V roce 1957, kdy tehdejší Sovětský svaz vypustil do kosmu vůbec první družici Sputnik-1, vám bylo devět let. Jak jste to jako kluk vnímal?
Hodně jsem četl verneovky či sci-fi romány.
Vesmír byl pro nás kluky velmi romantický, dobrodružný, už dávno před startem Sputniku. A když odstartoval, byly toho tenkrát plné noviny i rozhlas. Nejenom v Československu.
Třebaže kolem Země nelétal v kabině člověk, ale jen stříbrná pípající koule se čtyřmi anténami.
Jako kluk jsem pochopitelně nevnímal politické hry, které se kolem startu Sputniku v oněch letech studené války odehrávaly.
Jak start Sputniku-1 hodnotíte jako respektovaný expert na kosmonautiku dnes - s odstupem šedesáti let?
Technický vývoj Sovětského svazu byl tehdy podceňován.
I proto, že Moskva vše bedlivě utajovala, takže o její vědecko-výzkumném programu (a tím spíše tom raketovém) nebylo mnoho informací, spíše téměř žádné.
Pak se ale v létě 1957 objevily zprávy o startu sovětské mezikontinentální balistické rakety, která překonala obrovskou vzdálenost a dopadla do určeného prostoru na Kamčatce.
A opět si to nikdo nespojil se startem rakety do kosmu?
Že by právě tuto raketu mohli Sověti použít jako nosič družice, to podle mě nikoho nenapadlo.
Nikdo nevěděl, jak tato balistická raketa vlastně vypadá a zda by dokázala dopravit umělý objekt až na oběžnou dráhu.
Jak říkám, Sověti vše přísně tajili. Navíc test balistické rakety byl spojován se zbrojním programem, s válečnými přípravami, ne s kosmem.
Sputnik-1 vynesla do kosmu původně vojenská raketa.
To je fakt.
Nezapomínejme ale, že v sovětském vedení nikdo o nějakou družici dost dlouho nestál. Vojáci vývoj hnali jedním směrem: chtěli balistickou mezikontinentální raketu - nosič jaderné hlavice.
Od balistické rakety ke kosmickému nosiči
A Američané?
Ti pracovali na nosné raketě a poměrně malé družici o velikosti grapefruitu. Vážila jen něco málo přes kilogram.
Odmítali ovšem, aby na tom pracoval tým německého konstruktéra Wernhera von Brauna (konstruktér německých a později amerických raket, vyvinul kromě jiných nacistickou raketu V-2 nebo Saturn V, který vynesl první lidi k Měsíci - pozn red.). Hlavně kvůli jeho nacistické minulosti.
Američané chtěli mít vlastní družici a nijak se s tím v projektu Vanguard ani netajili. Své výsledky dokonce pravidelně zveřejňovali.
Někdy v tu dobu přišel tvůrce sovětského raketového programu Sergej Koroljov s návrhem, že připravovaná balistická raketa R-7 bude moci na oběžnou dráhu kolem Země vynést nepoměrně větší družici, než plánovali Američané.
Vedení Kremlu se proto rozhodlo, že dá vědcům přece jen zelenou. Protože je ale už tlačil čas, skromné bylo i vybavení družice.
Tehdy se jí i díky dlouhým prutovým anténám říkalo "vousatá družice". V kovové kouli byl jen vysílač se systémem chlazení.
A opět: Sověti o těchto svých plánech a přípravách ani nemukli. Sputnik-1 na původně velmi výkonném raketovém vojenském nosiči poslali do kosmu v naprosté tajnosti.
Jak tedy Moskva o startu Sputniku nakonec informovala?
Sovětský vůdce Nikita Chruščov si nemohl nechat úspěch uniknout.
Proto spustil obrovskou propagandistickou kampaň v duchu "první komunistický stát na světě vstoupil jako první do kosmického prostoru", se vším, co z toho propagandisticky vyplývalo.
A co si budeme namlouvat: na lidi to tehdy ohromně zapůsobilo.
Sergej Koroljov (tehdy veřejnosti přísně utajovaný) byl přitom sovětským režimem v letech stalinských represí odsouzen k deseti letům nucených prací v gulagu (sovětských trestních táborech - pozn red.) na Kolymě.
Jak reagovali Američané?
Ti se pod obrovským propagandistickým tlakem dál snažili vypustit svou první družici, ale to už Sověti měli na oběžné dráze družici druhou.
Přestože vědci měli původně připravenou těžkou družici nabitou vědeckými přístroji, Chruščov přikázal: "Ne, chtělo by to živého tvora!"
Proto 3. listopadu 1957 (tedy ještě týž rok jako Sputnik-1) vypustil Sovětský svaz Sputnik-2 se psem Lajkou na palubě. Ovšem bez možnosti jeho návratu.
Tehdy k tomu ještě neexistovala potřebná technika. A start byl opět věnován politickému výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
Dobývání kosmu? Zprvu často více politiky než vědy
Sovětští vědci pracovali v té době pod obrovským tlakem komunistického vedení. Pravděpodobně nejen oni…
Určitě.
V letech studené války šlo v "závodu o vesmír" o mimořádně prestižní záležitost. Obě velmoci se před světem trumfovaly, která je ta lepší.
V prosinci 1957 v tomto vypjatém závodu odstartovala konečně i první americká družice Vanguard TV3. Jenže při startu explodovala, v přímém přenosu.
To byla pro Američany velká blamáž. Jízliví američtí novináři nazvali tuto družici dokonce posměšným jménem Kaputnik.
V tu chvíli se Američanům znovu nabídl Wernher von Braun s tím, že může v krátké době připravit a vypustit umělou družici, aby si USA napravily pošramocenou reputaci.
Prvního února 1958 tak Spojené státy skutečně vypustily družici Explorer-1 s poměrně bohatou vědeckou výbavou, díky níž byly objeveny radiační pásy kolem Země.
Šlo o první významný vědecký objev s pomocí kosmické techniky.
Američané kromě toho již ve své další družici Vanguard-1 v březnu 1958 vůbec poprvé použili fotovoltaické články, takže se odmlčela až v roce 1965.
Na druhé straně jediným a velmi nepatrným vědeckým přínosem Sputniku-1 bylo pouhé určení charakteristik vysoké atmosféry Země podle změny signálu pípající družice.
Ostatně i sami sovětští vědci označovali tuto velmi jednoduchou družici jen jako "prostějšij Sputnik".
Ale byl to první umělý objekt na oběžné dráze, jednalo se tudíž o začátek kosmické epochy.
Jak dnes vidíte tehdejší ostrý americko-sovětský souboj o dobývání vesmíru, podbarvený studenou válkou?
Američané měli v počátcích oné soutěže poměrně značné zpoždění za Sověty. Postupnými kroky začali ale jejich náskok stahovat.
I oni si až moc dobře uvědomovali propagandistický význam závodu o vesmír. A Chruščov ještě přitvrdil s prvními lety lidí do vesmíru.
Tragická je v tomto směru ale série katastrof a neúspěšných startů jednotlivých sovětských raket. O většině z nich jsme se dozvěděli až po rozpadu SSSR.
Katastrofy prvních sovětských raket byly dány obrovským tlakem Kremlu, aby se vývoj balistických střel co nejvíce urychlil.
"Kde tu svou raketu máš, když už jsme uvěřili tvým vizím," naléhali sovětští vůdci neustále na Sergeje Koroljova. Pod tlakem politiků tak Koroljov své rakety vyvíjel a zkoušel doslova za letu.
Geniální konstruktér proto razil zásadu: "První neúspěch? Nevadí. Napravíme to a pak se vše podaří."
Ale nepodařilo se.
Byly nutné další starty. Taková byla daň neúprosnému tlaku politiků a obrovského spěchu, aby co nejrychleji dokončil balistickou vojenskou raketu.
Podobné to bylo i v případě mnohem pozdější přípravy raketoplánu Buran.
Taky na jeho vývoj sovětští vůdci hrozně tlačili, takže k dotažení projektu měli inženýři strašně málo času.
Odvezli je proto do jednoho centra, mnohé z nich to stálo zdraví. To už se ale psala osmdesátá léta minulého století.
Když toto horečné soutěžení o dobývání vesmíru srovnáme s dneškem, nestojí současný kosmický výzkum na místě? Dodnes budí údiv nejen Sputnik nebo Gagarin, ale zejména série amerických letů k Měsíci. Na jeho oběžnou dráhu nakonec do roku 1972 odletělo čtyřiadvacet astronautů USA a polovina z nich přistála na Měsíci.
Tehdy jsme sledovali až fascinující reálný sci-fi film. Výzkum kosmu je ale mimořádně nákladný a přesahuje možnosti jednoho státu.
Provoz dnešní Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) financují zejména Američané. Rusku tak pomáhají udržet jeho odborníky, aby neodešli bůhvíkam.
I tohle je pro Rusy velmi důležité. Stáže jejich expertů v USA nevyjímaje.
Není například příliš známo, že americké rakety Atlas létají s ruskými motory. Bez ohledu na embargo.
Výzkum vesmíru tedy nestagnuje? Je pouze jiný?
Přesně tak. Koordinovanější a propojenější. Jiná cesta ani neexistuje.
Neposuzujme ho jen podle pilotovaných letů. V těch, pravda, k žádné převratné události nedošlo. Člověk se nevydal znovu k Měsíci a už vůbec se nechystá na Mars, který je stále velmi vzdálenou hudbou budoucnosti.
Nejsme svědky ani žádné nové překvapivé události. Takže si lidé mohou opravdu myslet, že výzkum vesmíru přešlapuje na místě.
Je jen dobře, že přešel od propagandy, která ho ostatně zaváděla do slepých uliček, k praktickému využívání.
Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je dnes obrovskou vědeckou laboratoří s mikrogravitací i s různými jinými unikátními podmínkami pro vědecký výzkum.
Tohle přitom veřejnost už ani příliš nevnímá. Stejně jako starty k ISS či návraty posádek a jejich pravidelné střídání.
Zatímco se tedy politici hašteří, obrovská orbitální stanice ISS o rozměru fotbalového hřiště funguje dál.
Na tomto poli jde politika stranou. Jde o ryze technicko-vědeckou spolupráci. Nejen USA a Ruska, ale také evropské agentury ESA, Japonska či Kanady.
Na lety k Měsíci či k Marsu si ještě počkáme
A co tedy let k Měsíci či k Marsu? Tyhle starty jsou opravdu momentálně u ledu?
Aktuální je dnes především otázka, co s Mezinárodní vesmírnou stanicí. Až bude jednou likvidována, bude se muset rozdělit na několik částí, které shoří většinou v atmosféře.
Provoz stanice je zatím dohodnut do roku 2024. Už dnes se ale hovoří o dalším prodloužení.
Do roku 2026 či 2028?
Netroufám si to odhadnout. Přece jen už jde o značně "ojetý", ale stále spolehlivě fungující "automobil".
A co pak? Až ISS skončí?
Poměrně významně pokročily rozhovory o novém mezinárodním projektu "Brána do vzdáleného vesmíru", což bude stanice sestavená z amerických, ruských a japonských modulů.
Nákresy dokonce už existují. Zástupci Roskosmosu a NASA už se dohodli na této nové formě spolupráce.
Tato vědecká stanice by přitom měla létat na dráze blízké k Měsíci.
Bude trvale obydlena?
Zatím se s tím nepočítá.
Po nějakou dobu ji budou vždy obývat lidé, aby ji po odletu uvedli na nějaký čas do automatického režimu.
Z této stanice by mohl někdy kolem roku 2030 začít létat vícenásobně použitelný výsadkový modul s posádkou k Měsíci, přistát na něm a vrátit se zpět.
Postupně by na Měsíci mohlo vzniknout obydlené malé vědecké pracoviště.
Takže asi takové jsou až do třicátých let nejbližší plány v pilotovaném poznávání kosmu.
A Mars? Zúčastnil jste se přece mezinárodního projektu Mars 500, který se zabýval i soužitím lidí při tak dlouhém letu.
Jsou to všechno předčasné úvahy.
Především je nutné zjistit, co tak dlouhá izolace v extrémních podmínkách udělá s lidmi. I proto se koneckonců obnovují roční lety na ISS.
Let k Marsu se nám ale paradoxně vzdaluje tím víc, čím více víme o důsledcích pobytu člověka v kosmu.
S půlročními standardními lety po nízké oběžné dráze kolem Země, kde radiační pásy zachytí většinu zhoubného kosmického záření, se totiž ještě umíme vypořádat.
Ovšem už roční let bývá problém.
Co by ale s lidským organismem udělal dvouapůlroční let k Marsu v mikrogravitaci, to je stále velkým otazníkem.
A to pomíjím již zmíněné ničím nestíněné kosmické záření. Radiace je tedy zatím velkým problémem a překážkou v letech mimo oblast Země.
A nemohou člověka zastoupit při letech do vesmíru roboty?
Zatím jsme se opravdu ještě nepustili do mnoha věcí, které mohou levněji a bezpečněji zvládnout automatické sondy.
Pokud ale někdo politicky rozhodne, že dá peníze na let člověka k Marsu, a ti lidé tam budou - nehledě na rizika - ochotni letět, pak to po technické stránce není až tak nepřekonatelný úkol.
O jejich zdraví bych měl ale velké obavy.
Napadají mě třeba Číňané?
Oni se ani netají tím, že chtějí mít člověka na Měsíci a výhledově by rádi také k Marsu. Jejich ambice jsou v tomto směru velké a nepopiratelné.
Někteří členové kosmického týmu ESA před časem prohlásili, že je na čase se začít učit čínsky, a nedávno už dva členové tohoto týmu v Číně nacvičovali s čínskými kolegy nouzové přistání v kabině lodi Šen-čou.
Proč by to jinak dělali? Blíží se doba, kdy Čína začne sestavovat na nízké oběžné dráze svou modulovou stanici.
A Evropská vesmírná agentura (ESA) by tak mohla dosavadní spolupráci s Američany a Rusy na ISS rozšířit na Čínu.
A tohle vše spustil před šedesáti lety start "vousaté koule", jak se Sputniku-1 kvůli anténám přezdívalo?
Dá se to tak říci.
A to jsme ještě nemluvili o soukromém podnikání v kosmu. Tehdy něco podobného nikoho ani nenapadlo.
V říjnu 1957 šlo skutečně o významný mezník, třebaže se jednalo jen o ten "prostějšij Sputnik", jak sami Sověti přiznávali.
