Epidemiolog Roman Prymula přišel s konceptem takzvané chytré karantény, která počítá se sledováním pohybu konkrétních osob, pokud k tomu dají souhlas. Může to být nebezpečné?
Je určitě potřeba být víc opatrný než u anonymních, hromadných dat. Klíčové je, aby se to opatření zavádělo jen s informovaným souhlasem těch, kterých se týká. Zároveň si musíme uvědomit, že takový souhlas neříká "ano, dovoluji vám narušit moje soukromí, moje občanská práva a svobody", ale je projevem zájmu podílet se na něčem v zájmu společnosti. Je to souhlas s využitím zcela konkrétních dat, za zcela konkrétních okolností, za zcela konkrétním účelem: ochránit nás, naše blízké i lidi, které neznáme.
Plošné údaje od mobilních operátorů už nyní mají k dispozici úřady například na Slovensku nebo v Německu. Podobné trasování lidí podle vás může fungovat?
Záleží na fázi rozšíření nákazy. Pokud se začne hned na začátku, když infekce ještě není tolik rozšířená, může to být velmi užitečné. Později, když se šíří exponenciálně, což je něco, čím je Covid-19 typický, už sledování tras lidí, dotazování, s kým se viděli, sledování těchto kontaktů může být příliš pomalé.
Český návrh počítá s trasováním nakažených po skončení celkové karantény, až se každodenní nárůst případů podaří dostat pod kontrolu. To dává smysl?
Ano, protože tam by se rychlost šíření měla zase snížit. Jinak by mohlo dobře fungovat také takzvané okamžité sledování, které svým výzkumem podpořili například kolegové z Oxfordské univerzity.
Má sledování nakažených nějaké další překážky, třeba technické?
Ano, když lidé bydlí v domech, ve kterých je spousta bytů a lidí, tak je otázka, jak ta data budou detailní a přesná, jestli běžné mobily vůbec sledování umožní. Všichni navíc chytrý telefon mít ani nemusí. Lidé, kteří chtějí izolaci porušit, mohou telefon nechávat doma.
Co je chytrá karanténa?
Jedná se o opatření, které by podle náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymuly mohlo zhruba po Velikonocích nahradit stávající přísná omezení vycházení a sdružování, která se týkají celého obyvatelstva a negativně dopadají na ekonomiku Česka.
Základem takzvané chytré karantény je mapování pohybu nakažených osob za pět dní zpětně od zjištění nákazy. Údaje z jejich mobilních telefonů a platebních karet mají umožnit dohledání a otestování osob, se kterými se nemocní během infekčního stádia potkali na dobu delší než 15 minut.
Jednotliví nakažení budou muset dát úřadům ke sledování a sběru dat svůj souhlas, případně bude jen na nich, jak upřímní se rozhodnou být v přiznávání kontaktů s dalšími lidmi. Ti všichni poputují do preventivní karantény a podstoupí test na koronavirus.
Stejná data by měla podle Prymuly sloužit také ke kontrole, zda dotyční karanténu dodržují. O bezpečí citlivých osobních údajů se náměstek ministra zdravotnictví neobává.
Opatření začali hygienici testovat v pondělí na jižní Moravě. Prymula očekává, že umožní zachytit až čtyři pětiny všech případů nákazy.
Co s tím?
Důležité je, aby o těchhle možných potížích úřady vůbec věděly. Přesně proto potřebujeme do týmu, který na tom bude pracovat, zahrnout i jiné profese.
Třeba někoho, kdo bude lidem vysvětlovat, proč není dobrý nápad karanténu obcházet?
Přesně. Pokročilé technologie obecně naráží na takzvanou "mezeru připravenosti", tedy nedostatky v tom, jak moc lidé chápou, co je daná technologie zač, jak může pomoct nebo naopak uškodit. Určitě potřebujeme, aby tohle někdo vysvětloval.
Často se ale musíme zorientovat sami. Česká aplikace Mapy.cz například vyzvala uživatele, aby umožnili sledování své polohy, a pomohli tak vystopovat nakažené. Souhlasily s tím stovky tisíc lidí. Podle čeho se má obyčejný člověk ve vypjaté době pandemie rozhodovat?
První otázka by asi byla, jestli ta aplikace skutečně může přispět k tomu, co slibuje, tedy ochránit mě i lidi kolem.
Slibuje, že uživateli dá vědět, kdyby se pohyboval v oblasti se zvýšeným výskytem nakažených lidí. Na podobném principu už sledování jinde funguje, takže na první pohled se zdá, že ano. Jak ale odhalit, jestli to nemá háček?
Já osobně bych rád věděl, jak to trasování funguje. Čím firma garantuje, že nikoho nediskriminuje, že sesbíraná data jsou v bezpečí. Jak to třeba testovali? Prostě se zajímat víc než jen kliknout na výzvu, která se mi zobrazí v telefonu, a okamžitě stahovat nebo souhlasit.
Měli bychom se držet rad, které nám dávají úřady nebo zdravotníci. Jestli jim podobná iniciativa může pomoct, tak bych očekával, že ji podpoří nebo že s daným soukromým poskytovatelem rovnou spojí síly.
Další velká otázka je, jestli tu s námi trasování a další podobné zásahy nezůstanou i poté, co krize pomine. Vždycky přece bude potřeba bránit druhé vlně nákazy, opětovnému rozšíření viru, to jsou velmi relevantní argumenty. Na co si dát pozor?
Jakákoliv opatření musí mít od začátku nastavena omezení.
Kdo je David Leslie
Leslie je odborník na digitální etiku, zaměřuje se především na využití moderních technologií vládami a státní správou. Britskému kabinetu radí s možnostmi etického využití umělé inteligence. Vystudoval politické myšlení na britské University of Cambridge, doktorát získal na Yale University v USA. Nyní působí na Institutu Alana Turinga, předním britském vědeckém pracovišti, které se zaměřuje na datovou vědu a umělou inteligenci.
Třeba časové ohraničení?
Ano, přesně tak. Navázat je na vývoj šíření nákazy, objevení léku nebo vakcíny. A to jak mazání nasbíraných dat, tak vyřazení aplikace z provozu, pokud nějaká vznikne. A také omezení z hlediska přiměřenosti.
Je v nouzovém stavu přiměřený větší zásah do soukromí než za běžných okolností?
Ano, celé se to ale odehrává v určitém kontextu. Žijeme v demokracii, chodíme k volbám, máme možnost ovlivňovat naše životy, jsme zvyklí na to, že se nás vláda ptá na souhlas.
Ceníme si našeho soukromí, práv, svobod. Za určitých okolností ale můžeme trochu oslabit jejich prioritu, třeba právě s ohledem na ochranu zdraví. Musíme se jich ale samozřejmě pevně držet, zejména až pandemie pomine a vrátíme se k běžnému fungování.
Izraelský historik a filozof Yuval Noah Harari varuje, že přesně tohle oslabení se může zvrtnout. Že pandemie koronaviru může být bodem zlomu v boji o soukromí, kdy se nám demokratickou kontrolu nepodaří udržet. Neobáváte se toho?
Určitě je tu to nebezpečí a je v pořádku mít se na pozoru. Podle mě je to ale naopak příležitost nastavit pravidla, jak spolu mohou fungovat technologické inovace a demokratická vláda. Harariho pojem "bod zlomu" naznačuje, jako kdyby se nám situace vymykala z rukou. Možná je to pocit, který teď panuje ve společnosti obecně, nejen ve vztahu k technologiím, já ale nemyslím, že je to pravda. My a lidé, které jsme si demokraticky zvolili, ovládáme technologie, ne naopak.
V souvislosti s Covid-19 se často hovoří o dobrém příkladu jiných asijských zemí, nějaký způsob sledování lidí mají v Jižní Koreji či Singapuru. Čím se můžeme inspirovat?
Zajímavý je třeba příklad Singapuru a jejich aplikace Trace Together (tamní úřady ji nyní poskytly vývojářům volně k dispozici, aby ji mohli napodobit, pozn. red.). Její fungování je založené na souhlasu uživatelů a lidé jsou si vědomi toho, že jejím používáním přispívají k zdraví společnosti. Ale myslím, že spíš než abychom se snažili napodobit nějaký model nebo zemi, měli bychom si vyvinout vlastní přístup.
Pro Evropu je tato krize nová situace, máme na ni vůbec potřebné zákony, pravidla?
V angloevropském kontextu se v posledních letech o těchto věcech hodně mluvilo. Jak technologie rozvíjet zodpovědně, jak do toho procesu zapojit občany. Evropská unie je ve srovnání s Asií, ale také třeba se Spojenými státy hodně napřed.
Jak bychom měli jako veřejnost vládu hlídat? Měl by se třeba na sbíraná data vztahovat zákon o svobodném přístupu k informacím, tedy abych jako občan měla nárok na to, vědět, kdo všechno a jaká přesně data o mně shromažďuje?
Určitě. Ale je potřeba zdůraznit, že tenhle způsob dohledu se dá uplatnit až zpětně - poté, co už ta data někdo používá.
Jaký ještě jiný dohled je možný?
Úřady musí dát veřejnosti vědět, že nějakou technologii připravují a k čemu má sloužit. Vzniknout by měla nezávislá komise, poradní orgán, který by kromě vývojářů a politiků zahrnoval i zástupce občanské společnosti, tedy těch, jejichž životy opatření ovlivní.
Nyní se hodně hovoří o vládních opatřeních. Není ale namístě zamyslet se i nad obrovským množstvím dat, které o nás sbírají už nyní různé soukromé společnosti?
Určitě ano. Ty firmy navíc mnohem méně než vlády mluví o tom, jaká všechna data sbírají a k čemu je používají, jak nás s nimi ovlivňují. Ano, díky tomu, že jim svěříme své údaje, můžeme využívat jejich služby. Obecně ale náš zisk je mnohem menší než to, že díky sdílení dat s vládou zachráníme někomu život.
