Stockholm/Oslo - Do referenda o možném vystoupení Velké Británie z Evropské unie zbývají už jen hodiny. Oba silně polarizované tábory se na poslední chvíli snaží získat nerozhodnuté Brity a přetáhnout k sobě hlasy i z protější strany.
Poučení, jak toho dosáhnout, je možné najít ve Skandinávii. Stačí se podívat na Norsko a Švédsko před dvěma desetiletími, napsala agentura Reuters. Základem je podle ní správně zvolená strategie, která neusiluje o zastrašení řadových občanů a vyhýbá se politickému establishmentu.
V rozmezí pouhých dvou týdnů rozhodli Švédové v roce 1994 většinou pouhých 52,3 procenta, že vstoupí do Unie - zatímco 52,2 procenta Norů naopak hlasovalo pro to, že zůstanou mimo evropský blok.
Obě referenda patřila v historii Evropy k těm, jež měla vůbec nejtěsnější výsledek. Dělicí linie tehdy rozdělila rodiny, jednotlivé generace i politické strany. A to často jen na základě chvilkového rozhodnutí.
Skandinávie jako paradigma
Oba severské národy mohou Britům posloužit jako paradigma, napsala agentura.
Norsko je pro stoupence Brexitu vzorovým státem, který sice zůstal mimo Unii, udržuje s ní však úzké obchodní vztahy. Švédsko je naopak příkladem země, jež se úspěšně zapojila do evropských struktur, zachovala si však vlastní měnu.
Navzdory zásadním myšlenkovým rozdílům využili ti, kdo vedli vítězné kampaně, obdobné strategie. Rozhodli se ignorovat politický establishment a snažili se mobilizovat občanskou společnost pomocí pozitivních poselství.
"Nebáli jsme se," říká Janerik Larsson, který tehdy působil v rámci Švédské konfederace zaměstnavatelů jako ředitel oddělení pro styk s veřejností a podporoval vstup do EU. Stoupenci Brexitu dnes obviňují ty, kdo chtějí v Unii zůstat, že spustili "projekt založený na strachu", když přehánějí nebezpečí spojená s odchodem z EU.
Průzkumy, uskutečněné ve Švédsku krátce před hlasováním, naznačovaly, že většina voličů je vůči myšlence vstupu do Unie silně skeptická. Teprve v posledním týdnu před referendem se stoupencům EU podařilo přetáhnout nerozhodnuté občany na svou stranu.
Faktor strachu
Ti, kdo tehdy vedli kampaň, se domnívají, že změnu rozhodnutí učiněnou na poslední chvíli do velké míry ovlivnila pozitivně míněná prohlášení. Rozvážně pronášené výzvy, adresované zejména mladým voličům, poukazovaly na ekonomické příležitosti, které lidem vstup do Unie přinese.
Tyto zprávy totiž silně kontrastovaly s negativní kampaní opačného tábora, která byla založena na strachu ze ztráty suverenity či zaměstnání.
"Faktor strachu byl využit právě těmi, kdo brojili proti EU," vzpomíná tehdejší švédský premiér Ingvar Carlsson. "Druhá strana tuto strategii používala jen zřídka."
Leccos navíc naznačovalo, že ti Švédové, kteří by hlasovali proti vstupu, se k volebním urnám nakonec spíše nedostaví. To se může nyní opakovat i v případě Britů, kteří si přejí zachovat status quo - zůstat v EU.
Srovnání ale neplatí stoprocentně. Švédské a norské referendum se tehdy konalo ve zcela jiné atmosféře. O pouhých pět let dříve padla Berlínská zeď, společná měna neexistovala a krize eurozóny byla v nedohlednu. Švédsko se právě vzpamatovalo z finančních potíží z roku 1992, které málem potopily jeho banky.
Proti vstupu do EU se tehdy postavila spíše protekcionářská levice nežli skeptická pravice. Ačkoliv do Švédska začínali přicházet uprchlíci z války v bývalé Jugoslávii, imigrace zdaleka nebyla ústředním tématem politických diskusí.
Stoupenci členství v EU se na druhou stranu potýkali s postojem, že právě dosavadní neutralita Švédy dokázala uchránit před dvěma světovými válkami.
"Obyčejní" Švédové namísto politiků
Kampaň zdůrazňující výhody Unie vedli lidé orientovaní napravo od středu a také představitelé byznysu. To pro voliče z druhé poloviny politického spektra představovalo samo o sobě hendikep. Podporovatelé Unie se proto soustředili na občanskou společnost a do závěrečného propagačního materiálu nakonec namísto politiků zahrnuli portréty pětadvaceti "obyčejných" Švédů. Od odborářů až po umělce.
"Poučení z toho všeho je takové, že mobilizace voličů a poselství šitá na míru, jako ta, jež tehdy byla adresována mladé generaci, mohou získat hlasy dosud nerozhodnutých občanů," říká Fredrik Erixon, ředitel Evropského centra pro mezinárodní politickou ekonomii (ECIPE), sídlícího v Bruselu.
Ti, kdo se angažovali v kampani za vstup do Unie, zdůrazňovali, jaké příležitosti se před mladými lidmi nyní nabízejí. Zdůrazňovali možnost studovat na univerzitách v jiných evropských zemích či pracovat jako číšník v některé pařížské kavárně.
"Ani vám nedokážu popsat, kolik starších lidí mi říkalo, že jsou vůči EU skeptičtí, avšak jejich děti jim říkají, aby hlasovali Ano," vzpomíná Larsson.
Stoupenci vstupu do Unie se nebáli použít v kampani švédskou vlajku, na rozdíl od levice, která podobným symbolům příliš nedůvěřovala. "Vždy jsem měl pocit, že pokud by odpůrci EU použili státní vlajku, vyhráli by," říká Lars Goran Johansson, který v roce 1994 vedl kampaň za vstup do Unie.
Norské Nei
Sousední Norsko je jedinou zemí, která po ukončení vstupních rozhovorů dvakrát řekla v referendu Ne - kromě roku 1994 také o dvaadvacet let dříve.
Také v případě Norska hrála velkou roli otázka suverenity; země se odtrhla od Švédska teprve v roce 1905. Řada Norů neviděla žádný důvod, proč vstoupit do společenství, které v tu chvíli sužovala velká nezaměstnanost. Norsko samo o sobě se mohlo pochlubit bohatými nalezišti ropy a mnohem vyššími sociálními výhodami než země fjordů.
Průzkumy tehdy naznačovaly, že výsledek hlasování může být velmi těsný. Stoupenci Unie ale věřili v dominový efekt. Referendum totiž následovalo těsně po tom švédském a také po hlasováních v Rakousku a Finsku, kde se tamní voliči rozhodli připojit se k EU. Většina politických stran, média a zástupci byznysu byli pro vstup.
Aktivity odpůrců Unie však v mnohém kopírovaly kampaň švédských eurooptimistů zaměřenou na řadové občany. Jejich emocionální poselství bylo prosté: nezávislost je přece spojená s pozitivními pocity. Strašení ze strany stoupenců Unie, kteří varovali před ztrátou pracovních míst a pomalým hospodářským růstem, pokud Norsko zůstane mimo EU, tak nezabralo.
"Přišli jsme s jednoduchým argumentem, který lidi zasáhl přímo do srdce," říká Kathrine Klevelandová, předsedkyně organizace s názvem "Ne EU", jež v lednu navštívila Londýn, aby se s britskými euroskeptiky podělila o své zkušenosti. "Kladli jsme důraz na sebeurčení země."
Na norských krávách se tehdy objevil nápis "Nei", což v překladu znamená "Ne". Jistý norský rolník zase kteréhosi dne strčil velvyslanci Evropské komise do náručí selátko a jeden z přítomných fotografů hbitě zvěčnil diplomata zoufale bojujícího s kvičícím domácím zvířetem. Deník, pro nějž novinář pracoval, pak na druhý den fotografii otiskl s titulkem: "Dokonce prase říká Ne!"
"Měli jsme na to lidi, měli jsme peníze, moc a média," zdůrazňuje Klevelandová.
Jan Erik Grindheim, šéf Evropského hnutí, hlavního sdružení stoupenců vstupu do Unie, říká, že chybou celé kampaně tehdy bylo to, že se příliš přimkla k establishmentu.
"Je zapotřebí se více soustředit na to, co z toho mám jako řadový občan," říká. To je ostatně stejný závěr, k jakému došli ti, kdo agitovali v obou táborech.
"Hlavní starostí, kterou teď mám v souvislosti s Británií, je, že tamní establishment znovu hledí na řadové občany příliš spatra," uzavírá Grindheim.
