Praha - Po nekonečném pátrání v archivech sestavili historici a archiváři poprvé ucelený seznam 294 českých vlastenců, jejichž jména měla být původně jednou pro vždy zapomenuta a vymazána z dějin.

Jaroslav Čvančara, Vlastislav Janík, Václav Ledvinka a Vojtěch Šustek přinesli 72 let po atentátu na Reinharda Heydricha příběhy lidí, kteří pomáhali československým parašutistům a nacisté je pak v nejpřísnějším utajení popravili v koncentračním táboře Mauthasen.

Jak říkají autoři, je to kronika o lidech, bez nichž by parašutisté při plánování likvidace třetího muže hitlerovské říše ničeho nedosáhli.

A nevíme dost

Navzdory několik let trvající práci autoři přiznávají, že toho stále o svých hrdinech vědí "žalostně málo". 

"O mnohých jsme schopni napsat sotva několik řádek a v některých případech se za roky úsilí nepodařilo získat ani fotografii," říká ředitel Archivu hlavního města Prahy Václav Ledvinka, který připomíná, že tragický osud spolupracovníků a příbuzných parašutistů operačních skupin Anthropoid, Bivouac, Silver A, Out Distance a Intransitive dosud nemá svého historika.

On a jeho kolegové pracovali s Mauthausenskou knihou popravených, s úmrtními a křestními listy, policejními záznamy a také hovořili s pozůstalými zavražděných odbojářů.

Nad hotovým dílem pak autoři vyzdvihují příběhy popravených žen. "O ženách je známo, že dlouhodobé a trýznivé vypětí snášejí lépe než muži, kteří naopak vynikají v razantních akcích. Právě tyto vlastnosti vynikly v protinacistickém odboji," říká archivář Vojtěch Šustek.

Něco podobného v dobových dokumentech koneckonců přiznávalo i gestapo. "Češi se ani u výslechu netají nenávistí k Němcům. A často je od nich slyšet - ´jsme hrdi na to, že zemřeme pro český národ´. To je zjevné zvláště u žen," uvedl například pražský komisař Heinz Pannwitz ve své zprávě o vyšetřování atentátu.

Se želízky na rukou

Pro ženy zapojené do pomoci parašutistům bylo prvořadé, aby nehledě na mučení dožily své životy slušně. "Nemusely si to zrovna takhle formulovat, ale jednaly a chovaly se tak," říká archivář Šustek.

Milada Hejlová a její manžel František patřili k nejvýznamnějším pomocníkům paraskupiny Anthropoid (Jan Kubiš, Josef Gabčík) a radikálním zastáncům úderu proti Heydrichovi. S Kubišem a Gabčíkem začali spolupracovat záhy po jejich příchodu do Prahy a aktivně se účastnili příprav na Heydrichovu likvidaci.

"Po válce mně a mé sestře hodně lidí řeklo, že by skončili na popravišti, pokud by maminka při výsleších mluvila," vzpomíná Hana Krušinská, dcera Milady Hejlové. Heydrichiádu přežila jen díky svému mládí, v roce 1942 jí bylo osm let. "Maminku jsem viděla naposled, když jsem se vrátila z nákupu. Stála v kuchyni a měla už na rukou želízka. Smutně se na mě podívala a klidným hlasem řekla. ´Haničko, běž do svého pokoje.´ Tatínka zatkli v práci. Před námi se nikdy ani slůvkem nezmínili, že pomáhají parašutistům z Británie," připomíná tragické události.

Podobný příběh napsali autoři seznamu také k Liboslavě Fafkové. I ona s manželem Petrem a dcerami Relou a Liboslavou ukrývali Kubiše s Gabčíkem a po celou tu dobu je zásobovali potravinami. Po atentátu jim i ostatním pěti parašutistům zprostředkovali úkryt v kryptě kostela Cyrila a Metoděje a dál je ve dnech rostoucího teroru podporovali. "Fafkovu rodinu označilo gestapo za vůdčí osobnosti v pomoci parašutistům. I ta dvě děvčata věděla, že se Jan Kubiš ukrýval bezprostředně po atentátu u rodiny Ogounových. Gestapu o nich ale - nehledě na mučení - nic neřekla. V opačném případě by i Ogounovi skončili na popravišti," říká další z autorů knihy Jaroslav Čvančara o rodině, kterou nacisté vyvraždili.

Příběh oční lékařky

A do třetice ze všech popsaných příběhů historici upozorňují na případ Milady Frantové, oční lékařky, která ošetřila Jana Kubiše zraněného nad okem střepinou bomby. Manžela už měla v koncentračním táboře a mohla odmítnout, že nechce více riskovat. "Jednala přesně podle mravní zásady, že když si člověk někoho za jeho čin - v tomto případě za útok na Heydricha - velmi váží, je ochoten mu pomoci i za cenu vlastního života," soudí Vojtěch Šustek.

K podobnému rozhodnutí jako doktorka Frantová dospěla v měsících před atentátem většina ze všech téměř tří set zaznamenaných odbojářů. Podřídit se teroru, nebo zemřít? A většina z nich v tomto kritickém okamžiku podle archiváře Václava Ledvinky obstála.

Zapomenutou je i další z mnoha popravených českých žen Ludmila Soukupová - klíčový pomocník Jana Kubiše a Josefa Gabčíka v jejich přípravách na likvidaci Heydricha. Spolu s Marií Kovárníkovou a Annou Malinovou zprostředkovávaly parašutistům informace o nacistově přítomnosti a pohybu po Praze, třebaže si dobře uvědomovaly, co tím riskují. Jaroslav Čvančara dokonce říká, že těmto ženám se v odvaze a nasazení nevyrovnají ani mnozí dnešní - podle něho změkčilí - muži.

Chvíle před popravou

Poslední chvíle svých 294 hrdinů a hrdinek se autorům podařilo rekonstruovat ze záznamů a výpovědí vězňů, kteří přežili.

Když v Mauthausenu vystoupili z vlaku, byli přivítáni ranami pažeb pušek, seřazeni do pětistupu a obklopeni štěkajícími psy a esesáky. Při poklusu po stoupající cestě do čtyři kilometry vzdáleného tábora pak snášeli další rány a po vstupu do lágru seběhli do podzemní koupelny, kde byli nazí shromážděni před kanceláří, aby s nimi mohli písaři sepsat osobní údaje.

V podzemní místnosti, úpravou připomínala lékařskou ordinaci, bylo ženám a mužům vysvětleno, že je čeká lékařská prohlídka. Bez jakéhokoliv odporu se proto jeden po druhém seřadili a byli přiváděni do další místnosti k dřevěnému výškoměru s vyfrézovanou škvírou. Přes ni pak skrytý střelec vypálil popravčí ránu do týla.

Podobně bylo podle německých seznamů v Mauthausenu v sobotu 24. října 1942 zavražděno 262 Čechů, včetně čtrnáctiletých dětí. V úterý 26. ledna 1943 pak dalších 31 lidí. Tentokrát byly ženy zplynovány a muži opět zastřeleni ranou do týla. Poslední oběť heydrichiády, člen sokolské skupiny Jindra a správce Tyršova domu František Pecháček, byla zavražděna ve čtvrtek 3. února 1944. Těla všech popravených byla spálena v Topfových pecích mauthausenského krematoria a jejich popel vysypán na smetiště v rokli mimo tábor.

Elita národa

Mezi lidmi z nově sestaveného seznamu obětí heydrichiády najdeme příslušníky intelektuální elity - právníky, lékaře, vysokoškolské hodnostáře - ale i obyčejné živnostníky, dělníky a sedláky. Vybereme-li z nich například významné představitele zdravotnictví, najdeme zde jména ředitele nemocenské pojišťovny Alexandra Miniva, ředitele Ústředního svazu nemocenských pojišťoven Jiřího Pleskota, ředitele plicního sanatoria ve Vyšných Hágách Soběslava Sobeka, bývalého ředitele Československého červeného kříže Františka Šmakala či ředitele Masarykovy ligy proti tuberkulóze Jana Včeláka.

"Zatčení často pocházeli z nejlepších českých kruhů," konstatoval ve své už citované zprávě gestapák Heinz Pannwitz.