Od našeho zvláštního zpravodaje - Ruští vojáci si zřídili základnu ve skladu obilí na konci vesnice, kde po nich zbyla rozbitá vojenská technika a krabice od nábojů a raket. Obilí podle svědectví místních odvezly pryč nákladní vozy, zůstala tu jen kukuřice.
Když do vesnice vjíždíme naším autem s nápisem "press", v protisměru na nás začala mávat řidička. Zastavili jsme a srolovali okénko. "Odkud jste?" ptá se. "Z České republiky." "Tak pojeďte za mnou, něco vám ukážu, to musíte vidět," vyzývá.
Přijíždíme právě do tohoto velkého sila za vesnicí. Žena se jmenuje Arusik. Nezvyklé jméno pro Ukrajinku, ale paní vysvětluje, že pochází z Arménie a žije tady už osmnáct let. Ukrajinu a vesnici Lockyne považuje za svůj domov. Chce nám hlavně ukázat místo, kde ruští vojáci drželi zajatce. Uvnitř je jen holá betonová podlaha a sloupy.
"Tady je věznili. Udělali si tu základnu, byly tady tanky. Když jsme za nimi přišli a zeptali se, co s námi bude, že tady jsou rodiny s malými dětmi, řekli, že se nemusíme bát, že nás přijeli osvobodit," vypráví žena.
Pak ale vojáci chodili dům od domu a všechno prohledávali s tvrzením, že hledají zbraně. Začali bezdůvodně zatýkat. K místním se dostaly zvěsti, že ve vedlejší vesnici byla jedna dívka znásilněná. "Lidé měli strach a vůbec nevycházeli z domů a schovávali se ve sklepích, nebo utekli pryč. A když jsme přišli po odchodu okupantů sem do sila, zjistili jsme, že zničili všechno, co jsme ty roky budovali. Zemědělské stroje, střechu, sklady. Jestli přijdou znovu, tak asi odsud odejdu. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se Rusové tady k nám budou takto chovat. A pojďte už pryč, protože když to vidím, zase se mi chce brečet," říká nám Arusik.
Dílo zkázy dokonala noc z 15. na 16. července, kdy na silo dopadly ruské rakety. Prorazily střechu a vyhloubily několik kráterů. Přestože Lockyne je osvobozená vesnice, nepřítel je stále blízko. Smutnou ironií je, že několik stovek metrů od místa, kde vojáci drželi zajatce z vesnice, stojí památník Rudé armády. Když kolem něj projíždíme, nedaleko za vesnicí, kde je dnes frontová linie, zní dělostřelecká palba.
Reportáže z Ukrajiny
Reportéři Aktuálně.cz Martin Novák a Jakub Plíhal půl roku od zahájení ruské invaze projeli ukrajinskou jižní frontou a přinesli přímo z místa reportáže i fotogalerie:
- Ostřelují nás vším kromě atomovky. Ukrajinská pevnost Mykolajiv se stále drží
- Smrt může přijít kdykoliv. Ukrajinský Mykolajiv očima našeho fotoreportéra
- Rozdrtili Rusy, ale poslední kulku mají pro sebe. Reportéři v dějišti klíčové bitvy
- Manžela jsem našla v jámě, mučili ho. Reportéři v osvobozené vesnici na jihu Ukrajiny
- S ukrajinským vojákem na jižní frontě: Až vyženeme Rusy, vrátím se do milované Plzně
- Snímky z osvobozené vsi na jihu Ukrajiny: po Rusech zůstalo rozkradené silo a mrtví
- Vyhrajeme. Hrdá Oděsa vzdoruje válce, lidé se mezi opevněním snaží žít jako dříve
Sergejův tragický osud
Po několika týdnech okupace Ukrajinci na tomto území na pomezí Mykolajivské a Chersonské oblasti zahájila protiofenzivu. Rusové se pod tlakem z vesnice stáhli. Pro paní Taťánu, která žije v Lockyne v malém domku se zahradou, byl ale den odchodu okupantů nešťastným. Drobná žena nás bere k opuštěnému domu, kde ruští vojáci drželi v zajetí jejího manžela Sergeje. Osmašedesátiletý muž byl podle ní velkým ukrajinským vlastencem a vždy to dával najevo.
Když okupanti do vesnice přišli, jeden ze sousedů Taťány a jejího manžela se ukázal jako zrádce. Ukazoval vojákům, kde žijí lidé, které označoval za banderovce a nacisty. Rusové přitom opravdu pátrali po lidech, kteří bojovali na Donbase nebo byli v armádě. To ale nebyl Sergejův případ. "Byl vesnickým učitelem a takoví do armády ani nešli, protože by neměl kdo učit. Ale jednoho dne prostě přišli k nám domů, vyvlekli ho ven a odvezli autem," popisuje Taťána, jak vše začalo.
Mluví rusky, ačkoliv nám zdůrazňuje, že tak mluvit nechce a už dlouho nemluvila. Není to ojedinělý případ. Ruská invaze vede k tomu, že někteří Ukrajinci, dříve hovořící převážně rusky, přecházejí na ukrajinštinu. Z nenávisti k okupantům.
Taťána se dozvěděla, že manžela zadržují v jedné z budov, kterým říkali štáb. Chtěla mu přinést nějaké léky a jídlo, ale nepustili ji dál. "Pak jednoho dne zastavilo u naší zahrady auto a v něm byl Sergej. Něco měl s rukou. Ptám se ho, co se stalo, a odpověděl, že je postřelený. Ti vojáci, co ho přivezli, řekli, že za to nemohou, že ho jen přijeli ukázat. Zaběhla jsem do domu, abych Sergeje ošetřila, ale než jsem se stihla vrátit, byli pryč."
Mučili ho
Ve svém vyprávění se Taťána dostává ke konci okupace. "Ukrajinská armáda se blížila a okupanti ve spěchu odjeli. Přišli jsme do tohoto domu, kde Sergeje drželi, ale nikoho jsme nenašli. Byl prázdný. Ptali jsme se lidí v sousední vesnici, jestli neviděli, že v koloně převážejí jednoho staršího zajatce, ale nikdo nic nevěděl. Tehdy jsem si slíbila, že Sergeje dostaneme zpátky, i kdyby ho odvlekli na Krym," říká.
Bohužel ale na anektovaném poloostrově nebyl. Ani neodjel s kolonou z vesnice. "Další den nám volal známý, ať přijdeme znovu k tomuto domu. A musím prý být silná a statečná. V tu chvíli mi bylo jasné, že ho našli a že je mrtvý. Hrůza ale předčila moje očekávání. Byl v jámě v zemi za domem a měl ruce a nohy strašlivě pokroucené a prsty zohýbané. Tvář jsem ani nemohla poznat, něco mu na ní dělali s nožem. Před zastřelením ho mučili," končí své vyprávění žena, která má s manželem Sergejem dva syny. Jeden je teď s ní v Lockyne, druhý bojuje na Donbase.
Po skončení rozhovoru projíždíme vesnicí kolem už nefunkční vodárenské věže, u silnice na nás mává skupina dětí. Přibržďujeme a hned je jasné, jakou hru hrají. Protože je v této oblasti mnoho kontrolních stanovišť ukrajinské armády, děti si na ně hrají.
Drží klacky jako zbraně a říkají, že chtějí vidět naše dokumenty. Usmíváme se, ukazujeme pasy a oni mávají, že můžeme jet dál. V dálce z nedaleké fronty opět zní dělostřelecká palba. V pondělí obránci oznámili, že spustili očekávanou velkou ofenzivu přímo na Rusy ovládaný Cherson a okolí.
