Na neštovice tehdy umíral každý šestý nakažený - podle některých zdrojů i 30 procent lidí. Ti, co přežili, si s sebou často nesli trvalé následky. Ročně v Evropě umřelo na nemoc okolo 100 tisíc lidí a nevyhýbala se ani šlechtě. V dospělosti se nakazili a zemřeli například čeští králové Ferdinand IV. a Josef I. Habsburský.
Počátkem 18. století ale cestovatelé a badatelé přišli s možným řešením, které odpozorovali v Osmanské říši, dnešním Turecku. Tamní křesťanské komunity nechaly děti nemoc záměrně a kontrolovaně prodělat, a tak se jim už nikdy nevrátila.
Malým dětem se tehdy do drobné ranky na zápěstí nebo kotníku zanesl hnis z pravých neštovic. Nemoc pak většinou propukla pouze lokálně, kdy na těle vyskákaly pupínky, ale nedošlo k zasažení plic ani dalších důležitých orgánů. Tato praxe s sebou nesla i jistá rizika - občas se stalo, že nemoc přesto propukla naplno a člověk zemřel. Pravděpodobnost ale byla násobně nižší.
Za velkou propagátorku prvního očkování je považována aristokratka a spisovatelka Mary Wortley Montaguová, která pobývala v Turecku. V roce 1721, po návratu do Anglie, nechala takto naočkovat i vlastní dceru. Historik lékařství Karel Černý z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy ale podotýká, že podle nalezených dokumentů už v roce 1715 ve Vídni takto očkoval děti neznámý imigrant z Turecka.
Nový postup se ale setkal s nevolí, a to mezi obyčejnými lidmi i lékaři. Důvodů byla celá řada. "Argumenty proti očkování podléhaly módním změnám," vysvětluje český historik. Části populace se například nelíbilo, že se jedná o import z islámské země. "Lidé ale často zapomínali, že (muslimští) Turci očkování z náboženských důvodů odmítali," doplňuje.
Další důvod byl taky náboženský. "Lidé věřili, že Bůh rozhoduje, zda budou žít, nebo ne, a proto nemají právo do toho sami zasahovat. Parodoxně to byly stejné důvody, jako měli v Osmanské říši Turci," dodává Černý.
Proti očkování ale protestovali i někteří lékaři. Původně totiž variolaci, jak se metodě říká, prováděly ženy. Podle historika Černého to spadalo do péče o dítě, které se věnovaly porodní báby. Evropským lékařům se proto nelíbilo, že by se měli od žen něco učit. "Dnešní optikou jsou některé články, kterými tehdejší lékaři proti technice vystupovali, velmi urážlivé," dodává.
Dojička krav a zahradníkův syn
O necelých sto let později se začalo s očkováním, jak ho už známe dnes. Britský lékař Edward Jenner a další si všimli, že dojičky krav a jiní farmáři, kteří pracují s dobytkem, na neštovice neumírají. Často se nejprve nakazili kravskými neštovicemi, které pro člověka nebyly tak nebezpečné. Takto získaná imunita je pak chránila celý život i proti pravým neštovicím.
Jenner se v roce 1796 rozhodl svou teorii otestovat. Z puchýřů na rukou dojičky Sarah Nelmesové, nakažené kravskými neštovicemi, odebral hnis. Ten následně vpíchl do rukou Jamese Phippse, osmiletého syna svého zahradníka.
Chlapec dostal horečky a nebylo mu dobře, nedalo se to ale srovnat s klasickým průběhem pravých neštovic. Později ho lékař uměle nakazil i těmi, nemoc ale u chlapce nevypukla.
Černý vysvětluje, že Jennerův výzkum zaujal nejen další lékaře, ale i politiky ve světě. V roce 1807 zavedlo povinné očkování proti neštovicím Bavorské království, o dva roky později i Dánsko. Na českém území se začalo povinně očkovat v roce 1812, stejně jako v Rusku. Kromě zajištění očkování zadarmo lékaři také sami objížděli některé oblasti, například venkov, protože zemědělci si nemohli dovolit cestovat kvůli vakcíně do města.
"Bohužel z této doby nemáme mnoho dat. Výjimkou je Švédsko, které povinné očkování uzákonilo v roce 1816 a kde pak křivka úmrtnosti prudce klesla. Zatímco před očkováním, kdy se ale už v zemi prováděla variolace, na neštovice umíralo okolo sedmi tisíc lidí na jeden milion obyvatel, po zavedení očkování se to snížilo na pouhé jednotky."
Světové prvenství
V Anglii se ale o očkování debatovalo dál. Tamní tisk, který se tehdy vysmíval také Charlesi Darwinovi za jeho evoluční teorii, publikoval karikatury, podle nichž naočkovaní kravskými neštovicemi získají rysy jako dobytek.
Až v roce 1840 Británie zakázala metodu variolace a zavedla běžnou vakcinaci. Kravám jejich přínos medicíně už zůstal, vakcinace se totiž jmenuje po nich - z latinského vacca neboli kráva.
Postupně se objevila i další očkování, ačkoliv skutečný průlom v oboru nastal až ve 20. století. V Československu za první republiky rodičům, kteří své děti nenechali očkovat proti neštovicím, hrozila pokuta a 14denní vězení. Po druhé světové válce se v tuzemsku zavedlo i povinné očkování proti tuberkulóze nebo dětské obrně. Tu se v roce 1960 podařilo v Československu jako první zemi na světě naprosto vymýtit.
Ačkoliv se medicína od té doby opět vyvinula, důvody lidí, kteří s očkováním jako takovým nesouhlasí, se příliš nezměnily, tvrdí historik lékařství. "Argumenty jsou nevědecké, často se jedná o nějaká kulturní východiska nebo určitý konzervatismus," dodává Černý.
"Lidé, kteří myšlenky o odmítání očkování šíří, to dělají z ekonomické a někdy ideologické motivace," říká Černý. Připomíná, že například bývalý britský lékař Andrew Wakefield, který se v 90. letech minulého století podílel na podvodné studii, podle níž očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám způsobuje autismus, měl ve skutečnosti z věci finanční prospěch, a byl proto následně zdiskreditován.
