Když srovnáte migrační krizi v roce 2015 se stávajícím přílivem uprchlíků z Ukrajiny, v čem vidíte rozdíl?
Mnoho lidí přehlíží rozdíly v politickém kontextu dvou válek. Na Ukrajinu přišel agresor ze sousední země, ale v Sýrii jím byl přímo syrský prezident. Proto vypukla občanská válka. Navíc když tehdy davy lidí překračovaly například maďarskou hranici, tamním veřejnoprávním médiím zakázali ukazovat obličeje žen a dětí. Do záběrů se tak mohla dostat jenom mužská tvář. Mediální pokrytí uprchlíků, které se šířilo do světa, ukazovalo hromadu mužů.
Jaký dopad na společnost měly tyto záběry?
Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko uplatňovaly narativ strachu. Občané těchto čtyř zemí nedostali šanci setkat se tváří v tvář se syrskými uprchlíky. Nemohli se přesvědčit, že nejsou nebezpeční. Lidé přitom rádi pomáhají chudým a zranitelným. Takové pocity vyvolávají ženy s dětmi.
Dalším rozdílem je vzhled. Ukrajinci vypadají jako běžní lidé, kteří jsou našimi sousedy. Jsou stejně oblečení, vypadají stejně, mají s sebou psy a kočky. Zato Syřané vypadají odlišně. Jsou na cestách i dva roky. Nemířili hned do Německa, jejich první volbou bylo Turecko nebo Libanon. Jejich zvířata zemřela na turecké hranici nebo je cestou museli opustit. Na hranicích si prošli peklem, strávili třeba rok zavření na Lesbu. Nemůžeme porovnávat uprchlíky, kteří tu jsou dva měsíce, s těmi, kteří žijí mimo domov i 12 let.
Na rozdíl od Syřanů, z nichž někteří uprchli v roce 2015 do Německa, nyní mohou nově příchozí Ukrajinci v Německu poměrně rychle dosáhnout na tříleté povolení pobytu. Stojí za tím dvojí standard?
Denně pracuji se Syřany a Afghánci uvázlými v řeckých uprchlických táborech nebo ubytovanými v Německu bez volného přístupu na trh práce. Samozřejmě jsou velmi frustrovaní a tento dvojí standard pocítíme v Evropě velmi rychle.
Na všech úrovních - od okamžiku překročení hranic až po legislativní procesy - se s nově příchozími Ukrajinci zachází úplně jinak než s jinými uprchlíky, kteří dorazili do Evropy v posledních letech. Politici dříve říkali, že schází potřebný čas a nejsou místa. Najednou vidíme, že jsou. Doufám, že se takto rychlé řešení nouzové situace, kdy lidé potřebují rychlou pomoc, stane novým standardem.
Den, kdy Merkelová poslechla své srdce
Narodila jste se v Polsku a přes patnáct let žijete v Německu. Co si vy jakožto emigrantka myslíte o německé rétorice vůči migrantům a uprchlíkům?
Německo má s nimi více zkušeností než státy východního křídla. A se zkušenostmi se pojí znalosti. Hledá dlouhodobě funkční řešení. Například v roce 2015 přišla do německých škol řada syrských dětí. Některé školy je rovnou rozřadily do existujících tříd. Samozřejmě trvalo, než se děti naučily obstojně německy. Zato se rychleji integrovaly. Jiné školy utvářely speciální jednoroční třídy zaměřené na výuku němčiny. Tyto děti mohly do běžných tříd, až když dosáhly určité úrovně.
Stejný přístup očekávám u každé země třeba při úvahách, jestli vytvářet vzdálené uprchlické tábory a separovat lidi, nebo je přivést do měst.
Jak samotná německá společnost nahlíží na uprchlíky?
Rozdíl mezi východním a západním Německem je pořád dost zřetelný. Vedle kulturních odlišností vidíme i ty politické. Ze statistik vyplývá, že pravicové a protiimigrační nálady převládají ve východním Německu a v malých městech. Nepřekvapí, že lidé v horší ekonomické situaci reagují na migraci negativněji, se strachem. Pokud chceme veřejnou diskuzi, nesmíme tyto hlasy ignorovat. Německá pravice využila "díry na trhu", protože tyto hlasy nikdo nevyslyšel. Přehlížením se ale problémy nevyřeší.
Vzrostly německé protiimigrační nálady po přijetí uprchlických kvót v roce 2015?
Tehdejší kancléřka Angela Merkelová rozhodla o přijetí uprchlíků bez porady s okolím či dalšími evropskými politiky. Získala tím můj respekt. Přitom jen o několik týdnů dříve při televizní debatě chladnokrevně vysvětlovala mladé pákistánské uprchlici, proč ji čeká deportace. Tak postupovala Merkelová roky, tenkrát ale poslechla své srdce. Svou lidskostí získala mnoho sympatií, některé příznivce naopak ztratila.
Kdo je Anna Albothová?
Novinářka na volné noze, koordinátorka mezinárodní novinářské organizace pro mladé European Youth a bloggerka. V minulosti pracovala pro polské noviny Gazeta Wyborcza. Mediální pozornost získala po uspořádání civilního pochodu z Berlína do syrského Aleppa na přelomu let 2016 a 2017. Za pochod byla nominována na Nobelovu cenu míru. Od polské pobočky časopisu National Geographic dostala v roce 2011 cenu za nejlepší cestovatelský blog Rodina bez hranic.
Podobně je nyní řada evropských států zaskočena politikou německého kancléře Olafa Scholze a poukazuje na nedostatečnou podporu Ukrajiny…
Roli hrají německo-ruské vazby. Jsem pacifistka a nikdy bych si nedovedla představit, že podpořím posílání zbraní. Dodávky na Ukrajinu ale jsou potřeba. V Německu pozoruji podivný západoevropský idealismus. Například Zelené opustili někteří poslanci, protože nevstupovali do strany s tím, že bude jednou podporovat posílání zbraní.
Německo sousedí s Polskem, mezi nimi je ale velká propast. Polský přístup k migraci odpovídá východnímu nastavení, Němci místo činů hlavně diskutují.
Jaká je podle vás role Německa v současném konfliktu?
Evropské státy vzhlíží k Německu. Je to velký hráč, silný stát. Mám ale pocit, že na větší krok nemá kuráž. Němci cítí zodpovědnost za minulé války. Téma bojů a zabránění zničení lidskosti provází německý vzdělávací systém již od školky. Na druhou stranu pokud nepřijde razantní krok, válka potrvá věčně. Je to náročná situace a myslím, že nová vláda je stále skutečně nová, chybí jí agenda pro nadcházející roky.
Evropané si už zvykli
Dlouhodobě jste se věnovala mapování situace na polsko-běloruských hranicích, kde loni uvázly tisíce migrantů zejména z Blízkého východu (Polsko a Evropská unie obvinily Minsk, že tyto lidi posílá k hranicím záměrně a využívá je jako zbraň v hybridní válce - pozn. red.). Jaká atmosféra převládala v Polsku?
Na hranici Polska s Běloruskem lidé přečkávali zimu v teplotách pod nulou. Polská vláda zavedla podél nich nouzový stav a pro všechny občany, kteří nebydlí poblíž hranice, se oblast zavřela. Vláda tam také umístila dvanáct tisíc vojáků, armádní auta, drony. Jako by Polsko byla vojenská země. Média na hranici téměř nemohla, alespoň ne do vyhrazené zóny.
Od loňského srpna oficiálně zemřelo dvaadvacet uprchlíků, ale skutečné číslo se možná nikdy nedozvíme. Hluboce se stydím za to, jak se Polsko rozhodlo reagovat. Mnoho let jsem pracovala na Balkáně u řecko-tureckých hranic. Už tam jsem nemohla uvěřit, jak lidé akceptují chování pohraničníků k migrantům.
V čem shledáváte rozdíl mezi situací na polsko-běloruské a řecko-turecké hranici?
Před několika roky se stráže na řecko-turecké hranici tvářily, že lidi nevidí. Teď už nejde o přehlížení. Cíleně se ničí lodě přivážející migranty.
Pamatuji na fotografii Alana Kurdího, která ukazovala utonulé dítě na tureckém pobřeží. Všechny šokovala, dostala se do novin a poté se skutečně začalo něco dělat. Lidé umírají na hranicích Evropy denně. My Evropané jsme si už zvykli a chováme se, že se nás to netýká.
Jak se evropská politika vůči uprchlíkům promění v dohledné době?
Evropská budoucnost v otázce migrace je více plotů a zdí. Jenže neexistují ohrady, které by mohly lidi zastavit. Jde o velký byznys, někdo si stavěním plotů vydělává. Kdo určuje, komu Evropa patří? Jak se do hlav dostala myšlenka, že pohraniční a pobřežní stráž (Frontex - pozn. red.) chrání Evropany? Proč a před čím mají být chráněni, obzvlášť v kontextu všeho, co děláme po světě?
Mohla byste uvést příklad?
Většina lidí, se kterými mluvím, neví o činnosti EU. Točila jsem dokument v Gambii, malém pobřežním státu, kde lidé žijí z rybaření. Evropa sem přišla tak, že začala lovit na velkých lodích. Místní tak najednou nemají z čeho se uživit. Nemají ani legální cestu, jak se dostat do Evropy. Proto připlouvají na lodích. Je to naše vina, že musí opouštět svůj domovský kraj a hledají cesty k přežití. Když se nenaučíme nic o hybatelích migrace, snadno budeme chybovat.
V čem budeme chybovat?
Historicky mířilo do světa nejvíce lidí právě z Evropy. Ne naopak. Někdo věří, že při otevřených hranicích se sem nahrnou uprchlíci, ale není to tak. Podle statistik chtějí zůstat v rodné vlasti. Syřané strávili v Libanonu i dvanáct let v naději, že se vrátí zpátky domů. Bylo to místo nejblíže jejich domova.
