Analýza - Vyděšení lidé na pochodu. Muži, ženy, děti i se svými zvířaty. Někteří úplně bosí pochodují planinou u východotureckého města Erzerum.
Teprve nedávno byly v archivech německé Deutsche Bank objeveny nové fotografie z let 1915 a 1916, dokumentující genocidu Arménů za Osmanské říše.
Genocidu, kterou Winston Churchill nazval prvním holocaustem století, a to dříve, než došlo k vyhlazování Židů za dob nacistického Německa. Masakr, který přiznal v roce 1918 i zakladatel novodobého Turecka Mustafa Kemal Atatürk.
Jeho současní následovníci, v čele s tureckým prezidentem Abdullahem Gülem, však o jakékoliv genocidě nechtějí ani slyšet. "Je neakceptovatelné obviňovat turecký národ ze zločinu, který nikdy nespáchal," říká shodně celá turecká vláda.
Proč však na konci roku 2007, tedy více než 90 let od dob, kdy se stala, arménská genocida jitří vášně a stává se důležitým prvkem v americké i turecké zahraniční politice?
Roli hrají dva zdánlivě nesouvisející faktory - válka v Iráku a také strach politiků o parlamentní křesla.
Když vlivný zahraniční výbor americké Sněmovny reprezentantů v říjnu vyzval prezidenta George Bushe, aby dále nepopíral genocidu Arménů, vyvolalo to na straně Turecka podobnou vlnu nevole, jako když ve Francii o rok dříve prošel zákon podporovaný tehdejším prezidentem Jacquesem Chirakem i ministrem vnitra Nicolasem Sarkozym, který popírání arménské genocidy považuje za trestný čin.
Válka s terorem
Jenže na rozdíl od Francie je Amerika ve válce s terorem. Tato válka se odehrává v Iráku a Turecko je v ní jedním z hlavních spojenců USA. Více než ze dvou třetin jsou tamní americké jednotky zásobovány z turecké základny Incirlik.
Reakce na doporučení zahraničního výboru sněmovny arménskou genocidu uznat a odsoudit na sebe nedaly dlouho čekat.
Nejprve se ozvali turečtí generálové. Velitel turecké armády Jasar Buyukanit prohlásil, že pokud rezoluce projde, "naše vojenské vztahy s Amerikou už nikdy nebudou jako dřív".
Bushova administrativa tedy nemohla zareagovat jinak. Prezident prohlásil, že rezoluce není správnou odpovědí na masové vyvražďování jednoho a půl milionů arménských křesťanů v Osmanské říši. "Pokud projde, poškodí vztahy s naším klíčovým spojencem ve válce proti teroru," vysvětlil.
Velitel spojeneckých vojsk v Iráku generál David Petraeus a americký velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker zase varovali, že přijetí rezoluce "vážně poškodí válečné snahy v Iráku".
Se svou troškou do mlýna pak přišel také bývalý člen sněmovny Bob Livingston, republikán z Louisiany. Jeho lobbyistická společnost Livingston Group dostala od turecké vlády nejméně 12 milionu dolarů, aby vysoké americké politiky přesvědčovala o turecké verzi arménské genocidy.
Podle ní bylo zabito "pár tisíc" Arménů a to během války. Většina z obětí prý také kolaborovala s tehdejším ruským nepřítelem Osmanské říše.
Korunu americkému mlžení nakonec nasadil ministr obrany Robert Gates, který prohlásil: "Jsem si jistý, že přístup na turecká letiště, na turecké cesty a podobně bude ohrožen."
Známý britský novinář, historik a odborník na arménskou genocidu Robert Fisk reagoval slovy: Právě po těchto cestách, o kterých se Gates zmiňuje, putovaly statisíce Arménů během pochodů smrti v roce 1915-1916. Právě po těchto kolejích projížděly dobytčí vagóny napěchované lidmi na jistou smrt.
Fisk je kritický také k prezidentu Bushovi. Kvůli jeho neustálému popírání toho, že se arménská genocida stala, jej nazývá "Davidem Irvingem z Bílého domu."
Fotky, které ukazují smrt
Podle jerevanského Muzea arménské genocidy zkoumají historici každý den nové fotografie a dokumenty, objevené v archivech v západních zemích. Jedním z posledních jsou už zmiňované a nepříliš kvalitní fotografie německé Deutsche Bank.
Ta v roce 1915 financovala rozšiřování turecké železnice. Jedna z fotek - namísto nových kolejí a nádraží - ukazuje, jak Turci do vagónů pro dobytek pěchují až 90 lidí, včetně žen a dětí. Tedy stejný obrázek, jako ty, které ukazují deportace Židů do koncentračních táborů během druhé světové války.
Německý inženýr z Kharputu poslal také fotografie Arménů vedených na popraviště.
Asi nejznámější a také nejkrutější fotky, k nimž má veřejnost přístup, ale pořídil německý voják Armin Wegner. Nebyl však zdaleka sám, kdo genocidu fotografoval, jak se původně myslelo.
Podle Hajka Demojana, ředitele arménského muzea genocidy, mnoho vojáků snímky z Osmanské říše prodávalo soukromým osobám:
"Ozval se nám například muž z Petrohradu, který nás informoval o ručně psaných poznámkách z roku 1940, ve kterých ten, kdo je psal, hovoří o ruských fotografiích ukazujících těla mrtvých Arménů ve Vanu a Marashi v roce 1915."
Mezi další nové důkazy patří snímky francouzského humanitárního pracovníka, který tou dobou v Osmanské říši pracoval. V Norsku se zase nalezly snímky křesťanského misionáře z roku 1915.
Podle Demojana existují dokonce dva nebo tři dokumentární filmy. Natočil je jeden z místních kurdských vůdců, aby ukázal, jak se Turci "vypořádávají" s Armény. Kromě fotografií, filmů a dokumentů byly o genocidě sepsány také knihy.
Známá je například ta s titulem "Z Dardanel do Palestiny" kapitána Sarkise Torossiana. Ten byl vysokým důstojníkem v turecké armádě, ale byl zraněn v Gallipoli. Odjel do Palestiny. A právě cestou tam, na severu Sýrie, nalezl v poušti tisíce umírajících Arménů.
Jenže i přes všechny tyto důkazy je v novodobé Arménii stále patrné, že na rozdíl od velkého množství Arménů, žijících v západní Evropě nebo Spojených státech, obyvatele Jerevanu genocida nezajímá.
Podle Roberta Fiska je to dáno tím, že Arménie žila 70 let pod nadvládou Sovětského svazu, který systematicky vymazával vzpomínky Arménů. Kvůli své špatné ekonomické situaci také musí Arméni mnohem více myslet na přítomnost, než na minulost.
Poznámka: V článku byly použity úryvky z článků, rozhovorů a knih Roberta Fiska a deníku The Independent, stejně jako z archivu Muzea arménské genocidy v Jerevanu
