Fotky a videa vybuchujících nebo lávu chrlících sopek se letos objevovaly v médiích téměř neustále. V létě jsme sledovali výbuch Etny, od září to byly Kanárské ostrovy a mezitím vybuchla i sopka v Japonsku. Byl letošní rok výjimečně sopečný?
Nebyl. Letošek se ale od předchozích roků odlišoval tím, že byly aktivní sopky z částí světa, kde si toho Evropané nebo média všímají. Když v lednu bouchla sopka na Kamčatce, tak to do českého mediálního prostoru neprobublalo - nezkolabovala letecká doprava, neohrozilo to ničí dovolenou, nebyli tam lidé. Což je strašně důležité, protože když tam nejsou lidé, sociální sítě nezaplní obrázky a videa.
Klasický scénář se odehrál na Islandu, kde vybuchla sopka a pak zkolabovala doprava, protože si ji všichni jeli vyfotit. Každý sdílel na sociálních sítích fotografie tekoucí lávy. To zaujme média, která znásobí význam erupce.
Letos bouchla i Etna, kterou máme za humny. Pak začala soptit sopka na Kanárských ostrovech, což je turistický ráj. Najednou se to na nás ve velkém valilo. Na kanárské La Palmě to ještě násobí lidská tragédie. Zatím naštěstí nikdo neumřel, ale dochází tam k obrovským materiálním škodám, což je jeden z důvodů, proč to média neustále sledují. Když stejně dlouho vytéká láva na Havaji, tak se to dostane do novin jednou nebo dvakrát, protože teče po svazích dlouhé měsíce, ale neničí infrastrukturu.
Za rok dojde zpravidla k šedesáti až osmdesáti erupcím. My se teď bavíme o čtyřech erupcích, ale o dalších šedesáti jsme si nic neřekli.
Petr Brož
Mgr. Petr Brož, Ph.D. (*1984) působí od roku 2010 jako vědecký pracovník na Oddělení geodynamiky Akademie věd ČR, kde se věnuje výzkumu sopečné činnosti napříč sluneční soustavou. Rád se proto nazývá mimozemským vulkanologem, zaměřuje se hlavně na sopky na povrchu Marsu.
Je laureátem Prémie Otto Wichterleho udělované mimořádně kvalitním a perspektivním vědeckým pracovníkům Akademie věd do 35 let, ale i dalších ocenění. Věnuje se i popularizaci vědy, na svém Twitteru píše nejen o sopkách.
Zajímají se lidé v posledních letech více o sopky? Třeba proto, že se více řeší změna klimatu?
Stále více se probírá, jaký dopad má exploze sopky na klima. Když vybuchne, nevyteče jen roztavená hornina v podobě lávy, ale vypustí se i velké množství sopečných plynů - vodní pára, oxid uhličitý nebo oxid siřičitý. Ty drtí lávu na kousíčky, na popel, který se pak nese atmosférou a může blokovat leteckou dopravu nebo měnit sílu dopadajícího slunečního záření. Když se navíc oxid siřičitý dostane do atmosféry, může se přeměnit na aerosol, který může zahřívat nebo naopak ochlazovat povrch Země.
Když bouchne sopka, tak se na sociálních sítích objeví množství lidí, kteří říkají, že se v otázce klimatu nemusíme o nic snažit, protože sopka vychrlila víc skleníkových plynů než lidstvo za x let. To je ale velká neznalost. Lidé dnes ročně vypustí asi šedesátkrát víc skleníkových plynů než všechny sopky za stejnou dobu.
Sopky navíc slouží k tomu, aby se do atmosféry dostaly zpět plyny, které se předtím v zemi uložily. To funguje v dlouhodobém časovém měřítku, říká se tomu uhlíkový cyklus. Plyny, které se uvolní, pohltí třeba živé organismy, ty z nich vytvoří schránky. A schránky po jejich smrti klesají na mořské dno, kde se uloží do hornin a až se horniny dostanou do hlubin Země, znovu se přetaví, a sopky plyny z nich vypustí opět do atmosféry. V dlouhodobém měřítku jsou sopky uhlíkově neutrální. Problémem je, že do toho vstupuje člověk, který systém rozbíjí.
Ovlivňuje lidská činnost i sopky jako takové? Vybuchují kvůli nám častěji nebo naopak méně často?
Existuje studie, která se snaží propojit tání ledovců se zvýšenou sopečnou aktivitou. Když si představíte povrch Země, je to pevná deska, která je zatlačována do svrchního pláště Země vahou toho, co se nachází na ní. Když odtaje ledovec, kůra může vyplout trochu výš. Na Islandu jsou sopky zakryté ledovcem, který kvůli globálnímu oteplování způsobenému člověkem odtává. To znamená, že se horniny posouvají výš, začínají se tavit, a tudíž by se měla zvýšit sopečná činnost. Ale to se bavíme o delším časovém úseku.
Nepravděpodobná apokalypsa
Sopky často figurují v apokalyptických filmech, kde vybouchnou a přijde doba ledová nebo jiná katastrofa, která vyhubí lidstvo. Může se něco takového stát?
Stát se to může, ale obecně je to špatná představa. O valné většině erupcí nevíme, protože jsou malinké. Platí, že čím ničivější erupce, tím menší pravděpodobnost, že k ní dojde.
K erupcím, jako je ta na La Palmě, dochází často, ale jsou malé. K větším erupcím, které už můžou něco regionálně ovlivnit, dochází jednou za sto let. Třeba filipínská sopka Pinatubo, která vybuchla v roce 1991, dokázala vyvrhnout materiál do výšky 40 kilometrů v objemu asi 10 kilometrů krychlových, což ovlivnilo velkou část rovníku. Tohle dokázala i Krakatoa v 19. století, kdy se v Evropě změnilo klima, protože se do atmosféry dostalo obrovské množství prachu a popela. Ale nebyla to apokalypsa.
A kdyby k ní došlo, můžeme se nějak bránit nebo snížit dopad erupce sopky?
Erupci tak významné sopky neovlivníme. Lidstvo se v minulosti pokoušelo třeba odklonit tok lávy - když nechcete, aby láva zaplavila váš dům, tak ho zkusíte odklonit vykopáním příkopu nebo stavbou hráze jinam. Ale velkou erupci neovlivníte. Můžete evakuovat lidi, kteří žijí v okolí sopky. Globálně si můžeme vytvářet strategické zásoby potravin. Ale tlak ze sopky nejde vypustit, nemáme na to technologie a nevím, jestli je někdy mít budeme.
Umíme alespoň předpovídat, kdy k erupcím dojde?
Sopečnou erupci nelze předpovědět. Poznáme jen, když se pod povrchem něco děje. Když se magma dere nahoru, vtlačuje se mezi horniny. Tyto kameny se začnou třást - když cpete hřebík do desky, taky se bude hýbat. Seismické stanice dokážou tohle třesení změřit. Jenže v závislosti na tom, kde se nacházíte, je pravděpodobnost 1 ku 10 až 1 ku 30, že se magma dostane na povrch. Ve většině případů se rozleje pod povrchem.
Dozvěděli jsme se něco nového o sopkách za poslední rok, kdy jich v Evropě vybuchlo tolik?
Určitě jsme se toho hodně dozvěděli, ale na spoustu poznatků si ještě musíme počkat, protože rok je ve vědě krátká doba. V případě Islandu bylo z pohledu vulkanologie krásné, že tam byla velmi hustá síť seismologických stanic, takže jsme mohli sledovat, jak a kudy se pod povrchem hýbe magma. A najednou se vylilo jinde, než jsme čekali. Moderní technologie nám umožnily sledovat podrobný vývoj sopky. Takže až budeme v budoucnu dělat model růstu sopky, tohle bude ideální příklad.
To samé platí o ostrovu La Palma. Poznatky odtud nezmění náš život, ale jsou drobným střípkem do mozaiky vulkanologie.
Šampaňské a sopky na Marsu
Může mít vulkanolog oblíbenou sopku?
Určitě. Vulkanologové a vulkanoložky většinou dlouhodobě zkoumají nějaký region, kde pak mají svou oblíbenkyni. Já zkoumám sopky hlavně na Marsu, takže nemám oblíbenkyni na Zemi, ale na jiných tělesech Sluneční soustavy.
Čím jsou sopky na Marsu jiné?
To by bylo na dlouhé povídání. Ale v zásadě jsou hodně podobné, protože fyzika je stejná. Liší se v tom, kam se láva rozleje. Na Marsu vyteče v prostředí s nízkým atmosférickým tlakem, kde neprší. Takže chybí dva hlavní mechanismy na ochlazení lávy, která pak doteče mnohem dál.
Sopky na Marsu jsou také "rozplizlejší". Vyvržené částice tu při erupci doletí dál, což mění i konečný tvar sopky.
Kromě toho, že studujete mimozemské sopky, tak se v posledním roce velmi aktivně věnujete popularizaci vědy pomocí příběhů…
Myslím, že neexistuje nic jako odborná věda. Všechno se dá zpopularizovat, všechno se dá zjednodušit tak, aby to pochopil každý. Náš mozek je zvyklý si pamatovat věci z příběhů. Když vám povím, že tehdy a tehdy vybuchla sopka a vychrlila tolik a tolik materiálu, tak si zítra z toho nebudete pamatovat nic. Ale když vám řeknu, že výbuch sopky přežil nějaký člověk, protože byl ve vězení, odkud pozoroval pyroklastický proud, který zničil město…
Jeho obrovská pěst se sevřela, načež vyletěla směrem k jeho protivníkovi.
— Dr. Petr Brož (@Chmee2) November 7, 2021
Pod tvrdým nárazem bylo slyšet, jak praskají v jeho obličeji kosti.
Bezvládné tělo padá k zemi.
Lu neví, jestli protivník dýchá.
Všechno překrývá opilecký opar. #vesmírníček Genusfotografen, CCBYSA3.0 pic.twitter.com/HUlober6St
Příběh se dá udělat úplně ze všeho. Jednou jsem se snažil vysvětlit, jak na Marsu vznikají sopky, konkrétně sypané kužele. Odplyňovává se magma a u toho vznikají bublinky, které magma trhají a vystřelují kousíčky magmatu po balistických křivkách na povrch, což časem nasype kužel. To je strašně nudné. Jak jsme ale tyto poznatky získali? Francouzští vinaři chtěli vědět, jak se jim odplyňovává šampaňské. A o tom se dá napsat příběh - jak šampaňské ovlivnilo vulkanologii.
Co vás k tomu vedlo?
Myslím si, že jako vědci a vědkyně bychom měli popularizovat výsledky naší práce. Když to neuděláte vy, člověk, který tomu oboru rozumí, tak to udělá někdo, kdo ne. Měli bychom ukazovat veřejnosti, že to, co zkoumáme, k něčemu je. Přece jen je naše práce placená z veřejných peněz.
Líbí se mi to dělat na sociálních sítích, kde máte možnost zasáhnout obrovské množství lidí. Když budete psát článek do vědecké rubriky, zasáhnete ty, kteří už mají vědu rádi. Ale na sociálních sítích dostanete vědu i k lidem, kteří se o ni nezajímají, a můžete do budoucna zvětšovat množství těch, kteří k vědě zahoří láskou. To je pro mě výzva.
