"Budeme ty události nazývat oficiálně tím, čím z dnešní perspektivy jsou: genocidou," prohlásil na konci května německý sociálnědemokratický ministr zahraničí Heiko Maas. Německo oficiálně požádá Namibii o odpuštění a "jako gesto uznání nesmírného utrpení" jí vyplatí v příštích třech dekádách přes miliardu eur (25 miliard korun).
Od onoho utrpení k omluvě to Německu trvalo bezmála 115 let. Koloniální vojska německé říše mezi roky 1904 až 1907 zavraždila nejméně 75 tisíc příslušníků národů Herero a Nama, kteří se vzbouřili proti cizí nadvládě.
Odplata Berlína byla nelítostná. Část obyvatel povraždili, část jich odvezli do pouště, kde je nechali umírat hladem a žízní. "Negrové nerespektují smlouvy, jen hrubou sílu," byl přesvědčen generálporučík Lothar van Trotha. Německý císař Vilém II. Pruský ho na jih Afriky poslal, aby se s odporem místních obyvatel vypořádal. Rozkaz o likvidaci se týkal i žen a dětí.
Ti, kdo řádění přežili, skončili v pracovním koncentračním táboře na sychravém Žraločím ostrově, kde umírali na přepracování. Podíleli se například na budování přístavu a železnice. Nejen v časech genocidy se kolonialisté uchylovali ke znásilňování namibijských žen.
Německý doktor Eugen Fischer, který se později dal do služeb nacismu, se věnoval "lékařskému" výzkumu na lebkách mrtvých vězňů ze Žraločího ostrova. Cílem bylo dokázat rasovou podřazenost afrických obyvatel. Německo část pozůstatků vrátilo do Namibie teprve v roce 2001.
Zvěrstva připomíná jen kámen na malém hřbitově
V Německu tato zvěrstva podle historiků připomíná pouze nenápadný památník na malém hřbitově v berlínské čtvrti Neukölln. Granitovému balvanu se dnes sice přezdívá kámen Hererů, původně ale naopak oslavoval činy německých vojáků, kteří na začátku minulého století v Namibii vraždili.
Až v roce 2009, po více než sto letech od vzniku původního památníčku, vedle něj na zem skupina místních obyvatel nechala položit lesklou černou tabulku ve tvaru obrysů hranic dnešního jihoafrického státu. Kromě připomínky masakrů nese i citát německého učence Wilhelma von Humboldta: "Jenom ten, kdo zná minulost, má i budoucnost."
A spolková vláda věří, že budoucnost německo-namibijských vztahů by po omluvě Berlína měla být lepší. Zmíněnou miliardu eur Němci vloží do zvláštního fondu určeného na podporu školství, farmaření, zásobování vodou, silnic a další infrastruktury. Peníze by měly směřovat také na pozemkovou reformu, která by měla část půdy vlastněné dnes bohatými bílými farmáři přesunout do rukou právě Hererů a Namů. Ti tvoří dohromady asi 12 procent obyvatel z celkem 2,5milionové země. Nerovnosti mezi lidmi jsou tu skoro nejvyšší na světě.
Právo nakládat s financemi od Němců dostane namibijská vláda. Slavnostní omluva, kterou má na jih Afriky ještě letos přijet přednést sám spolkový prezident Frank Walter Steinmeier, by měla zaznít na půdě zdejšího parlamentu.
A to je právě pro některé dnešní Harare a Nama problém. Že Německo o masakrech mluví jako o genocidě, není nic nového, oficiálně už se termín používá nejméně šest let. Berlín nicméně odmítá platby označovat za "reparace", na které by si někdo mohl dělat právní nárok. Brutální vládu ve svých koloniích totiž uplatňoval i jinde - dnešním Togu, Kamerunu nebo Tanzanii.
Přišli jsme o rodnou zemi
Hererové a Namové jsou rozdělení. Část jich výsledek jednání vítá. Cení si i toho, že se na něm mohli podílet. "Pokud získáme podporu z německých plateb, je to pro naše město příležitost," říká například Olga Tgiurutue, starostka severonamibijského Okakarara, pro server Deutsche Welle. Část zdejších obyvatel stále bydlí v chatkách z vlněného plechu bez sociálního zařízení. "Potřebujeme práci pro mladé lidi," míní starostka.
Jiní ale tak optimističtí nejsou. "Je to dohoda mezi dvěma vládami, dohoda o rozvojové pomoci," kritizuje Vekuii Rukoro. Sám sebe označuje za vůdce Hererů, a ve snaze vybojovat odškodnění za genocidu už vedl několik soudních sporů. Namibijská vláda mu ale tak významnou roli přisoudit odmítá a nepřipustila ho ani k jednání s Berlínem. Na to si stěžují i další příslušníci obou národů.
"Když nás nezahrnuli do vyjednávání, proč by nás měli najednou chtít zapojit do těch projektů?" ptá se Laidlaw Peringanda, předseda Namibijské asociace pro genocidu, sám potomek lidí, kteří pod koloniální brutalitou trpěli. "Přišli jsme o svou rodnou zemi. Mnoho z nás žije v chudobě. A mnoho z nás zdědilo trauma našich předků," míní. Vekuii Rukoro pak tvrdí, že je politici oklamali, a žádá nové vyjednávání.
To vláda jednoznačně odmítá, nicméně společné německo-namibijské prohlášení ještě podepsáno nebylo, hlasovat o něm má v nejbližších dnech namibijský parlament v hlavním městě Windhoeku. Smíření s Německem tu nejspíš nepodpoří opoziční poslanci. Kabinet by neměl nic podepisovat, dokud se neporadí i se zástupci původních obyvatel, říkají. Současnou dohodu označují za projev "apartheidu" vlády - tedy toho, že je z ní zcela vyloučila. Odborníci v této souvislosti varují před možností, že snaha o smír s Německem může vyvolat pnutí v rámci samotné Namibie.
Kromě toho ale německá nabídka může inspirovat podobné úsilí o smíření a odškodnění i v případě dalších bývalých koloniálních mocností a jejich podřízených území. Burundi v minulosti poslalo žádost o milionové reparace Německu a Belgii, podobné hlasy se ozývají z Demokratické republiky Kongo. Během belgické nadvlády tu zemřely miliony původních obyvatel. Evropská země vloni vyjádřila ústy svého krále Filipa nad těmito událostmi "lítost", na přímou omluvu ale nedošlo.
Německý kolonialismus
Německé koloniální panství v Africe se datuje mezi roky 1884 a 1915, nazývalo se "Německá jihozápadní Afrika". Velitelem koloniálních sil v oblasti, a muž zodpovědný za téměř kompletní vyvraždění Hererů a Namů byl Lothar von Trotha. Po návratu do Německa povýšil do generálské hodnosti. Zemřel v roce 1920 na tyfus.
Kromě Namibie měla říše své kolonie i jinde v Africe, Oceánii a v Číně. Násilná koloniální nadvláda vedla často k povstáním a jejich brutálním potlačením. Německo o svá zámořská území - na rozdíl například od Belgie či Francie - přišlo po porážce v první světové válce.
