Ono ráno 27. června 1950, kdy Miladu Horákovou vedli v pankrácké věznici na smrt, popsala pro Paměť národa vězněná Marie Chalupová. "Osobně jsem ji neznala, ale všechny jsme o ní věděly, stejně jako kdy bude popravená. Ve čtyři ráno vypustili psy, cesty kolem baráku byly vysypané pískem, takže jsme slyšely kroky. Na cele nás bylo čtrnáct. Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Bylo to strašné. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Když jsme se jí později ptaly, proč tak křičela, řekla nám, že ta poprava byla strašná," vylíčila.
Vězněná Marie Chalupová vzpomíná na Miladu Horákovou
Milada Horáková byla oběšena na dvoře pankrácké věznice v 5:35 jako poslední ze čtyř k smrti odsouzených. Před ní zemřel Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl. Katův pomocník tahal lanem, kterými byly spoutané nohy. Milada Horáková se tak podle dochovaných záznamů dusila téměř patnáct minut od zahájení exekuce. Její ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nebyly pohřbeny a dosud nalezeny.
Když se Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny připravoval na rozhovor s Aktuálně.cz, sáhl do knihovny pro dopisy Milady Horákové z cely smrti. A musel je už po přečtení pátého listu odložit. "Dostalo mě to. I po sedmdesáti letech nelze tyto dopisy číst bez pohnutí. Je hrůza, co Miladě Horákové udělali. Až mrazí z toho, jak statečně se do posledních chvil chovala," svěřuje se profesor.
Ve dnech 24. až 27. června 1950 napsala Milada Horáková v cele smrti deset dopisů, o jejichž existenci se veřejnost dozvěděla až po pádu komunismu v roce 1989. Poslední list, určený rodině, napsala tři hodiny před oběšením 27. června 1950 ve 2:30 ráno. Upnula se v něm na své nejbližší, aby se dokázali s její smrtí vyrovnat a aby žili dál svůj život, pomáhali si a vzpomínali na ni jen v dobrém. "Život je dar od Boha a člověk ho má co nejlépe využít," apelovala na ně.
"Na sebe vůbec nemyslela. Zcela se odevzdala svým nejbližším, aby bolest z jejího odchodu překonali a zachovali odkaz kultury a názorového světa její rodiny," konstatuje historik Kocian.
Mimořádná statečnost
Milada Horáková byla podle oslovených znalců jejího života zcela výjimečnou osobností moderních českých dějin. K velké škále rysů její osobnosti patří například život zasvěcený službě lidem, mimořádná statečnost, a tedy i to, že stála za svým názorem i v nejtěžších chvílích, kdy jí šlo o život. Třeba před nacistickým soudem v říjnu 1944, kdy jí prokurátor navrhoval v Drážďanech trest smrti. Uhájila se sama v němčině, takže ji soud poslal nakonec za mříže "jen" na osm let.
Nacistická justice - měřeno výší trestu - byla paradoxně k Miladě Horákové shovívavější než ta komunistická. "Nacisté soudili Miladu Horákovou za její skutky v boji proti říši, zatímco komunisté za něco, co nespáchala," říká k tomu Petr Koura z Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.
Nacisté podle něj až na výjimky nepořádali monstrprocesy jako komunisté. Vyšetřovatelé gestapa se snažili ze zatčených získat informace o těch, kteří s odbojáři spolupracovali, aby je zatkli. "Zatímco komunističtí vyšetřovatelé zatýkali lidi na základě paranoidních stalinistických představ, aby pak mohli zkonstruovat aféru o jejich spiknutí. Nutili proto lidi doznat se k něčemu, co ve skutečnosti neudělali. V tom je ten zásadní rozdíl. Gestapo i StB používaly při výsleších násilí, ale chtěly dosáhnout něčeho jiného. A chtěly to tudíž i justice těchto systémů," vysvětluje historik Koura.
A rozdíl je konečně i v tom, že nacistická justice trestala své odpůrce smrtí vcelku běžně, zatímco ta komunistická hodlala udělat z Milady Horákové hlavu domnělého spiknutí. Zmanipulovaný proces a jeho předem stanovený verdikt proto neměla šanci přežít.
Zastrašený dav žádal trest smrti
Komunistickému režimu se podle Oldřicha Tůmy z Ústavu pro soudobé dějiny podařilo rozpoutat a organizovat obrovskou - místy i hysterickou - kampaň proti Miladě Horákové. "Určitou část společnosti se tak podařilo doslova zfanatizovat, takže ostatní se v té vyhrocené atmosféře báli nesouhlasit, svezli se s tím, protože měli strach o život," popisuje Tůma.
Úřady pečlivě vybíraly i obecenstvo soudního přelíčení s Horákovou. Nešlo tudíž o reprezentativní vzorek společnosti. Za několik dnů se tak v soudní síni vystřídalo kolem 4000 lidí. "Důvod byl jednoduchý: aby si nemohli udělat ucelený a objektivní úsudek o monstrprocesu," vysvětluje Tůma.
Titulky tehdejších novin se i proto nesly v duchu: "Udeřil na ně spravedlivý hněv československého lidu", "Bdělost našeho lidu zmařila spiknutí bandy záškodníků a špionů spolčených s imperialistickými diplomaty", "Chtěli válku proti republice, aby kapitalisté mohli znovu vykořisťovat náš lid", "První den přelíčení: Horáková se přiznává k nejtěžším zločinům", "Teroristickými akcemi chtěli zmařit mírovou výstavbu naší země".
Smysl novinových titulků a hesel byl podle historika Pavla Suka, který se zabývá dějinami českého tisku a propagandy od roku 1938, zjevný. Režimní mašinerie vytvářela dojem, že Miladu Horákovou neposílá na popraviště komunistická strana, ale lid.
"Pro vedení KSČ byly právě proto tolik důležité tisíce organizovaných rezolucí a dopisů, které přicházely na adresu soudu a které žádaly když ne smrt Milady Horákové a jejích společníků, tak alespoň ty nejpřísnější tresty. Vedení komunistů dělalo vše pro to, aby tato lavina rezolucí a žádostí neustávala, aby pro komunistický aparát bylo snadnější říct: Jen plníme vůli lidu, který pro Miladu Horákovou žádá trest smrti," analyzuje Pavel Suk.
Pominout nelze ani fakt, že rok po justiční vraždě Milady Horákové následovaly pod dohledem sovětských poradců procesy s vnitřním nepřítelem v komunistické straně. Nejznámějším je "proces s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským". A to už si nemohl být svobodou či životem jistý téměř nikdo. Ani komunisté na nejvyšších postech.
Proč právě Milada Horáková?
Komunistickému režimu měl zmanipulovaný monstrproces s Miladou Horákovou posloužit podle historiků jako důkaz zostřování třídního boje. Současně měla být zastrašena veřejnost před jakoukoliv činností, která by se komunistům nelíbila.
"Proces měl zkrátka ukázat, že nový režim je nekompromisní, rozhodný a že je připraven tvrdě zatočit s každým kvůli jeho nesouhlasu či výhradám," objasňuje Oldřich Tůma.
Podle zvrácené logiky byla právě proto jako hlavní oběť procesu předem vybrána mezinárodně známá žena. Dochovalo se dokonce několik variant politických návrhů ministerstva spravedlnosti, jak má rozsudek vypadat. V každé z těchto variant se mění počet rozsudků trestů smrti. Někde je jich šest, v jiných jen dva či tři.
"Avšak jméno Milady Horákové figuruje v těchto různých hrdelních návrzích pokaždé. Komunisté si ji vybrali jako symbol hodnot, s nimiž hodlal režim nekompromisně zúčtovat. I tím chtěl doma, ale i v zahraničí zastrašit odpůrce, deklarovat svou rozhodnost a pevnost," zdůvodňuje motivy stalinistů historik Tůma.
Postupně se tak na proces s Miladou Horákovou nabalovali národní socialisté, lidovci či sociální demokraté. Tedy i Záviš Kalandra vydávaný za trockistu či Jan Buchal jako představitel ozbrojených složek a terorista, který neváhá použít zbraň a vraždit lidi. Obvinění z údajné protistátní skupiny Milady Horákové se dokonce často ani neznali. Což podle Oldřicha Tůmy jen dokládá, jakým způsobem byl proces promýšlen a zkonstruován.
Milada Horáková přitom s přáteli jen sledovala, co se v Československu děje po komunistickém převratu v únoru 1948 a posílala o tom zprávy do zahraničí. "V těch dopisech se zmínila, že jedna z možných variant budoucího vývoje je i vypuknutí války. Stejnými úvahami se mimochodem Milada Horáková s přáteli zabývala už v roce 1939 nedlouho před vypuknutím druhé světové války," poodhaluje historik Petr Koura zákulisí jedné z manipulací komunistických vyšetřovatelů.
Prokurátorka Ludmila Brožová se tak Milady Horákové cíleně zeptala: "A kdyby došlo k té válce, tak by Američané nejspíše svrhli na Prahu atomovou bombu. A s tím byste souhlasila?" Milada Horáková jí odpověděla: "Nesouhlasila." Komunistická propaganda spustila ovšem přesto vzápětí kampaň, že "chtěla hodit atomovou bombu na Prahu".
"A někteří lidé věří tomuto obludnému nesmyslu dodnes," dodává Petr Koura.
V Rudém právu z 2. června 1950 tak jeho šéfredaktor Vojtěch Dolejší napsal: "Slyšeli jsme ženu, která se přiznala, že si přála válku, a která cynicky řekla, že ve válce by se všichni obžalovaní postavili na stranu nepřátel republiky proti českému lidu. Ženu, která, jak to přiznala, počítala i s tím, že ve válce může být bombardována Praha a vražděny ženy a děti. Je nějaký rozdíl mezi touto Horákovou a pověstnou Ilse Kochovou v Buchenwaldu? Lidský cit nemá ani jedna, ani druhá. Nezáleží na životě člověka, na životě žen a dětí. Přáním bylo krveprolití, vraždění, válka."
A stejně tak tehdy významná novinářka Ludmila Cekotová Volavková publikovala podle historika Pavla Suka 2. června 1950 v Rudém právu článek "Chtěla, aby byla bombardována Praha". A končila ho slovy: "Spravedlivý hněv lidu ji za to potrestá."
To byl možná moment, kdy si Milada Horáková uvědomila, že už nemá nejmenší šanci.
Z posledního dopisu Milady Horákové psaného v den popravy
27.6. 1950 ve 2:30 hodin ráno
- Moji nejmilejší, ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy.
- Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.
- Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno, opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda.
- Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo.
- … chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa.
- Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada
Logika myšlení komunistických soudců
S nejnovějším výzkumem o odporu Milady Horákové přichází Jan Synek z Ústavu pro studium totalitních režimů v knize Mám klid ve svém svědomí. Milada Horáková ve střetu s komunistickým režimem. Synek se v ní jako první velmi podrobně věnuje činnosti Horákové před rokem 1948 a po něm, která byla namířena proti nastupujícímu komunistickému režimu.
"Kritizovala komunisty v intencích své společenské a politické činnosti. Což dělala i před komunistickým pučem v únoru 1948, třebaže to pak pro ni bylo velmi riskantní a hrozil jí za to postih. Stále však mohla odejít do zahraničí, ale odmítala to," vysvětluje Synek a dodává, že Milada Horáková některé formy odboje a odporu proti komunistickému režimu dokonce odmítala. "Snažila se od nich odrazovat i svoje známé a spolustraníky. Možná proto dnes mezi historiky nepanuje shoda na hodnocení jejích protirežimních aktivit," říká.
Milada Horáková se sice z hlediska totalitního zákona podle Jana Synka provinila, avšak jednalo se o normu, která měla chránit nebývale krutý stalinistický režim.
Opomenout nelze ani to, že většina obviněných v procesu s Miladou Horákovou se ve druhé světové válce aktivně zapojila do protinacistického odboje. A přesto byli v monstrprocesu absurdně nazýváni fašisty, kteří chtěli spolupracovat s gestapem či SS.
"Ještě tak před pěti lety by mě ani nenapadlo, že budeme v příběhu Milady Horákové zažívat něco podobného znovu," přiznává Petr Koura. Naráží tak na výroky bývalé poslankyně za KSČM a učitelku dějepisu Martu Semelovou, která zpochybňuje, že přiznání Milady Horákové bylo vynucené.
"Jde o hloupé nehoráznosti. A že se údajně přiznala? Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský se při mučení rovněž přiznal k celoživotní špionáži pro britské tajné služby," říká k tomu Oldřich Tůma. "Vina Milady Horákové spočívá jen v tom, že se netajila nesouhlasem z komunistickým režimem, za což byla odsouzena k trestu smrti," upozorňuje.
Skalní stalinisté
Nejenom v případě Milady Horákové působí podle Pavla Suka komunistická propaganda z padesátých let minulého století po desítky let. "Proto i dnes existují lidé, kteří této propagandě věří. Stejně jako ti, kteří věří té nacistické a říkají, že atentát na Heydricha byl špatný, že za vyvraždění Lidic mohli atentátníci a prezident Beneš, že zlikvidování Heydricha nestálo za ty oběti," vypočítává.
Názory skalních stalinistů a jejich pohrobků, jejichž přesvědčení nezmění už žádné argumenty, historiku Kourovi příliš nevadí. "Spíše bychom se měli snažit prosazovat jasný a srozumitelný výklad příčin těchto komunistických represí. Od svých studentů jsem totiž už slyšel názor, proč si vlastně Milada Horáková nezvolila lepšího advokáta. Tyto mladé lidi je pak snadné přesvědčit, že proces s Miladou Horákovou byl v souladu s právem."
Podle Petra Koury či Oldřicha Tůmy bychom neměli zapomínat ani na to, že statečnost Milady Horákové má své kořeny už v letech nacistické okupace. Nejde tedy jen o vylhaný proces, který vyústil v justiční vraždu Milady Horákové, ale i její velmi nezištnou účast v protinacistickém odboji. Celý život se držela zásady pomáhat a sloužit druhým.
Milada Horáková se už před druhou světovou válkou zapojila do sociálních struktur, angažovala se v projektu sociálního bydlení či v ženském hnutí. Když byla pak nacisty vězněna v koncentračním táboře, spoluvězni jí přezdívali "andělem Terezína", protože neustále povzbuzovala a posilovala druhé, snažila se jim obstarat jídlo, vynášela motáky. Život Milady Horákové se tedy skládal z desetiletí veřejných aktivit a humanistických a demokratických postojů.
"Celý život bojovala za lidská práva," shrnuje Koura.
Přesným opakem byla většina komunistických soudců a prokurátorů, kteří přežili nacistickou okupaci v závětří, nevystupovali proti okupantům, a někteří z nich dokonce pracovali v advokátních kancelářích vysokých nacistických úředníků. "Museli mít proto už za okupace, ale i v procesu s Miladou Horákovou silný žaludek," míní Koura.
Oldřich Tůma nakonec připomíná nepříliš známý fakt z procesu. Ze svědectví spoluvězeňkyně, která na Miladu Horákovou donášela, vyplývá, že se při soudním líčení ocitala až na pokraji fyzického a psychického zhroucení. "Neustále si na cele opakovala, že se musí koncentrovat, sebrat se, aby celý proces důstojně zvládla. A to se jí povedlo. Můžeme se už jen dohadovat, jak velké morální síly v sobě musela mít a jak přetěžký vnitřní boj se v ní odehrával," uzavírá historik.
