Jak nacisté testovali první plynovou komoru: Na jistou smrt šli mentálně postižení

Foto: Wielkopolskie Muzeum Niepodległości
Anna Sochacka (Velkopolské muzeum nezávislosti), Jan Gazdík
31. 10. 2019 7:18
Jeden z vězňů poznaňské pevnosti č. 7 opatrně nahlédl kukátkem dovnitř. Nacisté z aut stahovali nebo nesli postižené a nemocné lidi. Byli mezi nimi stařečkové i malé děti. "Všichni byli nahnáni bitím a křikem do jedné z místností, dveře se zavřely. Ještě nějakou dobu se odtamtud ozývaly hlasy. Pak vše ztichlo," vzpomíná na první experimenty nacistů s masovým vyvražďováním.

Před 80 lety, už měsíc po začátku druhé světové války, začala v nacisty okupovaném Polsku fungovat první plynová komora. Mezi prvními byli v experimentálním provozu zlikvidováni mentálně postižení. Tábor v Poznani, kde vraždění probíhalo, byl nicméně určen k vyhlazení polské inteligence, zejména účastníků Velkopolského povstání, díky němuž se v letech 1918-1919 bývalá pruská provincie Posen připojila k nově vzniklé druhé polské republice.

První zkoušky různých metod masového zabíjení smrticím plynem proběhly v poznaňské pevnosti č. 7 už v říjnu 1939. Tedy dlouho před začátkem poslední fáze "konečného řešení židovské otázky" a jen několik týdnů po začátku války. Provoz tehdy zahájila testovací plynová komora na oxid uhelnatý. Oběťmi těchto zkoušek se stalo několik set pacientů psychiatrické léčebny v Owińskách a psychiatrického oddělení neurologicko-psychiatrické kliniky poznaňské univerzity.

První plynová komora se nacházela v bývalém dělostřeleckém skladu, jehož dveře byly odizolované hlínou. Speciální skupině, která vraždila pacienty, velel Herbert Lang.

Pohrdání životem

Členové SS sloužící v pevnosti č. 7 nakládali s vězni krutě. Ty, kteří byli z poznaňského koncentračního tábora přesunuti do Osvětimi, Dachau, Gross-Rosenu či Mauthausen-Gusenu, ostatní vězni vnímali jako šťastlivce, jimž dal osud šanci přežít.

Příšerné zacházení s vězni plynulo mimo jiné z toho, že pevnost č. 7 plnila funkci školicího centra německých táborových kádrů. Členové SS zde získávali pracovní zkušenosti a demonstrovali neskrývané pohrdání životem "podlidí" a nepřátel třetí říše. Poté se přesouvali do rychle se rozvíjející sítě nacistických vězení a táborů.

Na kruté podmínky panující v pevnosti č. 7 vzpomínal jeden z vězňů Stanislaw Czarczyński. Zmiňuje se o zimě, vlhku, mizivém hygienickém zázemí nebo celách bez lůžek, jen se slámou na podlaze. Nejhorším místem podle něj byly dvě samotky. "V temnici mohl stát vzpřímeně jeden člověk, ostatní museli sedět na zemi. Spali jsme v různých polohách maximálně hodinu," říká. Opilí Němci vězně často pro zábavu trýznili.

"Dřepy, plazení, žabáky a bití holemi ze všech sil až do krve. Vodili nás ven a nutili zdolávat prudké svahy pevnosti. Dozorci na nás přitom shora házeli kameny a tvrdili, že to jsou polské ruční granáty," popisuje zacházení jiný přeživší vězeň Henryk Powelski.

Tábor krvavé pomsty

Tábor byl pod dozorem SS a gestapa. Sami Němci mu přezdívali Lager der Blutrache - Tábor krvavé pomsty. Vězněni v něm byli především zástupci tehdejší velkopolské elity: podnikatelé, učitelé, představitelé lokální samosprávy, společensky aktivní lidé, osobnosti kulturního a vědeckého života nebo také skauti a duchovní. Ti všichni byli vnímáni jako nebezpeční nepřátelé třetí říše, již by se mohli stát strůjci organizovaného odporu.

Mnoho lidí nacisté přitom zatkli na základě seznamů připravených ještě před válkou. Samotné zatýkání se stalo součástí takzvané Intelligenzaktion, tedy operace politického očištění území. S rozvojem struktur polského odporu vůči nacistům tvořili stále početnější část vězňů členové odbojových organizací.

Nacisté do pevnosti č. 7 sváželi i lidi zadržené při náhodných pouličních zátazích. Od poloviny roku 1941 zde byli internováni i dočasní vězni, kteří se vyhýbali práci pro Němce. Ti zde trávili čas od konce sobotní pracovní doby do pondělního rána. Krátkodobý pobyt zde je měl vyděsit a změnit jejich postoj k práci. Přesný počet vězňů tábora historikové neznají, Němci dokumentaci zničili. Odhady se však pohybují od 20 do 40 tisíc osob.

Proč si nacisté vybrali pevnost č. 7?

Na přelomu 19. a 20. století, kdy bylo západní Polsko součástí pruské a posléze německé říše, vybudovalo Prusko v Poznani obrovské opevnění. Jeho součástí bylo i osmnáct pevností tvořících prstenec kolem města. A právě v jedné z nich - v pevnosti č. 7 - vznikl před osmdesáti lety německý vyhlazovací tábor pro polské elity. Rozhodnutí o jeho vytvoření padlo již 25. září 1939 a první vězni sem dorazili 10. října kolem 11 hodin. 

Velkopolsko, oblast okolo Poznaně, přitom nemělo status okupovaného území - v roce 1939 bylo připojeno přímo k říši coby župa Povartí. Vraždění polských elit bylo chápáno jako klíčový krok, jak proměnit miliony Poláků v otroky sloužící "panské rase". Němci v Povartí velmi důsledně aplikovali pokyn Heinricha Himmlera, který v roce 1940 v Poznani velitelům koncentračních táborů řekl: "Polské odborníky využijeme v našem zbrojním průmyslu. Později všichni Poláci z tohoto světa zmizí. Je nezbytné, aby velký německý národ pokládal eliminaci Poláků za svůj hlavní úkol."

Zabíjení plynem probíhalo v poznaňské pevnosti č. 7 necelé dva měsíce v rámci celostátní operace likvidace "nekvalitního života". Nacisté od něj prozatím upustili, protože se v této formě jevilo jako "nedostatečně efektivní".

Poznaň jako centrum polské inteligence

Polský novinář a spisovatel Maciej Bernatt-Reszczyński, který od roku 2016 žije v Česku, vysvětluje, že Versailleská smlouva vrátila po první světové válce historicky polský poznaňský region po téměř dvou stoletích pruské nadvlády do Polska. Následovalo protiněmecké povstání v Poznani, jediné úspěšné v polské historii. V meziválečných letech se pak Poznaň stala významným polským kulturním, akademickým a ekonomickým centrem. Byla také místem, kde před válkou působili silně protiněmečtí politici a tisk. Tohle vše Němci logicky velmi těžce nesli.  

Dědeček Reszczyńského Stanisław Bernatt pracoval před válkou jako berlínský zpravodaj poznaňských novin Kurier Poznański. Z Německa byl ovšem vyhoštěn za údajné urážky prezidenta Hindenburga. Zpravodajovi šéfové ho nicméně ocenili za skvělou práci.

"V létě 1939, když se schylovalo k válce, se můj dědeček s protiněmeckou historií bez váhání odstěhoval až na druhý konec Polska. Správně očekával německé represe. Zatímco jemu se podařilo uniknout, mnoho účastníků povstání z let 1918 až 1919 a příslušníků polské inteligence bylo zajato a veřejně popraveno jako součást předem promyšlených německých represí," říká Maciej Bernatt-Reszczyński.

Podívejte se na rozhovor s Pavlem Taussigem, který jako jedenáctiletý přežil čtyři koncentrační tábory včetně Osvětimi.

Stačilo, když někdo zakopl o toho, koho zastřelili. To se mohlo stát každému, stále jsme čekali, že bude kulka. Lékařským pokusům jsem unikl náhodou | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Aktualizováno před 51 minutami

TOP 09 podala podnět vrchnímu státnímu zastupitelství. Chce, aby prošetřilo dotace pro Agrofert

TOP 09 v úterý podala podnět Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby prošetřilo, zda při poskytování dotací firmě Agrofert není páchán trestný čin. Opoziční strana to uvedla v tiskové zprávě. Ve svém podání kritizuje oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF), že začne proplácet dotace schválené Agrofertu za období mezi únorem 2017, kdy premiér Andrej Babiš (ANO) vložil koncern do svěřenských fondů, a loňským srpnem. Trestní oznámení kvůli vyplácení dotací podali už před týdnem opoziční Piráti.

TOP 09 kritizuje také dopis tajemníka ministerstva zemědělství Jana Sixty, o kterém informovala média. Tajemník v něm úřadům a firmám spadajícím pod ministerstvo píše, že Agrofert se může účastnit soutěží o veřejné peníze. "Státní úředníci a orgány musí vždy hájit primárně zájmy státu a jeho občanů, a ne zájmy jednoho soukromého holdingu," uvedla předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.

Zdroj: ČTK
Další zprávy