O atentátu na Reinharda Heydricha i paravýsadcích do protektorátu vyšlo už desítky prací, knih a několik filmů. Přesto mám při čtení vámi zveřejněných poválečných výslechových protokolů parašutistů a jejich pomocníků pocit, že o nich víme stále málo. Musel jste si při čtení těchto dokumentů v něčem poopravit či doplnit názor (rozhovor vznikl v polovině roku 2020)?
Ještě než jsem se před lety pustil do edice dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, od seriózních historiků jsem věděl, že parašutisté i jejich spolupracovníci se chovali v mimořádně obtížných situacích velmi statečně.
Svůj názor či znalosti o parašutistech jsem tedy nemusel zásadně měnit. V každém případě jsem si je ale podstatně prohloubil.
Starší historici měli tu nevýhodu, že až do roku 1989 se neměli šanci dostat k archivním dokumentům, s nimiž jsem pracoval já. A když ta možnost po pádu komunismu byla, zabývali se už dalšími tématy anebo byli v pokročilejším věku a neměli po zpřístupnění fondů chuť ani sílu podniknout vysilující práci v archivech. Dokumenty související s atentátem či paravýsadky, o nichž se bavíme, nebyly až na vzácné výjimky nikdy zveřejněny v plném znění. A dost možná je po roce 1989 nehledal nikdo i proto, že převládl názor, že už vlastně není co objevovat.
Týká se to snad i paraskupiny Anthropoid Jana Kubiše a Josefa Gabčíka?
Jistě. Jak jsem řekl - sám jsem byl překvapen, že většina dokumentů, které jsem o atentátu na Heydricha a druhém stanném právu editoval, nebyla známa, nebyla tedy nikdy zveřejněna, a pokud ano, tak jen útržkovitě a někdy i dost nepřesně.
V souhrnné zprávě Kurta Daluegeho pro říšského vůdce SS Heinricha Himmlera se nemluví jen o Anthropoidu, ale také o paravýsadcích Percentage, Silver A, Silver B, Out Distance, Zinc, Bioscop, Bivouac, Steel, Intransitive a Tin. Právě tento Daluegeho dokument přináší nové informace o bombě Jana Kubiše, kterou hodil na Heydrichův automobil. Měla velmi citlivou roznětku a parašutista ji musel hodit odjištěnou a rotující.
Znamená to snad, že Jan Kubiš by bombu použil, i kdyby Josefu Gabčíkovi neselhal samopal?
Je to nanejvýš pravděpodobné. Parašutisté chtěli útočit současně střelbou i vrženou perkusní bombou.
A ještě k tomu selhání Gabčíkova samopalu, o němž se celá léta spekulovalo. Do poznámkového aparátu jsem zařadil koncept hlášení protektorátní policie pro gestapo z místa atentátu. Je v něm popsán vzpříčený náboj v hlavni zbraně, kterou tam Gabčík zanechal. Tento dokument je příspěvkem k odpovědi na otázku, proč Gabčík nevystřelil.
Hrdinové, kteří pomohli parašutistům
Který z parašutistů či jejich pomocníků vás zaujal nejvíce?
Těžká otázka. Když ale pominu Anthropoid a jeho pomocníky, asi vás překvapím málo známými jmény. Jde o nejchudší z nejchudších: zemědělské dělníky Františka Gráda, Františka Kalinu a Antonína Krejčího, kteří schovávali parašutistu Františka Pavelku. Nešlo přitom o aktivní odbojáře, ale prosté čeledíny s početnými rodinami. Na velkostatku Koudelov u Čáslavi se v noci po vysazení z letounu najednou objevil parašutista a oni měli na rozhodování, zda mu pomohou, či ne nanejvýše pár minut.
Všichni tři mu poskytli všestrannou pomoc, třebaže věděli, že riskují své životy. Bylo to přitom už v době prvního stanného práva, kdy se za mnohem menší provinění popravovalo, takže ti tři muži věděli, že Němci si neberou servítky a jak umějí být krutí. V berlínské věznici Plötzensee byli také později sťati. A víte jakými slovy svůj postoj ti čeledíni korunovali při výslechu na gestapu?
Ne.
"To, co jsme udělali, udělal by každý správný Čech." Při výsleších a mučení obstál i parašutista František Pavelka.
Vše o atentátu, parašutistech a odboji
- Třetí svazek edice historika Vojtěcha Šustka obsahuje devadesát dokumentů. Celkem 39 dokumentů se týká osudů parašutisty Františka Pavelky z výsadku Percentage a jeho tří spolupracovníků z velkostatku Koudelov u Čáslavi. Tyto dokumenty tvoří obraz cesty českých vlastenců od jejich zapojení se do odboje přes zatčení, výslechy, nacistický soud, až po násilnou smrt v sekyrárně věznice v Berlíně-Ploetzensee.
- Dalších 42 dokumentů se týká příběhů mužů z paraskupiny Bivouac: Jindřicha Čoupka, Libora Zapletala a Františka Pospíšila, osm dokumentů gestapa se vztahuje k veliteli paraskupiny Zinc Oldřichu Pechalovi, čtyři dokumenty pojednávají o smrti Arnošta Mikše v přestřelce s protektorátními četníky.
- Paraskupiny Silver A se týká celkem devět dokumentů. Tři dokumenty se zabývají přestřelkami protektorátního četnictva a gestapa s účastníky domácího odboje, dále ozbrojenými střety odbojářů Františka Peltána, Rudolfa Mareše a Zdenka Šillingera.
- Další pojednávají o seskoku paraskupiny Out Distance u Ořechova. Kniha obsahuje i souhrnné zprávy úřadoven německého represivního aparátu o průběhu stíhání parašutistů i jejich spolupracovníků na území protektorátu. U každého editovaného dokumentu následuje po originálním německojazyčném textu doslovný český překlad a obsáhlý poznámkový aparát.
- Jeden ze souhrnných dokumentů obsahuje zprávu pražského gestapa s názvem Objasnění atentátu. Detailně se v něm hovoří o Kubišově útoku bombou na Heydrichovo auto. V poznámkovém aparátu je koncept hlášení protektorátní policie z místa činu, kde se hovoří o zbrani zanechané na místě činu útočníkem. Tato zbraň měla vzpříčený náboj v hlavni.
- Naprostá většina editovaných dokumentů nebyla dosud zveřejněná v plném originálním znění. Pouze k menšině editovaných dokumentů měli přístup zakladatelé historiografie československých paraskupin vysílaných do protektorátu z Velké Británie, jako byli historici Zdeněk Jelínek, Oldřich Sládek, Jiří Šolc a pokračovatelé v jejich práci Jaroslav Čvančara, Jan Břečka či Lubor Nedbal.
Svazek navazuje na předchozí dva dosud vydané svazky, následovat budou další dva. Knihu lze zakoupit nebo objednat ZDE.
Stejně silně na mě ovšem zapůsobil čin katolických kněží Václava Kostihy a Františka Voneše i dvou farských hospodyní z fary ve Ždánicích. V roce 1942 ukrývali gestapem intenzivně hledaného parašutistu Oldřicha Pechala a odbojáře Cyrila Žižlavského. A pomohli těmto dvěma mužům i přesto, že jejich fotografie byly vylepeny po celém kraji. Pechal byl strašlivě mučen, přesto neprozradil nic pro gestapo použitelného.
Nyní zveřejněné výslechové protokoly ale i poválečná svědectví přeživších nám dávají nahlédnout i do detailů chování lidí, kteří jednali v obrovském stresu, někdy i pod palbou Němců. To nám umožní pochopit nejen jejich činy, ale i rozhodování ve zlomových okamžicích, kdy šlo o život.
Proč vlastně tedy tihle "obyčejní lidé" tolik riskovali?
Prošel jsem už tisíce dokumentů z období heydrichiády, takže snad mohu říci, že touha odbojářů, abychom byli osvobozeni z německé okupace, byla natolik silná, že svoji pomoc parašutistům považovali za samozřejmou. Byli takoví dávno předtím, než se hrdiny stali.
Byl to jejich životní postoj, vztah k bližním, k národu. Nepovažovali to mimochodem za něco výjimečného, stejně jako my dnes považujeme za samozřejmé, že se máme postarat o staré a již nemohoucí rodiče či o naše děti.
Zajímavé jsou i poválečné výpovědi zatčených příslušníků gestapa…
Používám je minimálně, a to jen v případech, kdy není žádný věrohodný svědek tehdejších událostí. Výpovědi poválečně stíhaných úředníků gestapa neberu jako věrohodný pramen. Stejně jako kterýkoliv běžný zločinec či vrah jen očerňovali své oběti. Vyšetřovatele a soudce chtěli přesvědčit, že Češi si mohou za všechno sami.
V české historiografii a publicistice bývají někdy výpovědi zaměstnanců německého represivního aparátu používány dost nekriticky. Zjednodušeně řečeno: řekl to při výslechu úředník gestapa, tak to tak muselo - podle některých historiků - být.
Když nás oklamete, pomstíme se
Existovali ovšem i parašutisté zrádci jako Karel Čurda či Viliam Gerik, kteří se stali konfidenty gestapa. Jaké byly vůbec motivy a charaktery podobných lidí, jimž se vaše edice také věnuje?
Za Karlem Čurdou se táhnou desítky, možná stovky mrtvých - to je bez diskuse. S Viliamem Gerikem je to však mnohem složitější. Určitě bych jej nedával na roveň s Čurdou. Nezjistil jsem, že by zavinil smrt některého z účastníků odboje. Gerik je dost komplikovaný příběh.
Rád bych ale připomněl jiné konfidenty gestapa: Viktora Ryšánka a Karla Paprskáře, původně odbojáře, kteří si po zatčení vykupovali své životy zradou kamarádů a spolubojovníků. Stali se velmi aktivními a placenými spolupracovníky gestapa. Byli to zločinci. Jiné označení ani omluvu pro ně nenacházím. Právě konfidenti Ryšánek s Paprskářem stojí za zatčením parašutisty Oldřicha Pechala a jeho spolupracovníků.
Občas si říkám, že výjimečnost atentátu na Reinharda Heydricha Jana Kubiše a Josefa Gabčíka možná dost upozadila či převálcovala v očích lidí akce ostatních paravýsadků.
Možná to tak opravdu je. I proto bych se zmínil například o paraskupině Bivouac (Výsadek vysazený v dubnu 1942 u Křivoklátu. Skupina měla za úkol provádět sabotáže v továrnách a na tratích. Všichni postupně padli do rukou gestapa a byli popraveni, pozn. red.). Její členové Libor Zapletal, Jindřich Čoupek a František Pospíšil projevili obdivuhodnou statečnost. Zapletal je přitom některými komunistickými spisovateli a historiky osočován jako zrádce a zbabělec.
Zapletala po zatčení nutilo gestapo ke spolupráci. Předstíral ochotu na to přistoupit. Gestapo mu pohrozilo, že pokud se je pokusí oklamat, zaplatí za to rodiče i bratři životem. Parašutistův otec Pavel Zapletal se souhlasem matky a obou bratrů, když se seznámili se situací, prohlásil: "Skutečná spolupráce s gestapem nepřipadá v žádném případě v úvahu! A to ani kdyby měla být naše rodina zlikvidována."
Možná to někoho překvapuje, avšak postoj Pavla Zapletala byl mezi parašutisty a jejich pomocníky vnímán jako samozřejmost.
Parašutista Libor Zapletal byl později znovu zatčen při přechodu zelené německo-švýcarské hranice a umučen v koncentračním táboře Mauthausen. Jeho rodina byla odvlečena do koncentračního tábora Osvětim. Rodiče zahynuli, bratři Milan a Lumír se po válce vrátili.
Stává se i archiváři či historikovi, že čte dokument s otevřenými ústy? A stalo se to i vám? A co nám vlastně přinášejí tři čtvrtě století staré výslechové protokoly?
Od chvíle, kdy se věnuji dějinám odboje, vždy znovu a znovu žasnu nad statečností a lidskými kvalitami našich předků. Jde o velmi vzrušující poznávání.
Tihle lidé po sobě zanechali imponující etický odkaz. Svojí nezištností a láskou k bližním i k českému národu nás mohou stále inspirovat. A to je i důvod, proč by nás měly jejich osudy zajímat.
Obzvláště užitečné je to dnes, kdy slýcháváme poučky o tom, že úplatný je každý, že záleží jen na výši nabídnuté peněžní částky a podobně. Jenomže lidé, o nichž spolu hovoříme, byli nejenom neúplatní, ale raději obětovali své životy, než aby přestali být sami sebou a začali se chovat jako konfidenti Ryšánek, Paprskář anebo Čurda.
