Sešli jsme se o přestávce semináře Filmem proti bezpráví a chudobě, který se konal v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.
"Budeme si tykat, pro mě, když někomu vykám, je to těžký," říká češtinou s britským přízvukem, občas prokládanou anglickými slovíčky, absolvent oboru politická filosofie na prestižní Harvardově univerzitě a toho času filmař Petr Lom.
Tvůj první film byl z Kyrgyzstánu, potom ses pokoušel natáčet v Turkmenistánu, teď jsi přivezl film ze Sin-ťíangu. Co tě na Střední Asii přitahuje?
To je jenom, jak se říká, "coincidence", shoda okolností. Já jsem vyučoval na Středoevropské univerzitě v Budapešti, která přijímala studenty z postsovětských republik, takže jsem měl možnost cestovat. V Kyrgyzstánu jsem dělal nějaký výzkum a přišel jsem na téma unášení nevěst.
Jaký byl rozdíl ve filmování v Kyrgyzstánu a Číně?
Obrovský. V Kyrgyzstánu jsem měl velkou volnost, protože to je demokracie, i když s chybami, ale je. Neměl jsem strach, že mně někdo sleduje, ale v Sin-ťiangu je to úplně naopak. To je uzavřený stát. Musíš stále dávat pozor, co točíš, kam jdeš atd.
Snažil ses natáčet film také v Turkmenistánu, ale nepovedlo se ti to. O čem měl ten film být?
Chtěl jsem udělat film o té diktatuře, která tam stále je, i když Turkmenbaši zemřel. Byl jsem trochu naivní a myslel si, že bych tam mohl udělat film tajně, ale to byl prostě omyl. V Sin-ťiangu jsem se poučil, že když chci udělat film v jakémkoliv uzavřeném státě, tak to musím udělat oficiálně. V tom případě jsou ovšem možnosti, co bych mohl točit, omezené.
Co bys tedy doporučil lidem, kteří by chtěli natáčet v Číně nebo jiné uzavřené zemi?
Musíš získat povolení. Hlavně když chceš udělat film, který popisuje delší časový úsek. Jestli točíš jen nějakou reportáž, tak to asi není nutné.
Petr Lom o sobě:
Narodil jsem se v Československu, ale po roce 1968 jsme emigrovali do Kanady. Doma se mluvilo česky, proto jsem jazyk nezapomněl. Studoval jsem na univerzitě v Torontu a potom jsem udělal na Harvardu doktorát z politické filozofie. Ale teď už točím jen filmy.
Tvůj nový film se točí kolem provazochodectví. Můžeš tento ujgurský fenomén nějak přiblížit?
To je historická tradice. Světový rekordman Ahdili pochází ze Sin-ťiangu. On je známý po celém světě. Přešel na laně mezi věžemi mrakodrapu Petronas v Malajsii, přehradu Tři soutěsky, chtěl taky přejít niagarské vodopády, ale to se nepovedlo, protože jeho pomocníci utekli do Kanady (smích). Ale je slavný, takže jsem doufal, že bych na toto neutrální téma mohl povolení dostat a natočit realitu Ujgurů.
A ten mistr světa?
Jo, ten žije, párkrát jsem se s ním setkal, ale on žije v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu. Ze začátku jsem si myslel, že bych mohl udělal film o něm, ale to by nebylo tak zajímavé.
Zkoušel jsi chodit po provaze?
Jo, ale já mam děsný strach. Taky jsem moc těžký, tak bych to tam všechno rozflákal (smích).
Jaký je rozdíl točit s dětmi a s dospělými? Nebáli se tě, kvůli tvé výšce? (Petr měří více než dva metry)
Ne, naopak, jsem docela malý (smích). Když točíš s dětmi, máš velkou zodpovědnost, aby třeba neřekly něco nevhodného, co nemají, třeba o náboženství. Ale i tak je točit s dětmi rozhodně zajímavější než točit s dospělými.
SPECIÁL k festivalu JEDEN SVĚT: ZDE
Velmi dojemná scéna je ta, ve které si s dětmi povídáte o Marxovi, Leninovi, komunismu, socialismu apod. Neměli jste s ní nějaké problémy?
Kontrolovali mi nějaké pásky, ale tuhle náhodou ne. Ona je to taková docela naivní scéna. Když jsem to různě ukazoval a ptal jsem se Ujgurů, jestli si můžou dělat blázny z Lenina, nebo ne, tak říkali, že prý jo, že se to tak vážně už nebere.
Přesto jsi musel některé scény vystřihnout...
Jo, hodně jsem jich musel vystříhat, protože oficiálně děti nemohou být do 18 let věřící, ale Ujguři věřící jsou. To je taková schizofrenie. Takže hodně scén, kde se třeba děti modlí, jsme museli smazat, protože ony se nesmějí modlit. To není dobrý nápad tam takové záběry dávat. Potom třeba nějaké rozhovory. Jedna učitelka mi říkala, že její manžel je deset let zavřený. Takové scény jsou zajímavé, ale nemůžou tam zůstat.
Jak intenzivní je pronikání čínské kultury do Sin-ťiangu?
Velmi. Čím dál tím větší, i demograficky. To jsem nemohl ve filmu ukázat, že před třiceti lety tam bylo pět procent Číňanů a 95 procent Ujgurů. Ale Čína provádí velkou řízenou migraci do Sin-ťiangu a do jiných oblastí, kde jsou menšiny. Aby tam těch Ujgurů bylo méně, aby se z nich stala menšina. Já teda nevím, jestli se to stane, ale říkají, že během pár let se tam bude vyučovat už jen v čínštině.
Na druhé straně existují názory, že problém Ujgurů je, že se odmítají učit čínsky, na rozdíl např. od původních kmenů na severu Ruska
To nevím, ale je logické, že když ti mladí vidí, jaké mají možnosti do budoucna, že se chtějí učit čínsky.
Tvůj minulý film byl o unášení nevěst v Kyrgyzstánu. Před dvěma lety jsi doufal, že ten film promítnou na všech školách v Kyrgyzstánu. Stalo se?
No, stalo se i nestalo. Já jsem filmař, a tak nemám moc možností, abych zároveň pracoval jako aktivista. Já jsem to dal jedné organizaci v Kyrgyzstánu, a ona s tím měla pracovat, ale důležité je, že organizace Human Rights Watch vydala minulý rok o unášení nevěst zvláštní zprávu. To téma se dostalo do povědomí nejen v Kyrgyzstánu, ale po celém světě.
Co chystáš do budoucna?
Teď jsem dokončil takový krátký film, který jsem natočil na severu Pákistánu, což je taky vlastně Střední Asie. Rád bych se vrátil do Turkmenistánu, teď je ještě zajímavější než za Turkmenbašiho, snad se to trochu otevře, ale prozatím to nevypadá.
Jak ses vlastně k filmování dostal?
Já jsem vyučoval politickou filozofii a trochu mě to přestalo bavit. Nebavilo mě pořád sedět na univerzitě v knihovně a dělat jenom tu politickou teorii.
Jaký je rozdíl mezi učením na univerzitě a předáváním informací pomocí dokumentárního filmu?
Je to podobné. Ale ten způsob je stejný, jako když chceš vydat článek nebo knížku. Možná je to méně didaktické. Některé filmy o lidských právech jsou strašně dogmatické, jenže realita je většinou mnohem komplikovanější. Pro mne je film více záležitostí instinktu a emocí než přemýšlení.
