Co se dělo vězňům v táboře, kam nacisté odváželi hlavně Poláky a Židy včetně těch českých, Bruno Dey podle obžaloby dobře věděl. Během války se v Stutthofu vystřídalo 110 tisíc lidí, víc než polovina zemřela. Fungovala tu plynová komora i krematorium, nacisté vraždili i smrticími injekcemi, mnoho dalších zemřelo hlady nebo umrzli. Existují důkazy, že se v tomto koncentračním táboře z lidských ostatků vyrábělo mýdlo.
Dey, vyučený pekař, se podle soudu podílel na zavraždění více než pěti tisíc lidí. Drtivou většinu z nich umučily drastické podmínky, které v táboře panovaly, dalších 200 bylo zplynováno a 30 zabito pomocí speciálního zařízení, které sloužilo k usmrcování bez předchozího vědomí oběti po zásahu střelou zezadu do krku.
Mladý muž v táboře pracoval devět měsíců, během kterých pravidelně hlídkoval na jedné z 25 strážních věží. Dey s utrpením těch, které viděl, podle svých slov soucítil. Opakovaně navíc zdůrazňuje, že nikdy nevystřelil. Jeho obhájci argumentují, že do řad SS nevstoupil dobrovolně a že si nemyslí, že mohl udělat cokoliv, aby vězně z tábora osvobodil. Rozsudek v Hamburku, kde Bruno Dey žije, padl ve čtvrtek. Tribunál ho odsoudil k dvouleté podmínce.
"Obrazy utrpení a hrůzy mě pronásledují celý život. Viděl jsem hodně mrtvol," hájil se Dey před soudem s tím, že by raději býval pracoval v táborové kuchyni, to mu ale nedovolili. "Nikomu jsem o tom nemohl říct. Neměl jsem žádné sourozence, rodiče, domov," tvrdil. Soudní proces měl kvůli vysokému věku obžalovaného svá specifika: přelíčení trvalo vždy jen dvě hodiny, nikdo z přítomných nesměl Deye oslovit, aby ho nerozrušil. V sále obvykle seděla jeho manželka, které se o svém působení za války svěřil už dřív.
Reportérka německého týdeníku Spiegel si všímá, že v průběhu procesu postupně přibývalo věcí, na které si bývalý dozorce údajně nemůže vzpomenout. Nepamatuje si na zápach z krematoria ani na konkrétní podmínky, ve kterých vězni žili. Později odmítal připustit, že by dokázal poznat, jakým jazykem hovořili. O plánu na holokaust prý nic nevěděl. Německá prokuratura přesto trvala na tom, že Dey byl jedním z "ozubených koleček" v nacistické vraždící mašinerii a požaduje tříletý trest vězení.
Soudních procesů s bývalými dozorci z koncentračního tábora Stutthof proběhlo od války už několik. Deyovi někdejší kolegové v 60. letech vypověděli, že dozorci ze strážních věží měli poměrně přesný přehled o tom, co se v něm dělo, museli tedy vidět i vraždění. Podle historiků vstoupil mladý muž do SS až po příchodu do tábora, původně tak mohl pozici dozorce odmítnout. Všichni příslušníci SS v koncentračních táborech navíc podstupovali ideologická i praktická školení, takže Bruno Dey nemohl "nic nevědět". Nikdy se svým úkolům navíc nevzepřel, jak sám připouští.
Všichni by to měli vědět
Tábor vzdálený asi 40 kilometrů od přístavního města Gdaňsk v dnešním Polsku byl jedním z prvních, které nacisté zřídili mimo území německé říše. A zároveň jedním z posledních, které se podařilo osvobodit až na samém konci války. Bruno Dey sem přišel v létě roku 1944. Původně patřil k německé armádě, nebyl ale způsobilý k nasazení na frontě, a tak ho převeleli do Stutthofu.
U soudu proti němu promluvilo 42 očitých svědků. Jedním z nich byl dvaadevadesátiletý Abraham Koryski, který k hamburskému soudu přijel až z Izraele, kde od konce války žije. Do Stutthofu ho odvlekli z Litvy. Koryskiho obhájkyně, se kterou hovořil týdeník Spiegel, řekla, že jejímu klientovi nezáleží v první řadě na tom, s jak vysokým trestem Dey odejde. Klíčové pro něj je vypovědět, co se tehdy v koncentračním táboře nedaleko Gdaňsku odehrávalo.
"Všichni by to měli vědět," vysvětlil u soudu s pláčem. Popsal například, jak si opilí dozorci ve Stutthofu předvolali dva vězně, otce se synem. Jeden z důstojníků SS před jejich očima rozmlátil židli a dal jim na vybranou: buď dozorci jednoho z nich zastřelí, nebo si oni dva mezi sebou vyberou a jeden ubije toho druhého nohami od rozbité židle k smrti. Otec se rozhodl pro druhou variantu. "Syn to udělal. A potom zastřelili i jeho," vzpomínal Koryski.
Proti touze přeživších vězňů, aby svědectví o jejich utrpení zaznělo veřejně a nahlas, se Bruno Dey u soudu ohradil. "Vše, na co jsem nechtěl vzpomínat, se teď znovu probouzí. Moje stáří je zničeno, takhle jsem si to nepředstavoval," svěřil se ztichlému sálu. Než proces začal, podařilo se mu temnou minulost podle jeho slov "skoro zpracovat".
Přesně to ale Koryskimu a dalším vadí. Jeho právnička prohlásila, že jedno z nejpalčivějších přání bývalého vězně bylo, aby se někdejší dozorce Dey dozvěděl, že se k němu za celou dobu nezachoval ani jeden dozorce laskavě. "Nestáli jenom na strážních věžích. Podíleli se na těch hrůzách," upozorňuje na práci dozorců. Ti byli často stejně mladí jako on sám. Během holokaustu ztratil Koryski devadesát členů rodiny. Sám přežil pochod smrti, který nakonec z tábora pryč doprovázel i Bruno Dey.
Opožděná spravedlnost
Nacistické dozorce jako Deye nechávala německá spravedlnost dlouho nepotrestané. Když vyšetřovatelé speciálního úřadu pro vyšetřování nacistických zločinů (známý jako Zentrale Stelle Ludwigsburg) před čtyřmi lety zazvonili, byl devadesátiletý stařec překvapený. Už dřív s nimi spolupracoval, vypovídal v jiných případech a nikdy nic nezamlčoval - proč teď on sám? Nacistou prý nikdy nebyl, politiku za diktatury Adolfa Hitlera neřešil, jeho rodiče byli obyčejní zemědělci.
Úřad v Ludwigsburgu vznikl až v roce 1961, když se v Německu zvedla vlna hlasů požadujících došetření nacistických zločinů. Řada níže postavených nacistů spravedlnosti do té doby unikala nebo byli mezitím propuštěni z vězení.
V roce 2016 se staly dvě pro Deyův případ zásadní věci. Ludwigburští vyšetřovatelé objevili v archivech koncentračního tábora jeho uniformu a záznamy o jeho působení. A německý nejvyšší soud poprvé v historii potvrdil přelomový rozsudek, podle kterého je možné soudit bývalé dozorce z koncentračních táborů, aniž by jim byla prokázána konkrétní vražda. To do té doby soudy nedělaly s odkazem na rozhodnutí týkající se koncentračního tábora Osvětim z roku 1969.
Dey byl jedním z osmi lidí, které vyšetřovatelé začali v roce 2016 zkoumat. Od té doby začal proces se třemi z nich: pětadevadesátiletý Johann Rehbogen byl příliš nemocný, než aby soud pokračoval. V případě čtyřiadevadesátileté někdejší sekretářky Irmgard F. stále probíhá vyšetřování. Třetím je právě Bruno Dey.
Do čtvrtka posledním odsouzeným v obdobném případu byl Reinhold Hanning, někdejší dozorce z koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim. Soud ho za pomoc při zavraždění 170 tisíc lidí poslal v roce 2016 na pět let do vězení. Hanning zemřel o rok později, zatímco čekal na výsledek odvolání. Případů jako ten Deyův je stále méně, stejně tak očitých svědků tehdejších válečných událostí. Úplně poslední být ale nemusí. Německá prokuratura se v tuto chvíli zabývá víc než dvěma desítkami.
