Stanislav Šimčík chodí už roky po slovenských horách a hledá hroby Čechů. A vypátral jich už desítky. V Žipově, Kostoľanoch pri Hornádě, Malé Lodině anebo Hucíně.
Jindy zase dlouhé dny vysedává v archivech, aby identifikoval místa, odkud zrovna přijel se jmény českých legionářů a dobrovolníků, kteří padli na Slovensku před sto lety v létě 1919 v bojích proti rozsáhlé intervenci jednotek rudých Maďarů.
Za územní celistvost dnešního Slovenska padlo před sto lety v mimořádně tvrdých střetech s nasazením dělostřelectva a letectva 1018 Čechů, Moravanů a Slezanů. A další dva tisíce jsou stále nezvěstní. Slovenští historici a badatelé proto i dnes objevují nové či zapomenuté hroby Čechů.
A obnovují se i dochované pomníky či pozůstatky hrobů vojáků, sokolů nebo dalších dobrovolníků, kteří tehdy narukovali za osvobození Slovenska. Přispěla k tomu i nedávná pietní mise Československé obce legionářské a českého ministerstva obrany.
"V archivech jsem s ohromením zjistil, že na Slovensku je rozsáhlá síť hrobů Čechů, kteří před sto lety bojovali za dnešní územní celistvost našeho státu. Například v dobových záznamech prešovské farnosti se píše, že Češi byli zdejšími obyvateli vítáni jako osvoboditelé. Nevím jak v Česku, ale na Slovensku jde o velmi málo zmapovanou a mnohdy i zapomenutou kapitolu historie společného státu," vysvětluje Stanislav Šimčík motivy své práce, kterou oceňuje i ministerstvo obrany.
Mnohé slovenské obce podle něj netuší, že v jejich katastrech spočívají ostatky Čechů, kteří je před sto lety osvobozovali. Šimčík se proto snaží tamní zastupitele upozorňovat, že na jejich hřbitovech či v okolí jejich obcí jsou z června, července a srpna 1919 pochovaní čeští vojáci nebo dobrovolníci a že by se měli snažit najít a uctít jejich památku. "Ti kluci si to i po sto letech přece zaslouží. Konflikt trval sice necelé tři měsíce, ale padlo v něm přes tisíc Čechů a další tisíce jsou nezvěstní - o tisícovkách Maďarů ani nemluvě -, šlo tedy o velmi krvavou a krutou válku," vysvětluje badatel.
Neprobádané téma
Rovněž Dagmar Takáčová, předsedkyně Českého spolku v Košicích, připouští, že hranice dnešního Slovenska by asi vypadaly o dost jinak nebýt úspěšného zásahu českých legionářů a dobrovolníků na jaře a v létě 1919. "Jenomže tehdejší dramatické události na Slovensku jsou velmi málo zpracované. Lidé o nich proto nic nevědí," říká.
Zájem o období společného státu Čechů a Slováků se v poslední době začíná na Slovensku přece jen pomalu probouzet. Stanislav Šimčík ale přesto v nadsázce říká, že někdy má dojem, že slovenská historiografie začíná až Slovenským národním povstáním v roce 1944.
Například v okolí Košic byly tak v posledních letech i s pomocí tamního českého spolku a s pochopením místních úřadů obnoveny zničené pomníky padlým Čechům ve válce o Slovensko. Ať již jde o obelisk na Železném vrchu u Košické Belé či pomníky u Turni nad Bodvou, Kysaku či v Medzevu.
"Dnes už se o ně obce starají vzorně. Váží si jich," pochvaluje si Dagmar Takáčová. S přispěním Československé obce legionářské pak spolek plánuje obnovu značení legionářské naučné stezky východním Slovenskem, která spojuje i zmíněné pomníky a místa tehdejších bojů. Stezku navíc doplní vstupní informační tabule. "Pracujeme i na knižním průvodci včetně jeho elektronické podoby. Slováci tak mohou postupně objevovat svoji historii, o které se děti a studenti ve školách neučí," dodává Takáčová.
Válka o Slovensko
- Maďarsko-československá válka (též válka o Slovensko) byl válečný konflikt mezi Československem a Rumunskem na jedné straně a Maďarskou republikou rad na straně druhé. Zahrnoval i boj o Sedmihradsko a Podkarpatskou Rus. Válka trvala od roku 1918 až do srpna 1919.
- V dubnu 1919 vypukl v Maďarsku bolševický převrat, po němž se maďarská armáda pokusila dobýt Slovensko a Sedmihradsko, čímž vyvolala válku s Československem a Rumunskem.
- Maďarská intervence na Slovensko měla dva hlavní motivy: Získat zpět horní Uhry a spojit se se sovětským Ruskem, pokud obsadí část Polska.
- Ve finální fázi války stálo na obou stranách stálo více než 120 tisíc vojáků. Porážka Maďarské republiky rad a rumunská okupace Budapešti v srpnu 1919 ukončila válku. Rumunská vojska se stáhla z okupovaného území v březnu 1920. Československo získalo v této válce kontrolu nad územím Slovenska (až do vzniku ČSR bylo součástí Uherska). Uhersko prohrou ve světové válce ztratilo 71,5 procent svého původního území.
- Na československé straně padlo 1018 mužů, zraněno bylo 2 830 a zajato nepřítelem 343 mužů. Dalších 1 960 mužů se pohřešovalo. Vlivem těžkých bojových podmínek onemocnělo 1 412 mužů. Celkové ztráty čs. armády dosáhly až 12 procent.
Rozzuření Maďaři proti válkou unaveným Čechům
Tomáš Kykal z Vojenského historického ústavu upozorňuje, že pro nově vzniklé Československo byla intervence komunistických jednotek Maďarské republiky rad velký šok. Obrovský rozdíl byl například v bojové morálce a motivaci. Proti nedostatečně vyzbrojeným Čechoslovákům (respektive Čechům), kteří si mysleli, že už dosáhli všeho, co chtěli, a neviděli důvod, proč by měli po skončení války dál umírat, stáli navýsost rozezlení a skvěle vyzbrojení Maďaři, kteří se zánikem Uherska přišli o 70 procent území a chtěli své Horní Uhry (Slovensko) zpět.
Čeští legionáři z francouzské či italské fronty (mnohem početnější čs. legie v Rusku sváděly v té době tvrdé boje s bolševiky na Urale a v Povolží, pozn red.) měli války už plné zuby. Mezi Čechy tak vládl zpočátku zmatek a nechuť bojovat. Pro hrubé porušení kázně tak bylo například ve Velkém Lapáši popraveno devět českých legionářů.
Pro mnohé Čechy to muselo být podle Stanislava Šimčíka velmi těžké. "Přežili dosud nevídané válečné hrůzy a znovu měli bojovat kdesi na Slovensku, které pro ně bylo stále ještě cizí zemí. Přesto ho ubránili," říká badatel.
"Rudá Maďarská republika rad bojovala jako o život, takže počáteční ústup československých jednotek přerostl místy v útěk. Pro Čechy tak vznikla v některých místech fronty velmi kritická situace," vysvětluje vojenský historik Kykal. Charakter války o Slovensko to podle historika zásadně poznamenalo.
"Ukázalo se totiž, že Československo si ke své obraně nevystačí jen tak s nějakou milicí, jak se po světové válce mnozí politici domnívali, ale že k přežití státu je nutná stálá armáda. Zvláště když nás obklopovali sousedi s nemalými územními nároky," popisuje Kykal.
Pod vedením francouzské vojenské mise začala proto vznikat moderní československá armáda. Šlo o konec experimentů, jak bránit zemi. Pak už o potřebě armády nikdo nepochyboval. Válku o Slovensko proto Kykal považuje jako klíčový mezník v rozvoji československé armády - v její organizaci, strategickém myšlení i plánování.
Bez výčitek o vzájemných křivdách
Společná mise české armády a obce legionářské na Slovensko se podle Pavla Filipka z ministerského odboru pro válečné veterány nesla v duchu usmíření s Maďary. "Uctili jsme památku všech obětí války s Maďarskem. Nejenom vojáky, kteří v boji o Slovensko padli, ale i ty Maďary, které české jednotky popravily za to, jak se chovali ke slovenskému obyvatelstvu. Má to význam zejména v těch částech Slovenska s maďarskou většinou," míní Filipek.
"Pokud chceme žít ve střední Evropě v míru, tak není jiná cesta než skončit se vzájemnými výčitkami, kdo komu více v minulosti ublížil. Třebaže tu hovoříme o mnohdy velmi bolestných událostech," souhlasí slovenský historik Martin Drobňák z Klubu vojenské historie Beskydy.
Z jednání se zástupcem primátora Nových Zámků, kde žije silná maďarská menšina, nicméně vyplynulo, že vzájemné odpuštění nebude vždy jednoduché.
Velkým problém je například odhalení již hotové busty jednoho z hrdinů války o Slovensko podplukovníka Jiřího Jelínka. Ten byl ve městě v létě 1919 smrtelně zraněn v předvečer uzavření příměří s maďarskými bolševiky. Na jeho pomníku jsou navíc uvedena i další jména padlých Čechů, o nichž se stále neví, kde jsou pohřbeni.
Rozdílný přístup k obětem války o Slovensko zmiňuje i tamní badatel Stanislav Šimčík. "Když ještě žili lidé, kteří se na boje pamatovali anebo o nich něco věděli od rodičů či prarodičů, o hroby Čechů se starali. V Chminianských Jakubovanoch dával například kostelník velký pozor na to, aby zloději neodnesli do sběru z válečných hrobů jejich kovové části. Jinému kostelníkovi ale při kosení trávy ty kovové cedule vadily, takže je vytahal ze země a dal kamsi stranou. Jen těžko se tedy už asi dozvíme, jakého konkrétně vojáka a kam tam Češi před sto lety pohřbili," dodává.
