Příběh české emigrace a její komuny Reflektor v Saratovské oblasti představuje postupně odhalovanou tragédii Čechů, kteří uvěřili sovětským bolševikům natolik, že se za nimi vydali do zaslíbené země.
Do Sovětského svazu odjelo více než 250 německých a českých rodin budovat komunismus. "Rolníci a mnohdy chudí dělníci prodali ve svých starých domovinách vše, co mohli, včetně bydlení, jen aby si mohli v nové zemi pořídit hospodářské vozy, selská zvířata a obilí. Tak vznikla v roce 1925 v zavolžské stepi u Saratova i česká komuna Reflektor," popisuje výsledky svého pětiletého bádání Alexej Golicyn. Za tu dobu shromáždil desítky podrobných vzpomínek potomků někdejších českých osídlenců.
Do Sovětského svazu přicestovaly rodiny dvěma vlaky. "Odjíždějící lidé ozdobili vlaky sovětskými vlaječkami a do čela lokomotivy pověsili prapor se sovětským znakem. Ženy měly na hlavách rudé šátky a dětem vlály v ručičkách vlajky stejné barvy. Hodinu před odjezdem dorazila na nástupiště taktéž místní komunistická organizace z Libně spolu s orchestrem, skautským oddílem a sovětským praporem," píše se v hlášení pražské policie o vyslání vlaku z Prahy-Libně.
Celkem se na nástupišti sešlo asi 500 lidí. Zdravici k odjíždějícím pronesl komunistický poslanec a poté i senátor František Toužil. Připomněl odjíždějícím nutnost boje za třídní spravedlnost a vyzval je k solidaritě a přátelským vztahům se sovětským lidem.
Odjíždějící vlak se poté za zvuků několika slavnostních pochodů a Interacionály pomalu rozjel směrem na východ. Šok nadšených českých budovatelů ale měl brzy přijít.
Tvrdé vystřízlivění ze sovětského snu
"Na nové osadníky budoucí komuny Reflektor čekala po příjezdu do vysněného Sovětského svazu zcela jiná realita, než očekávali," popisuje ruský badatel Alexej Golicyn.
Místo slibované úrodné země je vlak vysadil v holé stepi Jeršovského kraje v Saratovské oblasti. Českým rodinám, nehledě na nastupující zimu a chladné počasí, nebylo poskytnuto bydlení ani práce. "První zimu v Zavolží strávili v zemljankách vyrytých do opuštěného železničního náspu. Ženám a dětem pomohli obyvatelé nedaleké vesnice Mavrinka," dodává.
Na jaře se situace přece jen zlepšila a Češi začali s obděláváním půdy, stavěli obydlí a vytvářeli pravidla komuny. Podle přijatých stanov měl každý člen vůči komuně povinnosti. Zavázat se musel například i k tomu, že "bude vykonávat jakoukoliv práci bez ohledu na kvalifikaci a vzdělání a neopustí komunu dříve než za dva roky". V případě předčasného odchodu ztratil člen právo na podíl z hospodaření.
"Opravdu těžké časy na české osadníky však teprve čekaly," konstatuje badatel Golicyn. Obdělávat půdu a pěstovat plodiny na čistém poli bylo vzhledem k tamním zemědělským podmínkám nemožné. Sovětská vláda nejenže nově příchozím osadníkům vůbec nepomohla, zničila v nich navíc veškeré stopy podnikatelského ducha i chuť obchodovat.
První zklamaní Češi odešli již na sklonku roku 1927. Zůstali pouze ti, jimž v původní domovině nezůstalo vůbec nic, takže se neměli kam vrátit. Navrátilce pak český tisk přivítal novinovými titulky: "Oběti ztroskotané lodi se vracejí z rudého ráje", "České osídlení v troskách", "Vítejte zpět doma, soudruzi".
Místo komunistického ráje hladomor
Většina internacionálních společenství (komun) v SSSR se rozpadla do konce dvacátých let let minulého století. Československá komuna Reflektor byla pak počátkem třicátých let přetvořena na běžný sovětský kolchoz, v němž zůstalo jen několik českých rodin, které se neměly kam vrátit, protože v Československu prodaly veškerý svůj majetek.
Ti, kdo zůstali, pracovali až s úpornou vytrvalostí. Kolchoz zavedl velmi přísnou disciplínu, kterou museli všichni dodržovat. Děti například hned po skončení vyučování běžely na pole, kde tvrdě pracovaly. Za odměnu pak mohly po práci sledovat filmy, které byly promítány z náklaďáku na pověšené prostěradlo.
Dospělí měli nárok jen na časově ohraničenou kuřáckou pauzu, přičemž opilectví se tvrdě trestalo - nejčastěji vyhazovem z práce a vypovězením z komuny. Tvrdě nastavená pravidla však nakonec pomohla přečkat opravdu velmi těžké časy, zejména hladomor v Povolží ve 30. letech, kdy okolní ruské vesnice v podstatě vymřely nebo v nich běžně docházelo ke kanibalismu.
"Postupně byl v Reflektoru přece jen postaven mlýn, sklady obilí, škola, rybníky, strojní a traktorová stanice," vypočítává Alexej Golicyn obdivuhodnou vytrvalost českých osadníků v "komunistickém ráji". V roce 1937 začal kolchoz dokonce vyvážet obilí, masné a mléčné výrobky do tamního regionálního centra. Na místním trhu měli Češi svoje prodejní pulty.
Přišla však další osudová rána: v témže roce začaly v SSSR masové politické represe, které postihly i tak zapadlé kolchozy jako Reflektor. Několik místních českých komunistů bylo zatčeno a obviněno ze špionáže či z antisovětské propagandy a někteří z nich byli zastřeleni.
Tři osudy českých zemědělců
Mezi Čechy kolchozu Reflektor se našli lidé různých profesí, zájmů, původu, vzdělání, ale i důvodů, proč se rozhodli do sovětského Ruska odejít. Na osudech tří českých družstevníků lze nicméně dobře ilustrovat, jak velmi rozmanitě sovětská vláda nakládala s těmi, kteří uvěřili v její pohostinnost a dobrotu. Každý osud je přitom svým způsobem typický.
Václav Vuch se narodil v roce 1904 v malé vesnici Sobědruhy na Teplicku, kde se staral o zvířata. Od pobytu v Sovětském svazu si sliboval nový, lepší život a poctivou práci ve prospěch společnosti. V komuně Reflektor pracoval jako zootechnik. V březnu 1938 byl ovšem zatčen za údajnou špionáž a záškodnictví.
Vuchova dcera Emilia, která se narodila dva měsíce po smrti otce, říká, že byl obviněn z toho, že nedonášel na předsedu kolchozu Jana Vostráka. Absurdní na celé situaci je, že Vostrák byl ve vazbě držen dlouhou dobu. Čekisté mu dokonce zlámali několik žeber, avšak doznání z něj stejně nevymlátili. Pustili ho tedy na svobodu. Přitom zootechnik Václav Vuch, jehož Vostrák sám najal, se při brutálních výsleších přiznal k vykonstruovaným obviněním, a byl tedy NKVD v říjnu 1938 zastřelen.
"Jeho dcera Emilia Vuch žila mnoho let v Kazachstánu, kde pracovala jako soudkyně, nyní žije ve městě Engels v Saratovské oblasti," upřesňuje ruský badatel Alexej Golicyn.
Naproti tomu Alois Klouda z Rakovníka se narodil do rodiny "bezvěrců". Ateismus vtiskla svým vnukům Kloudova babička poté, co jí navzdory modlitbám v první světové válce zahynuli tři synové. Rodina se proto rozhodla opustit katolické Čechy a odejít do ateistického Sovětského svazu.
Alois vyrostl v kolchozu ve špičkového technika, samostatně například sestrojil aerosáně - jediný prostředek, kterým se mohly v zimě rodící ženy dopravit do místní porodnice. Často za ním proto do kolchozu přijížděli okresní komunističtí předáci z celého regionu. Pouze český specialista dokázal opravit poškozené zahraniční vozy.
A byly to možná právě známosti se stranickými soudruhy, které nakonec pomohly rodině Kloudů přežít rozsáhlé politické represe a rudý teror. Podle jedné z dochovaných zpráv uložených v saratovské zemědělské škole měl dokonce jeden z Kloudových synů rozstřílet Stalinův portrét, avšak kromě vyloučení ze školy to pro něj ani jeho rodinu nemělo žádné následky. Nikdo nebyl uvězněn ani zastřelen.
Alois Klouda odešel po vypuknutí druhé světové války jako dobrovolník na frontu. Stále ale byl československým občanem, takže se nemohl zapojit do činnosti bojových jednotek Rudé armády. Stal se tedy sanitářem, který musel nosit anglickou uniformu. Na základě svědectví jeho spolubojovníka byl Alois Klouda zastřelen z kulometu německé stíhačky při shromažďování zraněných na bojišti. V místě smrti nedaleko obce Sokolovo u Charkova byl českému vojínovi postaven pomník.
Aloisův mladší syn Jindřich zdědil po otci technický talent a stal se významným konstruktérem podniku Tantal. Získal dokonce státní cenu SSSR. Zemřel nedávno v Saratově, v říjnu 2017.
Karel Sklenář z Jindřichova Hradce dostal do vínku prudkou povahu, která silně ovlivnila jeho život. Krátce předtím, než vstoupil do zemědělské komuny, opustil manželku Anežku s malým synem a oženil se s jinou ženou, se kterou odjel do Sovětského svazu. V komuně Reflektor žil do konce 20. let, stal se předsedou tamního družstva, posléze ho ale obvinili z podvodů a machinací. Opustil rovněž druhou manželku a nečekaně se stal ředitelem pivovaru v Novorossijsku.
Organizace Gulag.cz
- Organizace Gulag.cz se věnuje fenoménu vězeňského systému gulag a obecně i sovětskému totalitnímu režimu. Vznikla na konci roku 2009.
- Gulag.cz si klade za cíl sdílet a šířit informace o sovětském gulagu a všem, co s ním souvisí, včetně souvislostí s Československem a dalšími zeměmi.
- Gulag.cz propojuje výzkumnou činnost, archeologický i archivní výzkum, použití nových IT technologií, vzdělávací metody a další pohledy z nejrůznějších oborů a disciplín. Ve své činnosti a na rozvoji dalších projektů spolupracuje s dalšími organizacemi, včetně těch ruských (např. sdružení Memorial).
Pozoruhodné jsou i další Sklenářovy osudy. Během německé okupace údajně odmítl splnit rozkaz partyzánů, aby zastřelil německého důstojníka. Obával se totiž, že by se pak němečtí vojáci mstili místním civilistům.
Sklenář se proto po válce ocitl v pracovním táboře, odkud ho po čase kvůli nemoci a invaliditě propustili. Nějaký čas se živil jako účetní v Rovnu, odkud se nakonec vrátil do Československa ke své první manželce Anežce, která mu odpustila. Světoběžník a tak trochu dobrodruh Karel Sklenář zemřel o šest měsíců později v 56 letech v náručí Anežky. Pochován je na hřbitově nedaleko rodného Jindřichova Hradce.
Vnuk Karla Sklenáře, básník Jiří Červenka, navštívil v roce 2015 obec bývalého kolchozu Reflektor, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak vypadá místo, kam téměř před stoletím přijeli na Leninovo pozvání čeští idealisté, včetně jeho dědečka, budovat novou, lepší společnost.
Obelhaných byly tisíce
České zemědělce zaujala podle historičky Dagmar Martinkové, předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, myšlenka zúrodnění obrovských ploch neobdělané půdy v Sovětském svazu. "Tedy sen, že si vlastními silami vytvoří ráj na zemi. Nakonec se ale ocitli v pekle. V rozporu se sliby je Sověti odvezli do oblastí s velmi drsnými klimatickými podmínkami. Obdobně to ostatně dopadlo i s volyňskými Čechy, které Sověti v roce 1939 přesídlili do Kazachstánu," říká.
Čechy v Sovětském svazu drtil postupně stalinský teror, který zlikvidoval ty nejšikovnější a nejmovitější, takže ti ostatní - jak říká Martinková - už sekali latinu. Mnohé pak dorazily již zmíněné nehostinné klimatické podmínky a někdy i nepřátelství místních lidí s bídnou pracovní morálkou.
"Tragicky proto skončilo i československé průmyslové dělnické družstvo Interhelpo, které v Kyrgyzstánu vybudovalo několik prosperujících továren včetně elektrárny," připomíná historička Martinková. S rodiči tam odjel i malý Alexander Dubček, pozdější první tajemník ÚV KSČ. Sověti se nakonec zmocnili i tohoto družstva. Většinu členů uvěznili anebo ožebračili. Obdobně smutně dopadla pracovní skupina Pragomašina ze Slaného.
Spousta těchto Čechů a Slováků, zpravidla již vězněných v gulagu či násilím přesídlených, vstoupila později do 1. československého samostatného praporu v Buzuluku či armádního sboru v SSSR.
"Brali to jako šanci přežít a vrátit se po porážce nacismu do vlasti svých předků. Do této jednotky se často hlásily celé rodiny Čechů. Dnes se můžeme jen dohadovat, v jak nesmírně složitých situacích se tito naši předkové nacházeli a čemu všemu čelili," přemítá Dagmar Martinková.
Bádání Alexeje Golicyna je podle Štěpána Černouška, předsedy sdružení Gulag.cz, unikátní i v tom, že po sto letech vypátral potomky Čechů, kteří v Sovětském svazu založili komunu Reflektor. Čekaly je hladomory, stalinský teror, čistky a pak i druhá světová válka. Z rodinných archivů navíc Golicyn získal unikátní fotografie, vypovídající o strastiplných začátcích Čechů, kteří uvěřili sovětské propagandě. Jedno mají společné - nikdo se na nich neusmívá.
"O těchto našich předcích se ví jen velmi málo. Takže ani informace Alexeje Golicyna nebyly v Česku dosud zpracovány, jsou tedy pro nás naprostou novinkou," vysvětluje Černoušek. Příběhy sovětských represí, které poznamenaly či ukončily život tisíců obelhaných Čechů, je podle něj důležité vyhledávat a připomínat i proto, že sovětské dějiny jsou stále častěji relativizované a někdy až idealizované. Mluví se jen o kladech a mlčí o tragédiích. A pokud ne, tak se zločiny připisují někomu jinému, třeba právě Čechům.
"Stále neuvědomujeme, že sovětské represe i věznění v pracovních táborech gulag měly tak velký český rozměr. Dotkly se tisíců Čechů, respektive Čechoslováků," připomíná Štěpán Černoušek.
