Radime, co vás vedlo k tomu, se takové cesty zúčastnit?
Řeknu to možná až moc lapidárně, ale byl to slib. Slib, který jsem dal někdy na počátku podzimu během natáčecí pauzy. Bavili jsme se s kolegou Šimonem Pliskou a jen tak mezí řečí se mě zeptal: "Radime, nechtěl bys ses s námi zúčastnit humanitární mise na Ukrajině?" A protože jsem věděl, že Šimon pracuje pro Paměť národa a párkrát už na Ukrajině byl, ani na okamžik mě nenapadla jiná alternativa odpovědi, než že jsem jel.
Dojel jste až do ostřelovaného Charkova, blízko fronty a ruské hranice. Co vás tam nejvíc překvapilo a jaký byl nejsilnější dojem?
Řada věcí. Ať už to byly naše návštěvy, kdy jsme zaváželi například do sirotčince pro slepé děti agregátory vyrábějící elektřinu a teplomety, které jim pomohou přežít zimu, speciální papír na tištění Braillova písma, hygienické potřeby nebo plicní ventilátory, kterých je kritický nedostatek, a další potřebné věci, na které se složili lidé ve sbírce Paměti národa. Všude jsme se setkali s upřímným, někdy až velmi emotivním díkem.
Zejména na mě silně zapůsobila naše návštěva severní části Charkova, sídliště Saltivka, které se v roce 2022 stalo přímým dějištěm bojů. Ty rozstřílené bloky obytných domů bez oken, stopy po požárech, zdi plné děr od šrapnelů, věci, které tam v nastalém chaosu zanechali prchající civilisté, na to se nedá jen tak jednoduše zapomenout.
Nebo stát před budovou, kde se schovávali lidé v prvních dnech války, kterou zasáhla raketa S-300 a která je dodnes mementem Charkova… Je také nesmírně silné vidět zapíchané ukrajinské vlaječky za každý zmařený život v záhonech pro kytky.
Všímal jste si nějak nebezpečí náletů a útoků, které je v Charkově dost vysoké?
I přes zdánlivý klid, který panoval v ulicích Charkova, máte někde vzadu v hlavě zastrčený fakt, že jste jako skupina ve vzdálenosti dostřelu těžkých a balistických zbraní z druhé strany konfliktu. V Kyjevě máte pár minut na to najít nejbližší kryt, v Charkově, vzdáleném od fronty přibližně pětadvacet až třicet kilometrů, jsou to jen desítky vteřin. Navíc, když jsme se po našem odjezdu dozvěděli, že na místě, kde jsme se pohybovali, několik desítek minut poté dopadla klouzavá puma, na klidu to moc nepřidá. Ale zaplať pánbůh jsme všichni v pořádku.
Proč je podle vás důležité Ukrajince podporovat?
Myslím, že jako národ máme silně vyvinutý cit pro pomoc a je vcelku jedno, jestli se jedná o tornádo, povodně nebo sbírky pro těžce nemocné děti. A když vidíme, co se děje na Ukrajině, spoustu z nás to nenechává lhostejnými. Domnívám se, že většina z nás chápe fakt, že Ukrajinci de facto bojují i za nás. Jak již v minulosti říkával Václav Havel, Rusko přesně neví, kde začíná a končí. Čili tento problém se týká i nás.
Jen si vzpomeňme na energetickou krizi vyvolanou právě napadením Ukrajiny. A mám takový dojem, že spousta Čechů již zapomněla na srpen 1968. Ale když jste tam, vcelku jasně si uvědomujete, co by asi tak nastalo u nás. A když máme tu moc pomoct, tak proč toho nevyužít. A to tady nemluvím o dalších destinacích po celém světě.
Jak jste prožíval 24. únor 2022? Den, kdy Rusko zahájilo velkou invazi na Ukrajinu?
Měl jsem podobný pocit, jako když začala válka v Perském zálivu. Ten strach z neznámého, směsice vzteku, zlosti a bezmoci… to vše v přímém přenosu. Pamatuji se, jak jsem každé ráno sledoval Twitter, zprávy z Institutu pro studium války, pročítal čerstvé zprávy z bojiště. Vzpomínám si na záběry letících vrtulníků na Kyjev nebo zničeného největšího letadla světa na hostomelském letišti. Později snímky masakrů z Buči a Irpině. Na to se prostě nedá zapomenout.
Ve válce na Ukrajině působí čeští dobrovolníci - jednoho jsme společně potkali - a jezdí tam Češi s humanitární pomocí. Očekáváte, že je to téma, kterého se třeba po skončení války chytnou nějací čeští scénáristé a vzniknou filmy nebo seriály?
Ti kluci tam nasazují to nejcennější, svůj život. Mají můj velký obdiv. A nejsmutnější na tom je, že již několik českých vlaječek vlaje na Majdanu. Ale zpátky k otázce. Myslím si, že tohle téma je tak silné, že se určitě najde někdo, kdo tuhle část "historie" zvěční buď ve filmu nebo v televizi. To je naprosto zřejmé. Tak jako hrdinství našich vojáků v bývalé Jugoslávii. Tahle látka tady také ještě čeká. Ale nejvíc ze všeho si přeju, ať nesmyslná válka už skončí. Sice si nejsem jist, s jakým koncem to pro Ukrajinu bude, ale ať už skončí. Vždyť už stála tolik utrpení a tolik lidských životů přišlo vniveč.
