Praha - Dohodu o příměří a stažení těžkých zbraní na východní Ukrajině vyjednala v noci v Minsku a předtím i v Moskvě nebo Washingtonu německá kancléřka Angela Merkelová.
Kritici ji obviňují z mnichovanství a ustupování Putinovi. Obhájci argumentují tím, že mír na Ukrajině bez souhlasu Ruska prostě nebude.
Analytik berlínského institutu mezinárodních a bezpečnostních studií (Die Stiftung Wissenschaft und Politik) Kai-Olaf Lang v rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že první výsledky naznačují úspěch německé kancléřky, ale varuje, že v září po první dohodě o příměří očekávaná změna nenastala.
A.cz: Je samozřejmě ještě příliš brzy hovořit o tom, že diplomatická aktivita Merkelové a francouzského prezidenta Francoise Hollanda skončila úspěchem. Posun po jednáních v Minsku je ale patrný. Nakolik je nyní v sázce domácí i mezinárodní prestiž Angely Merkelové v závislosti na tom, zda se podaří, či nepodaří vyjednat mír pro východní Ukrajinu?
Pokud se podaří dosáhnout dohody, bude to pro ni určitě velký diplomatický úspěch. Všichni věděli a vědí, že je to složitý problém a obtížná vyjednávání. Ale i fakt, že vůbec ke schůzce v Minsku došlo a že vidíme nějaké předběžné výsledky, je úspěch. Kancléřce se podařilo, řekl bych, dát všechny dohromady.
Jednala s Barackem Obamou, Vladimirem Putinem a podle mě jí zaleží na tom, aby dojednané kompromisy byly stanoviskem Evropské unie. Nejenom Berlína a Paříže. Určitě si je vědoma toho, že v rámci EU to musí být přijatelné. Protože velkým úspěchem Evropské unie bylo sjednocení postoje v otázce ruských sankcí. Tam se ukázalo, jak je společný postup důležitý.
A.cz: Není ale právě to jednání v Minsku důkazem, že když jde opravdu o něco velkého, jak se říká "jde do tuhého", tak Evropská unie ustupuje do pozadí a nastupují prostě velké a vlivné státy jako Německo a Francie?
Řekněme, že to je důkaz toho, že některé členské země v zahraniční a bezpečnostní politice Evropské unie hrají prim. Formáty mohou být různé. Loni v únoru v Kyjevě jednal takzvaný výmarský trojúhelník, kde jednalo i Polsko. Nyní tu máme takzvanou normandskou čtyřku s Francií a Německem.
Na první pohled je to v zájmu Ruska, které chce návrat k nějakému konceptu, ve kterém rozhodují jen velmoci. Ale není to tak jednoduché. V Berlíně jsou si vědomi toho, že možné je jen to, co je akceptovatelné v Evropské unii. Německý ministr zahraničí například před jednáním v Minsku vysvětloval některé podrobnosti ve Varšavě a Rize. Tedy v zemích, které jsou citlivé na nějaké, řekněme, ústupky Rusku.
V Minsku šlo o to, že Merkelová musela a chce najít nějakou cestu mezi Mnichovem a, dejme tomu, Bejrútem. Mezi dvěma hroznými, nebezpečnými řešeními.
Nechce dohodu s Ruskem, která by měla negativní dopad na Ukrajinu a která by dala Rusku právo veta na Ukrajině. Na druhé straně nechce vojenskou eskalaci, která by vedla k ještě většímu chaosu, jako kdysi v Libanonu (v Libanonu zuřila vleklá válka kvůli domácím sporům a různým zájmům okolních zemí v letech 1975 až 1991 – pozn. red.).
A.cz: Sehrála určitou roli v jednání Merkelová – Putin americká hrozba, že USA dodají Ukrajině zbraně, pokud Rusko nezmění svoji politiku?
Asi sehrála, ale ne rozhodující. Všechny strany podle mne měly zájem usednout ke stolu a uklidnit situaci. I Putin a Porošenko.
Rusové určitě cítí, že politicky a ekonomicky za pokračování války zaplatí vysokou cenu, když nebudou přístupní k jednání. Musíme ale zdůraznit, že hovoříme zatím o předběžných dohodách. V podstatě se podepisují podobné verze Minského protokolu z loňského září. V trochu jiném kontextu, ale hlavní otázka je stejná. Jak se budou body dohody plnit.
A.cz: Prokázalo se podle vás, že žádný politik na Západě nemá takový vliv na Putina jako Merkelová?
To právě možná brzy uvidíme na plnění těch dohod, jaký má doopravdy vliv. Rozhodně bych řekl, že patří k málu politikům ze Západu, které Putin uznává jako partnery. Souvisí to s politickou pozicí Německa a jeho schopností v posledních dvou třech letech balancovat uvnitř Evropské země a transatlantického společenství.
Německo se snaží překlenout rozpory mezi zeměmi EU, které jsou pro tvrdý postup vůči Rusku, a které jsou naopak vstřícné. Merkelová to slepila a dala dohromady. To jí dává váhu, v tom je její síla i vůči Rusku.
Ostatně podobně je na tom uvnitř Německa. Tam existují diametrálně odlišené názory na to, jaká má být zahraniční politika země. Hospodářské kruhy a lobby nechtějí tvrdý postup vůči Rusku, na druhé straně třeba většina médií má opačný názor.
