Heslo "Zvládneme to" od té doby vstoupilo v takovou známost, že jej i neněmecká média citují v původním znění: Wir schaffen das. Kancléřka větu ale vyslovila takřka mimoděk. "Německo je silná země. Zvládli jsme toho už tolik - a zvládneme to," prohlásila a použila při tom stejná slova, jaká znají tisíce německých dětí z úvodní znělky oblíbeného seriálu Bořek stavitel.
"Byl jsem zrovna v Budapešti na nádraží. Spolu s dalšími desítkami tisíc lidí jsme žádali, aby se otevřely hranice," vzpomíná dnes jednatřicetiletý Syřan Tareq Alaows na strastiplnou cestu do své nové vlasti. Mladý právník opustil domovský Damašek, kde pracoval jako lidskoprávní obhájce u místní pobočky Červeného kříže. "Z domova jsem odešel v půlce července. Zbytek mojí rodiny jít nechtěl. Nejdřív jsem se dostal do Turecka, odkud jsem na nafukovacím člunu přeplul na řecký Lesbos," popisuje první část takzvané balkánské migrační trasy.
Během prvních deseti měsíců roku 2015 tudy do Evropy přišlo asi 700 tisíc lidí. Kancléřka Merkelová 31. srpna rozhodla, že uprchlíci mohou vstoupit na německé území a později zde požádat o azyl. Takové rozhodnutí bylo v rozporu s pravidly takzvaného dublinského systému. Oficiálně by měli uprchlíci a migranti požádat o ochranu v té zemi, kde poprvé vstoupili na půdu Evropské unie. Kvůli obrovskému počtu lidí, kteří tehdy do Evropy přicházeli, ale nebylo možné takové pravidlo dodržet. Běženci zůstávali často v katastrofálních podmínkách v Řecku, balkánských zemích nebo Maďarsku.
Začlenit je do německé společnosti se převážně podařilo, vyplývá z řady průzkumů, zveřejněných při příležitosti pátého výročí vrcholu migrační krize v Evropě. Zhruba polovina z těch, kteří do země přišli po roce 2013, si během pěti let našla práci. Jsou tak v hledání úspěšnější než jejich předchůdci z dřívějších let, ale pořád zaostávají za celkovou populací, ve které pracují tři čtvrtiny lidí.
Německý institut pro ekonomický výzkum (DIW) k tomu uvádí, že uprchlíci, které přijalo Německo, většinou ve své zemi původu patřili ke vzdělanější části společnosti a díky tomu se rychleji učí německy a jsou úspěšnější v hledání práce. Přesto si kvalifikované zaměstnání v Německu najde méně než polovina všech uprchlíků, 44 procent z nich dělá manuální či neodbornou činnost. Pravděpodobnost, že bude mít práci žena s uprchlickou minulostí, je navíc jen asi poloviční oproti mužům.
"Vláda nepráva"
Celkově jsou navíc uprchlíci méně vzdělaní než německé obyvatelstvo jako celek - a mnohým z těch, kteří si zatím práci nenašli, to bude kvůli jejich chybějící kvalifikaci trvat ještě velmi dlouho. Vzdělání si doplňuje asi pětina všech dospělých uprchlíků, vyplývá z analýzy Institutu pro výzkum pracovního trhu a zaměstnání.
Syřan Tareq Alaows přiznává, že Německo nebylo jeho vysněnou zemí pro začátek nového života. "Věděl jsem ale, že čím hlouběji do Evropy proniknu, tím to bude lepší. Hledal jsem místo, kde budu moct vést dobrý život," vysvětluje svou motivaci. Německy se naučil velmi rychle, najít první práci mu trvalo jen půl roku a dodnes působí v organizacích, které samy uprchlíkům pomáhají. "Žiji v Berlíně, mluvím plynně německy, získal jsem azyl, pracuji ve svém oboru, stojím na vlastních nohou. To je nejvíc, co jsem si mohl přát," říká.
Německá kancléřka byla za své rozhodnutí z roku 2015 opakovaně kritizována. Její tehdejší ministr vnitra Thomas de Maiziére připustil, že v některých okamžicích úřady skutečně ztratily nad situací kontrolu. Jeho nástupce, bavorský premiér Horst Seehofer, popsal rok 2015 jako období "vlády nepráva".
Než Evropská unie o rok později uzavřela migrační dohodu s Tureckem, která příchod migrantů pozastavila, přišlo do Německa zhruba 1,2 milionu lidí. Země se tou dobou potýkala s útoky na zařízení, v nichž uprchlíci čekali na zpracování svých azylových žádostí. A výhrůžkám pravicových extremistů čelí politici, kteří se v pomoci uprchlíkům angažovali. Na Nový rok 2016 naopak zemí otřásly sexuální útoky uprchlíků na ženy na nádraží v Kolíně nad Rýnem.
Ve volbách o dva roky později se s protimigrační rétorikou poprvé od éry nacistického Německa dostala do spolkového parlamentu krajně pravicová strana, Alternativa pro Německo. Poukazuje mimo jiné na to, že právě migranti a uprchlíci jsou častěji než zbytek populace pachateli násilných trestných činů. Sociologové to vysvětlují tím, že mezi uprchlíky jsou nadprůměrně zastoupeni mladší muži, kteří jsou obecně k trestné činnosti náchylnější.
Nevěřím, že v Sýrii to bude lepší ani za 50 let
V Sýrii jsem učila matematiku. S mojí sedmiletou dcerou jsme utekly před válkou nejdříve do Turecka, kde jsme žily dva roky. Pak jsme letěly do Milána. Po třech nocích na letišti, kde se nás pokusili přimět požádat si o azyl v Itálii, jsme nasedli na autobus do Mnichova. 20. července 2015 jsme konečně dorazili do Německa.
Mám v Německu dvě sestry, ale především mě zlákalo to, že je tu demokracie a také německá ekonomika je dobrá. Teď žijeme s dcerou v malém městečku v Hesensku, já pracuji v obchodě s domácími potřebami.
Kancléřka Merkelová je velmi lidská, ale zároveň schopná. Podle mě Německo migrační krizi zvládlo. Do Sýrie bych se ráda podívala na návštěvu, ale napořád už ne. Nevěřím, že se to tam zlepší, ani za 50 let!
Lara Chaarová, 36 let, prodavačka z Aleppa
Škola, základ života
Z průzkumů vyplývá, že místem, kde se začleňování mladých cizinců do německé společnosti daří obzvlášť, jsou školy. "Jejich pocit, že do své školy patří, je ještě silnější než u jejich vrstevníků," hodnotí institut DIW. Přes 90 procent uprchlíků mluví ve 12 letech se svými přáteli převážně německy. A žádný problém nedělá telefonický rozhovor v němčině ani Lawandu Hasanovi, kurdskému uprchlíkovi z Kobani na severu Sýrie. S rodinou odtamtud utekl do Turecka, když město dobyl Islámský stát.
"Kdyby nebyla válka, už bych teď byl nejspíš na univerzitě. Můj otec byl učitel, byli jsme taková akademická rodina," popisuje. Teď složil německou maturitu a na vysokou školu se teprve chystá. Přihlášku poslal kromě vysněné medicíny i na politologii a psychologii. "O Německu jsem dřív věděl jen to, že je tu demokracie a možnost studovat. Když jsme žili v Turecku, museli jsme s bratry pracovat," vysvětluje, proč se nakonec před pěti lety vzepřel vůli rodičů a vydal se na cestu na západ. I on, tehdy šestnáctiletý, prošel balkánskou trasou.
Ztratil jsem svou minulost
V Sýrii jsem pracoval jako právník, odejít jsem se rozhodl v červenci roku 2015. Cesta až do Německa mi trvala necelé dva měsíce, přijel jsem tam přesně 4. září. Většinu cesty jsem prošel pěšky, například v Řecku na Lesbu tehdy měli místní lidé zakázáno nás svézt autem, i když nám dávali po cestě jídlo a pití a doprovázeli nás. Bylo mi jasné, že v Řecku ani Maďarsku zůstat nechci, slyšel jsem o rasistických názorech některých lidí, kteří tam žijí. Pokračoval jsem prostě dál, dokud to šlo.
První měsíce v Německu jsem měl jen svůj mobil a pár učebnic němčiny, které jsem našel v uprchlickém táboře. Tak jsem se začal učit. Postupně jsem víc a víc překládal i pro ostatní uprchlíky, mluvil jsem totiž taky slušně anglicky. Potkal jsem díky tomu lidi z několika organizací, které se v pomoci cizincům angažují, tak jsem našel svou první práci. A pracuji v té oblasti dodnes.
Integrace pro mě znamená schopnost spolužití. A troufnu si říct, že jsem se za těch pět let s Německem sžil, i když mě znepokojují xenofobní nálady, se kterými se potkávám. Moje matka a bratr jsou stále v Damašku, otec zemřel. Teď se pokouším je dostat sem za mnou.
Příchodem do Německa jsem ztratil svou minulost. Když přemýšlím o svém životě, vidím dvě různé osoby. Jedna zůstala v Sýrii, se vším dobrým a špatným, co jsem tam zažil. A pak je druhý člověk, který se narodil v Německu. A který se toho naučil tolik nového, že na konci toho procesu je někdo jiný, než kdo zůstal v Sýrii. Když si povídáme s kamarády o životě dřív, je těžké uvěřit, že se některé věci skutečně staly. Připadají mi jako sen.
Jestli se chci vrátit do Sýrie? První, automatická odpověď by byla, že jasně. Ale neumím si vlastně představit, že bych se svého nového života vzdal. Nechci těch pět let ztratit.
Tareq Alaows, 31 let, právník z Damašku
Papíry, papíry, pořád nějaké papíry
"Byrokracie!" vyhrkne Lara Chaarová bez zaváhání odpověď na otázku, co ji v Německu zklamalo. "Všechno v téhle zemi trvá tak strašně dlouho," stěžuje si šestatřicetiletá svobodná matka a učitelka matematiky původem ze syrského Aleppa. Do Německa se přestěhovala za svými dvěma sestrami, které zde žily ještě před tím, než v Sýrii v roce 2011 propukla protirežimní revoluce a následná občanská válka.
Podobně jako Tareq Alaows a Lawand Hasan už získala v Německu azyl. Na povolení k trvalému pobytu Chaarová ale čeká už dva roky, i když podle svých slov splnila všechny podmínky, které jí úřady daly. Německo je federální republika a odpovědnost za jednotlivé aspekty migrační politiky si mezi sebe rozděluje centrální vláda v Berlíně, spolkové země i města a obce. Problémy s "papírováním" považuje za největší zklamání a zároveň překážku života v Německu každý z oslovených syrských utečenců. "Dopisy pořád odněkud chodí, pořád musím někam něco posílat," stěžuje si jeden z nich.
Jsem černá ovce rodiny
Jsem Kurd. Moje rodina kvůli tomu měla těžký život v Sýrii i Turecku, kde jsou rodiče s bratry dodnes. Svoji čtyřicetidenní cestu do Německa bych popsal jako boj o přežití. Člověk buď zůstane naživu, nebo ne - o nic víc tam nejde. Můj otec plakal, když jsme se loučili, nechtěl, abych odcházel. Ale já byl vždycky tak trochu černá ovce rodiny. Věřil jsem navíc, že budou moct přijít za mnou. To teď ale nejde.
Jestli to stálo za to? Jednoznačně. Žiji v míru. Na Blízkém východě je pořád jen válka. Lidé tam umírají denně, bez jakéhokoliv důvodu. V Turecku je zase ekonomická krize. Já ale nechci prožít svůj život jako oběť. Chci vystudovat, najít si práci, postavit se na vlastní nohy. Mám německé kamarády, mluvím německy, stal se ze mě za těch pět let mnohem otevřenější člověk. Proto se cítím integrovaný.
Lawand Hasan, 21 let, student z Kobani
Německo se kvůli nedostatku úředníků a složitým procesům potýká se zahlcením systému. Asi 200 tisíc lidí má status takzvaných tolerovaných, což znamená, že v zemi nesmějí pobývat, ale ani jim nehrozí deportace. Řada z nich zůstává v Německu za podobných okolností i dlouhé roky. Dalších asi 50 tisíc nemá žádný právní status, tedy nemohou pracovat ani chodit do školy. Někteří se nesmí po Německu ani volně pohybovat.
"Je obrovský rozdíl v tom, jak se daří integrovat lidi, kteří získají nějakou formu ochrany, a ty, kteří jsou jen tolerováni nebo odmítnuti," popsala problém pro týdeník The Economist Victoria Rietigová z think-tanku German Council on Foreign Relations. Upozorňuje, že podle německého práva nezískají ani děti takových uprchlíků, které se narodily v Německu, automaticky německé občanství. Hrozí jim tak deportace do země původu, v níž možná nikdy v životě nebyly. "To je populace, které bychom se měli obávat," míní Rietigová.
Merkelová se chystá do důchodu
Když své "Zvládneme to" Merkelová opakovala při dalších příležitostech během podzimu 2015, bylo to už s mnohem větším důrazem než poprvé. Zpětně ale sama přiznala, že heslo nakonec zavrhla, jako "vyprázdněnou frázi", které však kritici i obhájci její migrační politiky přičítali až příliš velký význam.
Integrace pro mě znamená najít harmonii
Do Německa jsem přišel ještě před propuknutím krize v létě roku 2015. Pomohla mi organizace Reportéři bez hranic, protože jsem v Sýrii pracoval jako novinář a pronásledoval mě režim prezidenta Bašára Asada. Situace se pořád zhoršovala, byl jsem ve vězení, sledovaly mě tajné služby. Moje žena a dcery odešly se mnou. Měli jsme opravdu velké štěstí, že nás vzali letadlem přes Libanon rovnou do Německa, kde jsem dostal politický azyl.
Od léta 2015 pravidelně přispívám do německých novin. Píšu o svém životě tady, o uprchlících a politické situaci v Sýrii. Je to jiné, než co jsem dělal dřív. Tady mi chybí kontakty i znalost jazyka. Ale bylo mi už přes 40, když jsem do Německa přišel, takže moje očekávání bylo hlavně být v bezpečí a stabilitě, což se mi podařilo. Řada mých známých vůbec nemůže pracovat ve svém oboru. Se ženou si teď děláme kurz na pokročilou úroveň němčiny, je to pro nás velký problém. Moje tři dcery chodí do školy, ty samozřejmě mluví úplně plynně.
Věřím, že my uprchlíci můžeme německou společnost obohatit, stejně jako ona toho hrozně moc dala nám. Když Merkelová řekla, že to zvládneme, neměla tím na mysli, že musíme splynout. Šlo o to, že musíme znát svá práva i povinnosti. Německo nám dalo hodnoty spojené se svobodou - demokracii, důstojnost a respekt. A my mu můžeme prospět našimi vlastními hodnotami, jako jsou štědrost, rodinné tradice, společenskost.
Každý den myslím na návrat domů. Kdyby to šlo, jel bych hned. Mám Německo velmi rád, ale moje země je Sýrie. Přišel jsem jen proto, že doma už nešlo dál být. A pomalu ztrácím naději, že se to někdy změní.
Yahya Alaous, 46 let, novinář ze syrského Damašku
Podle expertů je nyní nejvyšší čas změnit přístup. Pravidla pro udělování pobytu by se v Německu měla změnit tak, aby co nejméně lidí zůstávalo bez jakéhokoliv legálního statusu, a tedy zcela mimo dohled úřadů a bez záchranné sítě sociálního systému. Zároveň by se mělo výrazně zrychlit a zefektivnit zpracovávání azylových žádostí, včetně následného vyhošťování těch, kteří nárok v Německu zůstat nezískají.
Během koronavirové pandemie zůstalo téma migrace v pozadí, ale zemi příští rok čekají parlamentní volby, po kterých se kancléřka Merkelová chystá do politického důchodu. Úkol reformovat migrační politiku tak připadne na toho, kdo vedení vlády a země převezme po ní. Od roku 2015 se lídrům evropských zemí nepodařilo najít shodu na nových společných pravidlech pro udělování azylu uprchlíkům. I tento úkol tak ještě státy unie čeká, jestli budou chtít zabránit opakování krizových scén z léta 2015.
Německá společnost zůstává v tomto ohledu hluboce rozdělená. Počet těch, kdo si kvůli migraci dělají "velké starosti", se sice za posledních několik let snížil, stále je to však bezmála třetina společnosti. Když letos v únoru turecká vláda oznámila, že migrační dohodu z roku 2016 odmítá dál dodržovat, takřka polovina (48 procent) Němců vyjádřila názor, že by jejich země těmto uprchlíkům měla pomoci a poskytnout jim azyl, a to i pokud ostatní evropské země pomoc odmítnou. Téměř stejný podíl (49 procent) s tím ale nesouhlasí.
Video: Slavná věta Angely Merkelové
