ji udělal hlavně nedůvěryhodnou. Nejen v očích nepřátel, ale také v očích spojenců, včetně některých členů NATO.
Jak jste sám řekl, kurdské jednotky se brání. Jak podle vás může celý konflikt skončit?
Dopředu víme, že to je prohraná bitva. Je to obrovský nepoměr sil. Turecko má druhou nejpočetnější armádu v NATO. Ale i tak pro ně vstup do větších měst nebude procházkou růžovým sadem. I teď mají problém dostat se vůbec do prvních vesnic, padlo už několik tureckých vojáků. Samozřejmě i našich.
Sen Kurdů zabitý už v zárodku
Uvažuje zbytek vaší rodiny o emigraci?
Abych pravdu řekl, moje rodina nepřipouští vůbec variantu, že by odtamtud odešla. Není ani kam. Útok přichází ze severu a na východ je irácký Kurdistán, což je jediné okno, přes které se dá dostat do světa. Jenže hraniční přechod se nachází v problematické oblasti, kde se scházejí hranice Sýrie, Iráku a Turecka.
Pořád je to území Kurdistánu. Je ale jen otázkou času, kdy to bude vojenská oblast a uzavře se veškerý pohyb lidí a zboží.
Jak se donedávna žilo na severu Sýrie u tureckých hranic? Jaký je vztah Kurdů s režimem syrského prezidenta Bašára Asada?
Je to celé dost zamotané. Po revoluci, která se vyvinula v občanskou válku, se část Kurdů - Sjednocená demokratická strana - postavila na stranu opozice. Pak ale začali bránit oblasti osídlené Kurdy a o nic jiného jim nešlo. Začala vznikat určitá míra samosprávy, protože syrský režim měl dost práce s rebely a islamisty. Vždycky spolu ale obě strany komunikovaly.
Před rokem Kurdové žádali, aby Damašek akceptoval kurdskou autonomii, podobně jako na severu Iráku, kde funguje irácký Kurdistán. Ale to Damašek nechtěl. Bojí se toho i Turecko, které varovalo, že do syrského Kurdistánu vpadne.
My jsme ale věřili, že nás spojenci podrží. Jenže to se nestalo. Teď si Asad může počkat, až budou Kurdové slabí, a poslat tam syrskou armádu. Sen Kurdů o vlastním státě je nutné zabít už v zárodku.
Chtějí Kurdové vlastní stát? Jsou turecké obavy oprávněné?
Bereme to jako sen. Stačí nám autonomie, chceme, aby se našim lidem žilo dobře. Když máte svoji armádu, vládu a rozhodujete o prodeji ropy, máte téměř svrchovaný stát. To nám vyhovuje, na názvech nesejde. Je jedno, jestli je to irácký Kurdistán, nebo syrský.
Kámišlí leží u hranic, a když se bojuje, padají bomby i na druhou stranu. Té už se sice říká Turecko, ale také je to vlastně Kurdistán. Žijí tam Kurdové.
Uprchlíci uprostřed pouště
Turecko ofenzivu odůvodňuje tím, že chce vyčistit pás podél hranic a vytvořit bezpečnostní zónu, kam přesídlí až milion syrských uprchlíků z tureckých táborů. Věříte tomu?
Ano, chce vyčistit to krásné a harmonické místo, kde fungovalo soužití mezi všemi etniky. Našemu městu se říkalo město lásky. Donedávna tam žili vedle sebe Kurdové, sunnité, šíité, křesťané, Židé i jezídové. V naší kultuře je neslušné ptát se lidí, jakého jsou vyznání. Pamatuju si, že u nás ve škole nešlo poznat, kdo je křesťan nebo muslim.
Po vypuknutí války v Sýrii tahle oblast přijala zhruba milion uprchlíků z arabské části Sýrie - z Rakky, Homsu, Damašku. Dokonce se říká, že tam žije víc Arabů než Kurdů. Teď ti lidé budou zase utíkat bůhví kam.
Co se stane, když do této oblasti přijde další milion syrských uprchlíků?
Vyvolá to vlnu odporu. Uprchlíci nejsou zboží, jsou to lidé z masa a kostí a mají svůj názor a své plány. Když se zeptáte třeba starého pána, jestli by se vrátil do téhle bezpečnostní zóny, tak vám pravděpodobně řekne, že v žádném případě. Nejspíš řekne, že jestli se jednou vrátí, tak do svého rodného města, třeba Homsu. Copak budou ti lidé dělat uprostřed pouště?
V oblasti je také několik zajateckých táborů pro bojovníky Islámského státu a jejich rodinné příslušníky. Bojí se místní obyvatelé, že teď v nastalém chaosu můžou uprchnout a obnovit boj?
Použiju slova amerického vojáka, který teď poskytl telefonický rozhovor agentuře AFP. Řekl v něm, že turecká armáda páchá zvěrstva a že Kurdové dodrželi veškeré smlouvy, ale Američané je zradili. Dostali rozkazy nic nedělat. Říkal, že Kurdové věznice stále hlídají. Ale ve středu padla první raketa na jednu z nich.
Islámský stát byl sice poražen, ale pořád existuje. Existují tam spící buňky. Islámský stát nespadl z nebe. Jsou tam lidé, kteří s ním sympatizují a věří jeho chalífátu.
Jsme přesvědčeni, že takzvaná Svobodná syrská armáda, která doprovází tureckou armádu a je složená z opozičních syrských vojáků, má hodně blízko k radikálům. To jsou teroristé, ne Kurdové.
