Oksaně vyšla na začátku září v Česku v nakladatelství Brána kniha Deník uprchlice. Na 186 stranách popisuje drama několika dnů, kdy máma s dcerou různými dopravními prostředky během různých zvratů míří přes Lvov, polsko-ukrajinskou hranici, zase Lvov, Užhorod, Čop, slovensko-ukrajinskou hranici, Ostravu a detenční tábor ve Vyšních Lhotách až do pražského bytu, který se stal jejich novým domovem.
"Moje kniha je vlastně o tom, že i když válku odmítáte a jste pacifista, tak si vás někdy najde, aniž byste to mohl ovlivnit," říká v Praze v kavárně na zastávce I. P. Pavlova během rozhovoru. Knihu podepsala jen jako "Oksana z Ukrajiny" a ani na Aktuálně.cz nechce mít kvůli bezpečnosti své celé jméno ani fotografii. Prý to vlastně ani není důležité, protože její příběh je podobný tomu, co si prožily tisíce dalších Ukrajinek.
"Politikou jsem před válkou moc nežila. Chodila jsem pravidelně k volbám a využívala toho, že můžeme rozhodovat ve volbách. A netýká se to jen prezidentských. Třeba když se v Oděse volil starosta, jeden z kandidátů dával najevo, že je proruský, tak jsem volila stejně jako mnoho dalších lidí toho druhého," vypráví Oksana.
Oděsa, ze které pochází, ale podle ní je, nebo spíše byla specifickým místem. "Většina lidí tu nebyla proruská, i když hlavním jazykem byla ruština. Obyvatelé měli spíše jako svou identitu jakési oděsanství. Město bylo v minulosti otevřeným přístavem, kde žili lidé mnoha národností a různého původu, ale dnes bych řekla, že se situace trochu změnila. Oděsa je Ukrajina," míní.
Zoufalství na hranicích
Ženu 24. února probudily výbuchy. Oděsa patřila k městům, která Rusové hned první den bombardovali. S dcerou se dostala do Lvova, ale pak se plán dostat se co nejrychleji za hranice začal zadrhávat. Cesta autem se známými ze Lvova k hranici se vlekla, takže se nakonec Oksana rozhodla jít na "čáru" pěšky. Když poprvé uviděla hraniční přechod, došlo jí, v jaké je situaci.
"Když jsme přišli, uviděli jsme moře lidí. Stáli těsně vedle sebe za hraničním plotem a doslova si navzájem dýchali do zátylků. Před plotem byl dav na pohled stejný, nebo dokonce větší. Ženy, muži, kufry. Děti. Děti. Děti. Děti seděly na kufrech, některé ležely na zemi, po noci dosud zmrzlé, ležely ve svých bundách s roztaženýma rukama. A žádné sedadlo, žádný stan, žádná možnost koupit si vodu nebo jídlo. Čerpací stanice byly prázdné. Pokud mě někdy někdo požádá, abych popsala, jak vypadá naděje, která se mění v zoufalství, určitě budu popisovat právě tohle místo."
Oksana se tedy vrátila zpět do Lvova a hranici překročila až za několik dnů evakuačním vlakem z Čopu na slovenské hranici. Pobyt v Česku, pro který se rozhodla po nečekané pracovní nabídce, učiněné přes Messenger během cesty, nezačal dobře. Po nočním příjezdu na ostravské nádraží převezli Oksanu s dcerou Sofií a dalšími Ukrajinkami do detenčního tábora pro cizince ve Vyšních Lhotách. Ocitly se za ostnatými dráty, vzali jim pasy. "Bylo to tam opravdu strašné, některé věci jsem do té knihy ani nenapsala," popisuje.
Zatímco svět je šokován úspěchy ukrajinské obrany, pro autorku knihy Deník uprchlice to překvapení není. "Věděla jsem, že naše armáda bude tvrdě bojovat. Protože od Majdanu (povstání proti proruskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi na konci roku 2013 - pozn. red.) se prostě naše země změnila. Kdyby se nebránila, tak Ukrajina přestane existovat. Kdyby Putinovi vyšly jeho plány, ukrajinské muže by prostě odsunuli pryč," uvádí.
"Putin je schopný použít jadernou zbraň"
Proruské demonstrace na Václavském náměstí, na kterých se kritizovala česká pomoc Ukrajině a přijímání ukrajinských uprchlíků, Oksana zaznamenala. "Samozřejmě mě to docela děsí, protože u nás to začínalo v roce 2014 podobně. V Doněcku a Luhansku se konaly protesty lidí, kteří říkali, že mají rádi Rusko a že chtějí od Moskvy pomoct, a vedlo to k válce." Sama ale prý osobně negativních zkušeností v Česku moc nemá. "Velká solidarita s Ukrajinci mě překvapila. Občas si všímám, že lidé na mě koukají nedůvěřivě a nejspíš nevědí, jestli jsem Ruska, nebo Ukrajinka. Někdy také narazím na takové to opilecké hulákání, že když jsem v Česku, tak mám mluvit česky," usmívá se.
Každá země by podle Oksany měla pečlivě zvážit, zda udělí azyl nebo povolení k pobytu Rusům, kteří odmítají narukovat do armády a bojovat v okupační ruské armádě na Ukrajině. "V Uzbekistánu nebo Bělorusku chtějí, aby se jejich děti učily jen rusky. A v Rusku samotném tito lidé, kteří teď odcházejí, nic nezměnili," míní.
Na návrat domů zatím nemyslí, protože tam není možné cítit se bezpečně. Přímo Oděsa je v posledních dnech terčem útoků ruských dronů. "Dcera chodí do české školy, je spokojená, má tu kamarády. Když mi nedávno jeden známý ukazoval fotografii domu, ve kterém jsem do 24. února v Oděse bydlela, bylo mi do breku. Ale vrátit se teď nemůžeme. A bojím se, že Putin použije taktické jaderné zbraně. Je toho schopný."
Knihu Deník uprchlice je možné si také poslechnout v audioverzi na radioteka.cz. Text namluvila herečka Jana Stryková.
